Dotkni se hvězd - 2. díl

Prudce stáhnul svou ruku z displeje, jako kdyby se o něj popálil, a ještě prudčeji se zvedl ze židle, přičemž si dával dobrý pozor, aby ho svým urostlým tělem docela zakryl. Ovšem podle lehce nesouhlasného pohledu, který na něho jeho důstojnice upírala, byla jeho námaha úplně zbytečná. Rozladěně se zamračil.
„Kvůli tomu jste přece nemusela běžet až sem, Tarjo! A nebo jste snad zapomněla, jak se používá interkom?!“ zavrčel na ni a nevlídně si přeměřovala její štíhlou, v tmavošedou uniformu oděnou postavu od hřívy jejích dlouhých rudých vlasů až ke špičkám černých naleštěných bot. Trochu déle se pozdržel v oblasti jejích pro oko příjemně vyvinutých prsou, jež odbojně napínaly látku, pod kterou byly uvězněny, a když ho při tom přistihla, zatvářil se ještě nedůtklivěji.
„A Vy už jste zřejmě zapomněl, kde se nachází má kabina, pane...“ zašeptala vábivě a přistoupila k němu blíž, aby mohla jemně přejet dlaní po jeho hrudníku. Ucítila, jak se svaly pod jejím dotykem stáhly, a to ji povzbudilo natolik, že se k němu přitiskla celým svým tělem. „Ale to nevadí, já nejsem až zase tak náročná... Vaše pracovna pro tento účel také plně postačí...“
Chtěl ustoupit o krok nazad, aby se mohl lépe vysvobodit z jejího objetí, ale příliš brzy narazil na okraj stolu. Pousmála se, zřejmě ji potěšilo, že ho má takto v pasti, ovšem on jí tu radost brzy překazil, když bez dlouhého otálení a také nikterak něžně sevřel její zápěstí a odstrčil ji od sebe.
„Zapomínáte se, Tarjo! A já bych Vás rád upozornil, že tu podobné chování rozhodně nehodlám trpět!“ sdělil jí nesmlouvavě a založil si paže na prsou, aby dodal svým slovům patřičný důraz.
„Trpět? Jako kdybys se mnou někdy trpěl, Shape... copak už si nepamatuješ, jak nám spolu bylo hezky?“ pronesla lehce vyčítavě, zatímco ho hltala hladovým pohledem.
Však také bylo dle jejího soudu na co se dívat. Jeho vysoká postava s širokými rameny, štíhlým pasem a svalnatými stehny vyplňovala uniformu Konfederace více než ucházejícím způsobem. A když se k tomu ještě připočetla jeho tvář s pronikavýma zelenýma očima, ostře řezanými lícními kostmi a silnou čelistí pokrytou krátkým strništěm, nebylo divu, že by se komandér Gabriel Shaperd mohl lehce stát idolem snad všech osob ženského pohlaví sloužících na lodi Sagittarius, kdyby se ovšem choval jen o trochu přístupněji. Jeho odměřené reakce totiž velmi záhy zchladily jejich počáteční nadšení z toho, že budou pod někým takovým sloužit, a přiměly je pochopit, že jeho zajímá pouze to, jak dobře vykonávají svou práci.
Ovšem Tarja se tím jako jediná odradit nenechala. Věděla, co chce, a zatím toho vždycky i dosáhla. A ani v tomhle případě tomu nebylo jinak. Stačilo pár šikovných poznámek ve vhodnou chvíli, několik významných pohledů a jakoby náhodného otření jejich těl o sebe a když pak za ním jednou v noci přišla dosti nalehko a přinesla mu hlášení, které by zcela jistě posečkalo do rána, bylo její snažení korunováno velmi vášnivým úspěchem. Avšak tím vyhráno ani zdaleka neměla.
Pravda, Gabe jí nic nenalhával, řekl jí na rovinu, že se občasnému intimnímu setkání s ní nebrání, ale že to nesmí mít vliv na jejich spolupráci a rozhodně to nesmí obnášet žádné závazky. Prostě jen nezávazný milostný poměr dvou rozumných jedinců, kteří mají své potřeby a dokáží zachovat diskrétnost. Lehce zaskočena jeho chladnými slovy souhlasila. Ne, že by se hodlala spokojit s tím málem, co jí nabízel, jako spíš věřila, že ho zanedlouho přiměje změnit názor. Jenže přestože v jeho kabině prováděla všemožné kousky, aby získala jeho náklonnost, nikdy vůči ní neprojevil jediný náznak citu a ona se s tím posléze smířila, neboť jí ani nic jiného nezbývalo. Utěšovala se aspoň vědomím, že je jeho jedinou milenkou, a že třebaže jí nikdy nedovolil zůstat u něho až do rána, věnuje jí daleko více pozornosti než ostatním ženám, a když nad tím moc nepřemýšlela, připadal jí jejich vztah takřka v pořádku. Vždyť on za to přece nemůže, že mu nejsou vroucí vyznání a romantická gesta vlastní… nebylo by snad pošetilé podobné projevy vůbec od vojáka očekávat? Hlavně že byl s ní… že byl její… a na ničem dalším přece nezáleželo.
Aspoň to si až do dnešního dne bláhově namlouvala. Než ho přistihla, jak takřka zasněně hladí tvář holky, kterou ani v životě neviděl, což bylo něco, čeho jí se od něho dosud nedostalo! V tom okamžiku byly její trpělivost a shovívavost tytam, nahradily je žárlivost a vztek, jež jen s obtížemi dokázala kontrolovat. Nejraději by mu hned vmetla do tváře hromadu velice emotivně zabarvených obvinění a nebo na něho aspoň použila některý z obzvláště bolestivých kopů, které se naučila na akademii, cokoli, jen aby prolomila tu chladnou masku, se kterou si ji prohlížel, ale věděla, že kdyby tak učinila, znamenalo by to pro ně dva okamžitý a nezvratný konec. A to nehodlala připustit.
Muži ji přece nikdy neopouští, to ona se jich zbavuje, jakmile ji přestanou bavit! A jeho se dosud nenabažila! Co si o sobě vlastně myslí?! Že se ona, dcera jednoho ze senátorů, nechá vyšoupnout ze hry nějakou podřadnou courou z kdovíjaké zastrčené kolonie?! Určitě nemá ani čistý původ, vždyť kdo kdy viděl takovéhle světlé vlasy! Ovšem jedno se té nanicovaté osůbce nechat muselo… že je dost vychytralá na to, aby našla jedinou slabinu Shapa, na níž ona sama nemohla zaútočit. Jeho zatracené ochranitelské pudy!
Tarja v duchu zaklela. Jen ať si na něho ta bledničková mutantka něco zkusí… však ona jí už mileráda předvede, co se během těch několika let výcviku naučila! A že s Venturany není radno si zahrávat!