LO III: 47. kapitola Výuka

„Fajn, takhle se postavíš.“ Oliver si našlápl dopředu. „Teď musíš získat jistotu a stabilitu, soustřeď se na polohu mých loktů. Napneš. Tak do toho,“ uvolnil se a podal mi luk a šíp.
Stáli jsme na mýtince na samé hranici našich dvou světů. Ukazoval mi, jak se střílí z luku a předváděl to tak pomalu a zaujatě, že jsem se musela v duchu smát.
Předala jsem mu našeho syna. „Jůůů!“ zasmál se Felif a natáhl k Oliverovi paže. „Koukej na maminku, ať se snaží,“ zamumlal Oliver, ale Felif ho ignoroval, křičel a tahal ho za vlasy.
Přemýšlela jsem, jestli už vyplašil všechnu zvěř a jestli se někdy vrátí.
Postavila jsem se, jak mi Oliver ukázal, zpevnila se, napnula tětivu a čekala.
„Miř trochu níž. Ještě trochu napni a… pusť.“
Šíp se rozletěl s nemalou odchylkou od tečky, kterou měl protnout. Cítila jsem, jak dřevo hbitě protíná vzduch a přiměla vítr, aby trochu vyrovnal směr.
Povedlo se. Šíp se zabodl do kužele slámy. Bolest. Jako kdybych si vrazila dýku třeba do kolena. Ale na to už jsem si zvykla. Ani jsem nemrkla.
„Podvádíš, čarodějko,“ zasmál se Oliver a začal mi vyjmenovávat, co všechno jsem udělala špatně.
„Záleží na tom?“
„Je to nápadné,“ zakřenil se.
„Ať si každý trhne,“ odfrkla jsem si pro sebe.
„Já to slyšel,“ zamumlal.
„Ty vůbec nějak podezřele dobře slyšíš,“ obvinila jsem ho.
„Umím naslouchat,“ usmál se. „Tak znova. Nebuď tak křečovitá…“