Dotkni se hvězd - 1. díl

Hypnotizoval její půvabnou tvář, jako kdyby ji chtěl přimět, aby mu svěřila všechna svá tajemství. Avšak ona jeho vůli jako už tolikrát předtím zarputile vzdorovala. Jediné, co nemohla skrýt, byly její velké modré oči, jež takřka přetékaly smutkem, a řasy dosud slepené nedávno prolitými slzami.
„Mluv se mnou,“ vybídl ji mírně, ale odpovědí mu bylo pouze tíživé ticho. Dokonce sklopila zrak, jako kdyby jeho intenzivní pohled nedokázala již déle snést.
Nenaléhal na ni, věděl, že potřebuje čas, a třebaže toho při svém povolání neměl právě nazbyt, jí ho bez váhání dopřál. Vlastně ani pořádně netušil proč. Nic je k sobě v zásadě nepoutalo, snad jen to, že byli oba osamělí. A pak tu také byla ta přitažlivost… Samozřejmě, že v tomhle ohledu nemohl hovořit i za ni, ale jistě jí nebyl tak úplně protivný, když ho vyhledávala skoro každý den. A přestože toho nikdy moc nenamluvila, cítil se v její společnosti nevýslovně dobře. O to víc ho rmoutilo, že ji vídal poslední dny tak usouženou.
„Včera to bylo hodně zlý…“ povzdechla si posléze a čerstvá slza se rozběhla po její bledé tváři. Miloval její světlou pleť, skoro tak bílou jako právě napadlý sníh… dosud si pamatoval, jak vypadal, i když ho již tolik let neviděl. Některé věci se prostě nezapomínají.
S poněkud lítostivým pousmáním se natáhnul pro svůj hrnek s extra silnou kávou a nevšímavě přitom odstrčil z cesty několik spisů, které tam čekaly na to, až si je prostuduje a případně schválí. Akorát že se k tomu ještě nedostal. Pokaždé, když se odebral do své pracovny, aby se do nich konečně pohroužil, čekala tam na něho ona. A on ji prostě nedokázal zklamat. Navíc v těch papírech beztak nebylo nic natolik naléhavého, aby to ještě pár hodin nepočkalo, zatímco ona vypadala, že se každým okamžikem sesype.
Naklonil se trochu dopředu a konečky prstů zlehka přejel po její tváři. Dívala se na něho s takovou důvěrou, že ho to div nebralo za srdce. Zrovna jeho, ostříleného bojovníka! Bylo stejně zvláštní, že to, co se nepodařilo žádné ženě předtím, dokázala tahle mladičká dívka. Hádal jí nanejvýš sedmnáct, nicméně přesný věk mu zatím neprozradila, věděl akorát to, že dosud bydlí s rodiči a studuje, což bylo dle jeho soudu až žalostně málo. Proto se snažil využít každé příležitosti k tomu, aby o ní zjistil něco víc, jenže ona zřejmě neviděla důvod, proč mu vyprávět o svých zálibách a jiných obyčejných věcech všedního života, namísto toho se k němu obracela, když ji něco trápilo. Lichotilo mu to, ale na druhou stranu si v takových chvílích připadal strašlivě bezmocný.
„Tátu vyhodili z práce…“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem, zjevně dosud otřesená ze svého posledního zážitku. „Strašně se opil a pak mámu zbil za to, že v lednici nebylo další pivo… Začal zuřit a… rozmlátil snad všechno, co mu přišlo pod ruku… Nakonec se zvedl a odešel do hospody…“
Pozoroval, jak drobnými zoubky zachytila svůj spodní ret, aby se jí nechvěl, a pocítil naléhavou touhu ji pevně sevřít ve své náruči a ochránit ji před všemi, kteří by jí chtěli ublížit. Protože to však nebylo možné, aspoň jí bedlivě naslouchal. A zdálo se, že to jí prozatím stačí.
„Prosila jsem mámu, aby zavolala policii… dokonce jsem byla ochotná je zavolat sama, ale ona mi to nedovolila!“ sdělovala mu nešťastně. „Pořád ho miluje, věřil bys tomu? Jak může takovýhohle člověka milovat?!“
Opět se odmlčela, ramena se jí chvěla potlačovaným pláčem. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím, fakt ne… Nebejt mámy, tak už jsem dávno utekla… nadobro! Aspoň že mám tebe…“ zašeptala a znovu se na něj zadívala.
Ty její obrovské oči nevinné panenky... ta její něžná tvář rámovaná světlými vlnitými vlasy... Připomínala mu anděla... ne tedy, že by někdy v Boha věřil... ale když se zadíval do modravých hlubin těch jejích studánek, hrozně moc si přál být lepším. A možná právě proto ji potkal... aby spasila jeho duši... aby mu dala zapomenout na jeho bolest... Vždyť to přece nemůže být náhoda, že od té doby, co ji poznal, ho již noční můry netrápí tak často jako předtím...
Jenže co jsou jeho děsivé sny oproti tomu hororu, který ona takřka denně prožívá doma? Stačí, když trochu natočí hlavu, a nepříliš úspěšně zamaskovaná podlitina poblíž její lícní kosti v něm znovu zvedne mohutnou vlnu hněvu. Jak si ten hajzl mohl dovolit vztáhnout na ni ruku?! Nejraději by ho za to vlastnoručně zabil! Nikdo přece nemá právo takhle zranit jeho... jeho co? zarazil se náhle.
Čím se pro něj vlastní během těch posledních týdnů stala? A proč zrovna ona? Sakra, vždyť mu pomalu táhne na pětatřicet a na svém kontě má víc než několik desítek zmařených životů a teď se tu rozněžňuje nad nějakým polámaným andílkem? Copak sám nejlépe neví, že svět je kruté místo, kde přežívají jen ti nejsilnější? Kde pro nějaký sentiment a soucit nezbývá už prostor?
Nejspíš právě proto je tak rád s ní... neboť tehdy mu připadá, že v něm ještě zůstalo cosi lidského... Tehdy dokáže znovu věřit, že jejich rasa není ještě úplně zkažená. Možná jsou to pouze pošetilé představy, ale díky nim má pocit, že jeho poslání má aspoň nějaký smysl. Že nenasazuje svůj život úplně zbytečně...
Znovu zlehka pohladil její tvář. „Vždycky tu pro tebe budu...“ přislíbil.
Chtěl říct ještě něco víc, ale v ten moment se kdesi za jeho zády ozvalo zdvořilé zakašlání.
„Veliteli? Právě jsme vstoupili na orbitu... jaké jsou Vaše další rozkazy?“