LO III: 48. kapitola Obrat

A tak mě Oliver pravidelně učil, jak se bránit. Moc mi to nešlo. Nejhorší to bylo, když mi strčil do ruky meč. Lidi zlatý, drželi jste to někdy v ruce? Je div, že jsem neublížila sama sobě. Nikomu jinému bych s tím ovšem už ublížit nedokázala.
„Nemáš sílu v rukou,“ říkal pořád.
To už jsem od někoho slyšela. „Mám jiné přednosti,“ prohlašovala jsem.
Nesmál se. Blížila se bitva a my věděli, že pokud budeme objektivní, Elesko ji nikdy nemůže vyhrát. A my byli objektivní, té věštbě už nikdo nevěřil. Někdy bych si ji opravdu ráda přečetla. Buď je to prachsprostá snůška lží, nebo je napsaná tak fikaně, že ji Islaminští špatně dešifrovali.
„Tak… Se v pořádku vrať,“ loučila jsem se s ním a čekala jsem, že řekne něco v tom smyslu, že to je jasná věc, že k němu si nikdo nic nedovolí. Tak to říkal pokaždé.
„Vynasnažím se,“ řekl místo toho a já měla silné nutkání nikam ho nepustit. Jenže on by stejně šel. Ať bych podnikla cokoliv.
Tak jsem zase čekala jako ta nejhloupější a nejnepoužitelnější holka z Eleska. Takhle jsem čekala naposledy. Ale netrvalo to dlouho.
Do místnosti mi vtrhla Leona. Od té doby mělo být všechno jinak. Úplně naruby.
„Musíš pryč, Leno, jdou si pro tebe!“ vydechla a opřela se udýchaně o zárubeň dveří.
„Kdo?“ kousla jsem se do rtu. Kolik lidí by mě mohlo chtít sebrat? Musela jsem uznat, že dost.
„Eleští! Pavel… On…“
Pavel se vykecával o věcech, které měly zůstat utajeny.