Na hranici rovnováhy: 5.Průzkum

5.PRŮZKUM


Rathman nikdy nevyhledával luxus. Současný příbytek byl pro něj jako stvořený. Měkká postel, prachové peří, vysoké trámy, elegantní koberce, které sem bez pochyby přicestovaly z jihu… To vše mu připomnělo, jak moc se mu stýská po domově.
Ayile stiskl pravou ruku v pěst.
,,Podle toho ticha bych tipoval, že jsme konečně sami!“ ozval se hlas z váčku. ,,A jestli ne je mi to jedno, chlapče já chci ven!“
Nekromancer odvázal váček z opasku, sáhl dovnitř a opatrně vytáhl jeho obsah.
Prázdné oční důlky bílé lebky jako by se na něj vyčítavě dívaly.
,,No konečně!“ ozval se drsný hlas vchyázející odněkud z mozkovny. Lebka neměla dolní čelist a v horní jí chybělo několik zubů. Tu a tam byla lebka naprasklá, vše výsledek nehody, která se stala jejímu majiteli. ,,Tedy, je to tu hezké, že?“
Futlai Daimonn byl jediný člověk, který se Ayilea neštítil. Pro něj to byl vynikající kamarád. Strašně Ayilea obdivoval. Náhlá smrt přišla v podobě pádu z výšky. Ayile sebral odvahu, posbíral ostatky a oživil ji. Původně chtěl jen získat nějaké informace, ale záhadným způsobem nikdy neměl čas na to, aby mrtvého žoldáka vrátil zpět do podsvětí.
I když lebka neměla oči, viděla, slyšela, uměla mluvit a cítit.
,,To je opravdu nádherné místo,“ opakovala lebka. ,,Líbí se mi ty koberce. Tak co, povídej. Je ta štědrá paní domu stejně elegantní a krásná jako její hlas?“
,,To nás vskutku nemusí zajímat.“
,,Jako bych slyšel samotného Rathmu! To mi teda řekni, jak se ti podařilo tak dlouho přežívat s tak romantickým pohledem na svět?“
Nekromancer nechal tuto poznámku bez povšimnutí. Přešel pokoj a posadil se se skříženýma nohama. Stáhl si kápi z hlavy. Zahleděl se před sebe.
,,Ayile, chlapče, máš tady měkoučkou postýlku, nachystanou pro zábavu. Už kvůli mně ji musíš použít!“
,,Sklapni Futlai. Víš moc dobře, že na tohle já si nepotrpím.“
Lebka cosi zabručela a zůstala zticha. Rathmané obvykle moc nespali; pohroužili se do jakéhosi tranzu, který umožnil jejich tělům odpočinout si, zatímco jeho smysly dál zkoumaly okolní prostředí a vylepšovaly své schopnosti. Bylo to nutné, neboť ve snaze udržet rovnováhu se museli cvičit neustále.
Ayile se zahleděl na zeď před sebou, ale jeho oči už ji neviděly. Místnost téměř okamžiě ustoupila do pozadí. Nahradila ji šedá mlha.
Měl v úmyslu dům Menarchioů prozkoumat důkladněji…
Jeden po druhém odstraňoval štíty, které rozestavěl okolo své mysli poté, co byl v kočáře napaden neznámou silou. Každý krok byl velmi opatrný, protože jakákoli zbrklost by mohla vést k záhubě.
Místo síly, proti níž prve bojoval, objevil cosi jiného. To cosi prostupovalo zdí, podlahou, každým kouskem domu. Ponořil se hlouběji a zjistil, že tahle přítomnost má vrstvy. Byla naprosto všude. Existovala jako cokoli jiného. Z nekromancerova těla unikl vzdech.
Soustředění duší.
