Melien Edhel - LXIX. kapitola - část 1/2

LXIX. KAPITOLA
Thíriel Belegova smělost nejprve natolik ohromila, že se nezmohla na zhola žádný odpor. Naopak, ke svému zahanbení si musela dokonce přiznat, že cosi na tom, jak ji nese, není vůbec nepříjemné. Tedy přinejmenším dokud nevyšli ven a ohromené pohledy pár jejích druhů ji neupozornily na to, že její správání je přinejmenším nevhodné.
„Faina amin! Sii´ (Pusť mne! Hned)!“ nařídila tomu neomalenému obrovi prudce a zároveň sebou zazmítala, přestože tak riskovala, že se záhy ocitne nepříliš šetrně na zemi.
„Demada ta (Toho zapomeň)!“ zavrčel na ni Beleg a pohotově zesílil své sevření. „Nikam nepůjdeš, dokud tobě ošetření se nedostane!“
„Na tohle práva nemáš!“ vyjekla, poněkud zaskočená jeho zatvrzelostí.
„Toť možné jest, však já si tohoto přespříliš užívám, než abych tebe takto vbrzku jíti nechal!“ odvětil posměšně a ona jenom překvapeně zamrkala.
Nu, dobrá, když tomu hlupákovi dosud nedošlo, že nemá tu čest s nějakou bezbrannou elleth, nýbrž s bojovnicí! Aniž by hnula brvou, obratně sklouzla rukou na bok, kde se v pouzdru skrývala její přeostrá dýka, avšak jeho hlas ji zaskočil dříve, než-li ji vůbec mohla vytáhnout.
„Tohoto bych na místě tvém nečinil!“ upozornil ji vědoucně, neboť jeho vycvičenému oku ten nenápadný pohyb neušel. „Pokud ovšem nechceš, bych tebe tu přede všemi odzbrojil... a věř mi, že při tomto nezvykle důkladným bývám!“
„Cože?!“ Thíriel sebou při té neomalené poznámce trhla a mít aspoň jednu ruku volnou, hned by ji zaťala v pěst a vší silou zabořila do té jeho samolibé tváře! Jenže podobný přepych jí dopřán nebyl, neboť Beleg zřejmě podobnou reakci očekával a zručně uvěznil obě její paže.
„Jelikož domnívám se, že tys mne až přespříliš dobře slyšela, já toho opakovati nebudu. A ty vrtěti přestati by ses měla, sic rána tvá ještě více krváceti bude,“ oznámil jí prostě a bez sebemenšího zaváhání pokračoval v cestě.
„Jako kdyby tebe snad trápilo, jestli tu na nádvoří vykrvácím!“ ušklíbla se Thíriel skepticky a protože jí nic jiného ostatně ani nezbývalo, ustala ve svém marném boji a její tělo zůstalo povolně ležet v jeho silných pažích.
„Ovšem, že by mne toho trápilo. Jednak jsem Amrasovi přislíbil, že o tebe se postarám, a pak mi na umírání až příliš krásnou připadáš.“
„Krásnou?“ zopakovala nedůvěřivě, neboť i Saeros si jí několikrát postěžoval, že ve své uniformě nevyhlíží zrovna žensky, a ona sama si byla až moc dobře vědoma toho, že díky tréninku ztratila její postava část svých půvabů. Obzvláště její hrudník utrpěl tím, že ho od mládí nemilosrdně stahovala širokým kusem plátna, aby jí prsa nepřekážela během lukostřelby, a přestože posléze v tom ustala, o nějakých přitažlivých křivkách už se v jejím případě rozhodně hovořit nedalo. A teď se jí tento nevychovanec hodlá vlichotit?!
„Možná by tebe léčitel nějaký též vyšetřiti měl, neb lépe toho nyní odhaliti, než-li později v boji!“ sdělila mu kysele.
Beleg ramenem rozrazil dvoukřídlé dveře vedoucí do nitra domu a teprve když vstoupil, zamyslel se nad její poznámkou. „Odhaliti čeho?“ optal se zmateně.
„Že docela slepým jsi!“
„Slepým? A ellon onen, jehož pozornost jsi zraněním svým získati chtěla, tobě slepým nepřipadá? Kvůli mně by ses rozhodně řezati nemusela, neb já bych si tebe i tak povšimnul. Ba co víc... já nejraději bych tebe za kousek tento pošetilý přes koleno přehnul a tobě zadek řádně zmaloval, by sis čehos takého pro příště pořádně rozmyslela!“ dodal výhružně a ona se neubránila slabému zachvění, který si mylně vyložil jako strach. O to víc ho překvapila její následující slova.
„Možná bys toho učiniti měl...“ hlesla zahanbeně. „Neb za činy své bych toho vskutku zasluhovala.“
„Krásná elleth s minulostí temnou? Toho mne snad ještě více zajímá...“ zadíval se na ni Beleg s novým zájmem. „Nejprve tebe ošetřiti necháme... a pak se uvidí, zda výprasku skutečně zasluhuješ...“ přislíbil jí takovým tónem, že nemohlo být pochyb o tom, že bití není tou jedinou věcí, na kterou v souvislosti s ní myslí.

