LO III: 44. kapitola Staré legendy

„Takže u vás byli zaklínači vždycky známí jako lidé vládnoucí přírodě?“ zeptala jsem se Olivera, když jsme jednou diskutovali o budoucnosti.
„Spíš jako lidé, kteří se narodili na hranicích a mají schopnost za pomoci přírodních sil porazit Islamino,“ upřesnil naoko nedbale.
„Naše nejstarší legendy a pohádky mluví o jiných zaklínačích. Ti pili jedy a cvičili se ve zbrani, aby dokázali porazit lesní příšery.“
„Rovná se nadaní lidé trávící hodně času v lese.“
„Ty tam vidíš nějakou spojitost?“ podivila jsem se. Já ji rozhodně neviděla.
„Jistě. Přemýšlela jsi někdy nad původem slov? O tom, že dřív třeba znamenala něco dočista jiného?“
„Ne. A nesnaž se být filozofický.“
„Nesnažím se být filozofický,“ usmál se. V očích mu zase plály jiskřičky.
„Tak chytřejší než já,“ vyhrkla jsem a zopakovala: „Nesnaž se být chytřejší než já!“
Chytnul mě za boky a strhl si mě do klína. Jen jsem zalapala po dechu.
„To bych si nedovolil,“ políbil mě na tvář a rozesmál se na celé kolo.
„Fajn, teď se mi směješ!“ cvrnkla jsem ho do nosu.
Co by se nesmál? Směj se dneska a truchli až zítra.