Byla jich hotová legie. Ayile jich nikdy nenašel tolik na jednom místě. Dokonce ani na nějakých pohřebištích či hřbitovech. Ještě úžasnější bylo, že duše existovaly ve stavu podvědomí. Neuvědomovaly si svou smrt, ale ani skutečný svět. Cítil, jak znovu žijí své životy jako herci v nekonečné hře. Ayile cítil, jak jedna od druhé čerpá energii.
Nekromancer se zaměřil na několik z nich. Nádherná paní oděná do vínově červených šatů zaujatě koukala někam před sebe. Blízko ní zoufale mával kladivem menší muž vypracované postavy. Dvě batolata – asi dvojčata – si hrála hned vedle. Tváře měla plné neštovic, dostatečný důkaz jejich brzkého odchodu ze světa.
Bylo zvláštní, že právě ty děti si ho nekonec všimly. Přestože Ayile neměl skutečné tělo, musel pro ně vypadat jako živý. Přestala si hrát a vážně se na nekromancera zadívala.
Když Ayile nechal míč, který mu batolata hodily napokoji, ztratily o něj zájem. Vrátily se zpět ke své hře a jej si nevšímaly. O chvíli později se mu dvojčata téměř rozplynula před obličejem. Zůstala velice nezřetelná.
Po delším zkoumání si Ayile všiml, že všechny stíny mají podobné oči. Podobné jako Salene.
Mohly to být skutečně předci Lady Menarchio? Pak musel být jejich rod kdysi skutečně velmi rozvětvený.
Najednou jej napadlo, že by zde mohl být i Salenin otec Alexio.
Nekromancer se maximálně soustředil a začal tiše opakovat mužovo jméno. Zdálo se možné, že by mohl získat nejen odpovědi na své otázky, ale také se dozvědět i něco víc.
Alexio…Alexio, otče Salene…přijď ke mně, Alexio…Alexio, přijď…
Ze všech duší by měl být Alexio nejmladší, kromě Saleniné matky, tudíž by mělo být až neuvěřitelně lehké jej přivolat. Pouto ke skutečnému světu se vzdalovalo stejně jako doba od úmrtí. Vyvolat ducha, který by byl už nějaké to století po smrti by bylo velice těžké. Přesto to bylo divné. Spousta těch, které Rathman prozkoumal byla mrtvá stovky let, zdálo se však, jako kdyby odešli teprve předevčírem.
Ale kde byl Alexio? Tuto konkrétní duši pořád nikde necítil. Měl by být tou první, kdo zaregistruje nekromancerovu přítomnost.
A pak po dlouhém pozorování se začali mrtví strašlivě měnit.
Jejich kůže sesychala a rozpadala se, až nakonec ve velkých kusech odpadla z těl. Bohatá roucha zčernala a proměnila se v roztrhané hadry. Vyděšené oči zapadly hluboko do lebek…
Ayile zašel příliš daleko. Stíny si začaly uvědomovat svůj žalostný stav. Pochopily, že to, čím nyní jsou je jen pouhá přetvářka, že jejich skutečná já žijí v hrobkách, kryptách…nebo na daleko horších místech.
Nekromancer se okamžitě pokoušel stáhnout zpět, nicméně snažení bylo marné. Pociťoval zoufalství, strach a vztek, které byly všude kolem na něj působily neuvěřitelným tlakem. Ayile z celého srdce doufal, že o něj duše ztratí záje stejně jako ta dvě batolata.
Najednou ucítil ohromnou úlevu a vrátil se zpět do svého těla. Klidně mohl způsobit nějakou katastrofu. Dostal se až moc hluboko a to mohlo způsobit náhlý pokles rovnováhy.
Neustále si kladl otázku: Kde je Alexio? Možná by mu pomohlo znát i jeho příjmení. Menarchio nebyl, takže…
Tisíce cest, které nyní ležely před nekromancerem, ho zmátly. Naprosto pohlcen snahou rozplést je nevěnoval přílišnou pozornost návratu do svého těla, což pro něj byla činnost stejně automatická jako dýchání.
Teda až do okamžiku, kdy zjistil, že se vrátit skutečně nemůže.
