Beze cti - 16. kapitola

Přitáhl jsem si plášť pevněji k tělu, abych se aspoň trochu chránil před chladem. Byl jsem na cestě už pár dní, většinu doby lilo jako z konve, a já toho měl plné zuby. Doma jsme probrali znova všechno, co jsme věděli o tom Bereničině kšeftu, ale na nic kloudného jsme nepřišli. Všiml jsem si, že Magdalena jen mrkala, cože se to kolem ní děje. Jelikož jsme byli dost nervózní, nikomu z nás nedělala dobře představa těch tmavejch chlápků tak blízko nás, a tak jsme si moc do pusy nekoukali. A řekli si i pár dost ostrejch slov. Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší, když se znova vypravím za jejím kumpánem a trochu si s ním pohovořím. A tentokrát jsem měl pár dost konkrétních otázek, které bych mu velice rád položil! Konečně se přede mnou objevila brána, kterou hlídali dva znudění strážní. „Hej, chlape! Co tady chceš?!“ zeptal se mě, ten co byl bystřejší. „Jsem prostej pocestnej! Mám hlad a žízeň!“ hodil jsem každému z nich měďák. „Vítejte u nás ve městě, pane!“ popřáli mi zdvořile a já jim pokývl. Rychle jsem se propletl úzkýma uličkama a brzy jsem stanul před ošuntělým vývěsním štítem. Prej starožitník! Pche, pěkný starožitník! Obchodoval s těma krámama, to jo, ale jeho hlavní zboží rozhodně nebyly žádný starý cetky a cingrlátka. Nabízel zprostředkování služeb lidí, kteří uměli řešit problémy jiných lidí. Ehm, nebo je i způsobit, jak si zákazník přál. Seskočil jsem z koně a přivázal ho před krámkem. Vešel jsem dovnitř. Seděl za tím svým pultíkem a zatvářil se, jako by ho rozbolely zuby, jak mě uviděl. „Nic pro tebe nemám! O chlápky tvýho zaměření teď zájem není, prej za sebou necháváte binec!“ hartusil, ale nedal jsem se tím odradit. „Taky tě rád vidim!“ nenuceně jsem se na něj usmál. „Nepřišel jsem kvůli práci, teda svý!“ zdůraznil jsem. „Dohodil jsi Bereně její poslední kšeft! Tak povídej!“ vybídl jsem ho. Obrátil oči v sloup. „Stárneš nebo ztrácíš paměť? Na tohle už ses přece ptal! A tvoji kámoši byli u toho!“ Popadl jsem ho za krk a maličko stiskl. „Co přesně měla dodat? A ty kecy o nějakém svitku si nech! Jinak ti zlomím vaz, jasný?!“ sdělil jsem mu celkem přátelsky, pak jsem uvolnil ruce a nechal ho se nadechnout. „Hele, fakt víc nevím! Mělo to být něco jako posvátný pergamen …“ Zachytil jsem zvuk otevíraných dveří. Prudce jsem ho od sebe odstrčil a hned jsem uskočil stranou. Přistál jsem za velkou vyřezávanou komodou, kde jsem se přikrčil. „Velmi rychlé, chlapče, ale bude ti to k ničemu, jestli se nebudeš chovat slušně!“ Vykoukl jsem a vytřeštil oči. Skoro uprostřed pokoje stál takovej vyschlej vrásčitej stařík a mě napadlo, proč se chová tak sebejistě? „To bych ani neřek!“ odsekl jsem a hodil po něm dýku. Co bylo pak nevím. Zatmělo se mi před očima a všechno zmizelo … Když jsem se probral, tak mě ukrutně bolela hlava a měl jsem sucho v ústech. Jo, a kupodivu jsem stál na vlastních nohou. Divný, co? „Pán už se ráčil vyhajat?“ zazněl posměšný hlas a to dost zblízka. Rozlepil jsem víčka a koukl tím směrem. Stál tam ten stařík a pobaveně se šklebil. „Ty malej skřete …“ Chtěl jsem se na něj vrhnout, ale nemohl jsem se ani hnout. Automaticky jsem se podíval, jaký pouta to na mě použil, ale nic jsem neviděl. Žádný provazy, řetězy, prostě nic. Dokonce jsem měl u pasu i svůj meč! „Co to, sakra …“ začal jsem, ale on mě přerušil ostře. „Mlč! Proč se tak zajímáš o zboží, které měla dodat Berena?“ Střelil jsem po něm hněvivým pohledem, ale on si z něj nic nedělal. „Občas spolu dělali!“ práskl mě úslužně dobrák obchodník. V duchu jsem si poznamenal, že mu rozbiju ksicht na maděru, až, teda jestli, se z tohohle dostanu se zdravou kůží. Noo, byl bych spokojen, kdybych zůstal aspoň naživu, abych byl upřímnej. Kůže se pozdějc zahojí, no ne? „Takže přítel?“ pronesl zadumaně stařík a pečlivě si mě prohlížel. „To by mohlo být!“ přikývl nakonec. Luskl prsty a já se zase mohl hýbat. Opatrně jsem se protáhl a po očku ho sledoval. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvíli ticha. „Něco jako odborný poradce!“ usmál se zeširoka. „Aha. A v jakém oboru, jestli se můžu zeptat?“ Něco jsem už začínal tušit. Před očima se mi náhle mihla vzpomínka na hromádku popela, ze které stoupá tenounký proužek kouře. Jestli jsem se nemýlil, tak jsem měl kliku jako hrom. „V tom nejmocnějším, chlapče, a nejnebezpečnějším!“ odvětil klidně. „Jsi čaroděj?“ Bylo mi jasné, že je to hloupá otázka. Čaroděj většinou tahá na poutích králíka z klobouku, ale tenhle dědek vypadal, že by se nějakým takovým zvířetem nezabýval. „Tak nějak, chlapče!“ Připadal jsem si dost hloupě. „A máš ňáký jméno?“ zkusil jsem to znova. „Amadeus!“ To mi nic neříkalo, ale v těhle kruzích jsem se moc nevyznal. Kdyby šlo o zbrojíře nebo šermíře, tak bych se nejspíš chytal, ale tady jsem neměl šanci. „A jak ses doslechl o Bereně?“