LO III: 46. kapitola Pouta

„Idiote!“ sykla jsem, jen co se Pája objevil ve dveřích. Chvíli tam stál jako opařený.
„Co ti jako přelítlo přes nos?“ vydechl, ale východ nechal otevřený. Sluníčko se mu opíralo do zad. Byla jsem jím oslněna. Přešlápla jsem a přešla svoji jedinou malou místnost.
„Mně? Myslel sis, že se to nedozvím? Opravdu sis myslel, že mi Oliver neřekne, co děláš?“
„Tak odtud vítr vane,“ zamrkal. Modř jeho očí mizela a zase se objevovala a vždycky, když se objevila, narážela do mě jako vlny výčitek. „Vždyť říkám, že Islaminským není co věřit.“
„Tak proč jim donášíš? Je to na mě, rozumíš? Na mě! Stefan si myslí, že jsem to já, kdo nás zrazuje! A zatím…“
„Zatím je to ten malý poslušný vojáček Pája, viď Leni.“
„Idiote!“ zopakovala jsem a měla chuť ho udeřit. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat, aby to co nejvíc bolelo. Zatím ne.
„Ale no tak, Leno, ty máš co říkat, porodila jsi syna našemu největšímu nepříteli!“ prohlásil ležérně a udělal krok do místnosti.
„Nevstupuj do mého domu!“ rozkřičela jsem se na celé kolo a určitě jsem byla rudá vzteky. „Možná jsem zrádkyně, ale ne tak velká jako ty!“
„Takže teď se budeme poměřovat v tom, kdo je horší, je to tak?“
„Ne,“ ozvalo se za Pavlem.
Otočil se. Já se tam dívat nemusela. Oliverův hlas bych poznala i v pekle. Možná se tam jednou sejdeme.
Pavel se zasmál. „Ne?“
„Ne, nebudete dělat nic, protože odejdeš, rozumíš?“ řekl Oliver hlasem, který nepřipouštěl žádné výjimky.
Nadzvedla jsem obočí a čekala, co bude dál. Tihle dva se přede mnou nikdy o ničem nebavili. Tihle dva spolu, to byla takřka nejhorší noční můra.
„Ó můj princi,“ zašklebil se Pája, ale k odchodu se rozhodně neměl.
Oliver rychle zmapoval situaci v místnosti; já stála u postele a na ní ležel Felif a hrál si s vyřezávaným koníkem.
„Na to nemám čas. Prostě si nepřeji, abys ještě někdy navštěvoval mou ženu nebo mého syna, rozumíš?“
„Ženu? Děláš si srandu? Ona není tvoje žena! Islaminští a Eleští a manželství? Nebo rodina? To nejde dohromady. Díky vám.“
„A díky tobě. Opravdu díky,“ pronesl Oliver arogantně. Nikdo jiný to tak neuměl. Měl v sobě pýchu královské krve, tu už mu nikdy nikdo neodpáře.
„My už jsme dávno prohráli. Vzal jsi nám naši jedinou zbraň,“ švihnul po mě pohledem. „Tak proč to prodlužovat?“
Oliver mu pokynul rukou, čímž mu dal jasně na srozuměnou, že je čas jít.
„Nemůžeš si dělat, co chceš, Leno,“ zamumlal Pavel a konečně se sebral a šel.
Chvíli jsem se dívala na místo, kde stál.
„Jsi hrozný manipulátor,“ zašeptala jsem k Oliverovi a sesula se na podlahu. Do očí se mi navalily slzy. Fajn, Pája mě štval, ale byl to můj přítel. Tím, že jsem se odvrátila od našich společných cílů, jsem mu ublížila. A teď mu zase ubližuji, když si vybírám mezi ním a Oliverem toho, který stojí na druhé straně barikády.
„Leni?“ slyšela jsem Oliverův nejistý hlas.
„Pojď sem,“ vzlykla jsem a on mě ve vteřině držel v náručí.
„Promiň,“ šeptal, ale já věděla, že to nemyslí vážně. Věděla jsem, že je mu líto, že jsem smutná, ale rozhodně nelituje toho, co právě udělal.
„Víš, o co všechno mě připravuješ?“ vyhrkla jsem a snažila se utřít si slzy.
„Asi ne,“ prohlásil a slíbal mi je z tváří. „Protože já všechno hezký zažil až s tebou. A tak nevím, co je přátelství. Nevím to.“
„Nejde jenom o přátelství,“ zakroutila jsem hlavou a zadívala se skrz slzy do hloubky jeho tmavých očí.
Šlo o mou samotnou podstatu. Šlo o to, že jsem cítila, že nedokážu stát proti němu. I když jsem si myslela, že ano.