LO III: 45. kapitola Nabídka

Zima se pomalu chýlila ke konci. Sluníčko rozšiřovalo dosah svých paprsků. Vítr zeslábl. Zvířata se začínala ve svých obydlích netrpělivě vrtět. Felif déle spal. Uměl se překulit na bříško a podpírat se. Smál se, když uslyšel známý hlas.
„Měl bych tě naučit trochu bojovat,“ prohlásila Oliver.
„Mluvíš na mě?“ našpulila jsem pusu a posadila si Felifa na klín. Chvíli udržel hlavičku vzpřímenou, ale pak se mi opřel o prsa.
„Samozřejmě,“ Oliver se oslnivě usmál.
„Kde se vzalo přesvědčení, že to potřebuji?“ naklonila jsem hlavu do strany.
„Neboj se, upotřebíš to.“
„Nejsem proti, jen nechápu. Chodíš sem teď dost často. Pavel taky…“ Začala jsem o Pavlovi mluvit, abych Olivera trochu popíchla, ale Pája opravdu chodil pořád docela často. A dokonce už nemluvil o věcech, které jsem nechtěla slyšet.
„No právě,“ zkrabatil můj milý čelo.
„Co tím chceš říct?“
„Nic,“ zahučel neochotně a posadil si Felifka do svého klína. Ten se zasmál a vydal nějaký nespecifikovatelný zvuk.
„Prostě to řekni. Stejně to z tebe vytáhnu.“
„Nevěřím mu. Zradil tohle město. Proč by nezradil tebe?“
„Řekl jsi…“ špitla jsem. Pavel pracuje pro Islamino? PAVEL? „Jak?“
„No,“ Oliver posadil Felifka do postýlky. Asi věděl předem, co udělám, až se mi přizná. „Jednou mě tu načapal a řekl mi, že si dávno myslel, že sem chodím já a ať vyřídím svému staršímu bratrovi, že radní posílí jezdectvo.“
„Proč jsi mi to neřekl?“ Nevraživě jsem na něj zahlížela. „Mohl by to na tebe říct! Přijdou nás oba zabít!“ Na konci už jsem hystericky křičela. Felif na mě koulil tmavé Oliverovy oči a špulil na mě pusu.
„Myslím, že Pavel pochopil, že má o téhle věci držet zobák,“ prohlásil Oliver nevzrušeně a čekal, až se uklidním.
„Proč jsi mi to vlastně teď řekl?“ chtěla jsem vědět. Svalovala jsem vinu na arogantní stránku jeho povahy. Určitě s tím chtěl vyrukovat už dávno, jen neměl příležitost.
„Jen bys měla pochopit, že jediný člověk, na kterého se můžeš spolehnout, jsi ty sama. Nespoléhej se na dávná přátelství a pouta. Lidé se mění. I ty jsi jiná než před rokem. S léty se mění názory a přesvědčení.“
„Věřím tobě,“ zašeptala jsem.
Mlčel.
Pavel ztratil víru ve spravedlnost. Jak by ne? Já už také ztratila víru ve vítězství.
„Tak kdy začneme bojovat?“ odfrkla jsem si.
Zkrabatil čelo.
„Myslím my dva. Kdy mě začneš učit?“ upřesnila jsem.
Oliver si mě ulehčeně přitáhl do náruče. „Rozumná holka,“ zašeptal. Kdyby jen věděl, jak moc jsem kdysi toužila po tom, aby mě někdo naučil se bránit. Bránit se proti Islaminským. Teď mě tomu naučí jeden z nich.
Parodie. Nebo hra osudu. Říkejte si tomu, jak chcete. Já tomu říkám: Lena dostane, co si zamane. I kdyby to byla sebevětší pitomost.