Do jeho těla se těsně před ním dostalo něco jiného.
Snažilo si to tělo přisvojit. Ayile nezjistil nic, podle čeho by to mohl identifikovat. Bylo zvláštní, že cítil něco známého a nedokázal to popsat.
Nyní ho ale zajímalo, že se to snaží zmocnit jeho těla.
Soustředil se na ta pouta veškerou svou vůlí, jak nejlépe to šlo.
Cestu mu přehradilo něco, co důvěrně připomínalo pevnou zeď nedokázalo to ale odolat síle, která poutala Rathmana k tělu.
A jak se kousek po kousku dostával do svého těla, začal si uvědomovat okolí.
První věc, které si Ayile všiml, byla, že Futlai řve. Jeho hlas se bezpochyby rozléhal nejen po celém pokoji, ale také po určité části celého domu.
,,Ayile! Sakra, pusť! Co to do tebe vjelo? Pusť!“
Právě v tu chvíli si uvědomil, že stojí a paže má natažené před sebou.
V levé ruce držl kostěnou dýku obrácenou proti vlastní hrudi.
Jediná věc, která mu bránila bodnout, byla jeho pravá ruka. Ta svírala levé zápěstí smrtelným stiskem a odmítala pustit.
,,Ayile! Vzbuď se! To nejsi ty! Co to do tebe vjelo! Slyšíš mě?!“
Někdo zabušil na dveře. Ayile slyšel hlas Salene Menarchio, ale nerozuměl, co říká.
Zaměřil se na to, aby upustil dýku. Jeden prst po druhém se za krátkým odoláváním pustily rukojeti dýky, která se zařinčením spadla na zem ve stejném okamžiku, kdy vetřelec zmizel.
Rathman zalapal po dechu a padl na kolena. Pravá ruka stále svírala levé zápěstí.
,,Ayile! Seš vzhůru! No sláva! Chlapče zlatá, ani nechtěj vědět, kolik si mi nahnal strachu!“
Jeho mysl si slova lebky naprosto zřetelně uvědomovala, avšak myslí stále hledal neznámého vetřelce. Po důkladné prohlídce ovšem nenašel nic, co by bylo v nepořádku.
Vedle něj stála Lady Salene Menarchio.
Ayile zavřel dveře na závoru, aby nebyl rušen. Rovněž rozmístil kolem dveří pár ochraných kouzel, aby nikdo nevstoupil dovnitř bez jeho svolení. Právě to ale šlechtična udělala, což svědčilo o jejím velkém nadání.
,,Ayile!“ Salene se prudce nadechla a uchopila nekromancera za rameno. ,,Co se tady stalo?“
Mladý nekromancer si právě uvědomil, že boj neviděla. Pravděpodobně podle rachotu usoudila, že je nekromancer zraněn.
Ayile se rozhodl, že pro tuto chvíli bude lepší, když nebude znát celou pravdu. ,,Moje chyba. Zkoušel jsem prozkoumat síly prostupující tímhle domem. Přecenil jsem se.“
,,Přecenil ses?“ vyhrkl Futlai. ,,To je slabé…“
,,Buď zticha.“
,,Já jen…“ snažila se protestovat lebka.
,,Kuš už!“
Salene zalapala po dechu. ,,Kdo to řekl…?“ Upřeně se zadívala na lebku. ,,To ty?“
Ayile si nevšímal ani jednoho z nich. Zamyšleně hleděl na dýku.
Ať se jeho těla zmocnilo cokoli, chtělo to docela určitě způsobit jeho smrt a jako nástroj si to vybralo dýku, nedílnou součást jeho povolání. Určitě to nebyla jen shoda náhod. Na celém incidentu bylo cosi, co Ayilea přivedlo na myšlenku, že ona věc toho o nekromancerech věděla hodně…až příliš hodně. Stoupenci Rathmy drželi své metody utajené.
Mohl to být jiný nekromancer?
Na co tady narazil?