Erestor uchváceně hleděl na svého přítele, který pod náporem jeho dotyků rychle ztrácel svůj obvyklý nadhled a zanedlouho byl už stěží schopen vyslovit nějakou souvislou větu, aniž by ji proložil celou řadou nejrůznějších citoslovcí.
A on zjišťoval, že se mu role nelítostného trýznitele líbí víc a víc. V pravidelných intervalech dráždil onen výstupek v jeho těle, čímž ho takřka připravoval o rozum, a ty bouřlivé odezvy ho zaujaly natolik, že se nemohl dočkat, až to vyzkouší také na sobě. Rozhodně však při tom nemínil použít tři prsty, jako tomu právě činil u Finroda, už pouhý jeden se mu zdál až přespříliš, víc by toho určitě pojmout nezvládnul!
Téměř fascinovaně sledoval, jak se jemná kůže obemykající jeho prsty napíná doslova k prasknutí, a když si představil, že zanedlouho bude objímat docela jinou část jeho anatomie, tu, která až dosud spočívala bez povšimnutí na jeho stehně a marně ronila jednu horkou slzu za druhou, sám bezděčně zasténal.
Ten toužebný zvuk proniknul až do kapitánovy rozkoší zamlžené mysli a on pozvedl hlavu, aby na svého druha mohl vrhnout dosti nestoudný pohled.
„Já soudím, že již oba dva pro toto více než připraveni jsme, korkoamin...“ vypravil ze sebe chraplavě a při pomyšlení, že již brzy nahradí štíhlé prsty v jeho tělo cosi mnohem solidnějšího, jím proběhlo slastné zachvění. „Již pouze jediného zbývá...“
„Hm?“ Erestor ho s nepatrnou úlevou nechal vyklouznout z vlhkého zajetí svých úst, jejichž svaly už proti té nezvyklé aktivitě dost neodbytně protestovaly, a on se právem začínal obávat, aby kapitánovi opět nechtěně neublížil. „A čehožpak?“ otázal se, potěšen, že může opět volně dýchat. Jenže dlouho se z toho neradoval, neboť Finrodova odpověď mu docela vyrazila dech.
„Mně sděliti, v jaképak poloze se mnou milovati se chceš…“

Gildor se popásal na Nimlothině ohromeném výrazu a v duchu si umiňoval, že hned po svatbě si s ní musí pár věcí vyjasnit. Nehodlal se do nekonečna vyhýbat odpovědím na její otázky a dávat si neustále pozor, aby neprozradil víc, než by bylo záhodno. Jenže než bude sdílnější, potřeboval si být nejprve naprosto jistý, že jeho tajemství dokáže udržet.
Ačkoli… jakmile se dostanou do Amanu a její bratr odjede, nebude mít stejně nikoho, komu by se mohla svěřovat… a on se postará, aby to tak i zůstalo. Nimloth bude jenom jeho… a nikdo tomu již nezabrání…
S lehkostí, která svědčila o tom, že to nečiní poprvé, vykouzlil na svých rtech jemně škádlivý úsměv, který měl Nimloth bez použití jakýchkoli slov přesvědčit, že jeho předchozí sdělení nebylo míněno vážně, a když zaznamenal, jak se z jejích očí okamžitě vytratily veškeré obavy, pocítil silné zadostiučinění, že ani ona nedokáže prohlédnout tou přetvářkou.
A přitom jí k tomu dopřál nejednu příležitost… Třebaže věděl, že by neměl zbytečně pokoušet štěstí, nemohl si pomoct. Bavilo ho si s ní pohrávat, působit v její mysli zmatek a vyvolávat podezření, která vzápětí mistrně rozháněl. Bylo to tak vzrušující… ten nádech nebezpečí, že by se mohla okamžitě sebrat a zmizet z jeho života… ale věděl, že to neudělá… Měl nad ní moc, i když ona si to zatím neuvědomovala… snažila se pořád působit tak sebejistě… a přitom byla jen malou stříbrnou muškou v jeho lepkavé pavučině. Slabá a bezbranná.
Usmál se na ni ještě sladčeji. Jak omamná je vůně moci…
Nimloth jeho úsměv opětovala, třebaže ten její působil spíše křečovitě. „Ach, Valar, takřka jsem toho tobě uvěřila!“ zvolala v rozpacích nad tím, že ten hloupý žert hned neprohlédla.
„Vskutku?“ Gildor se krátce zasmál, na okamžik opojen svým malým vítězstvím. „Nu, pokud zvědava jsi, já tebe klidně tam zavedu, bys přesvědčiti se mohla, že ničeho jiného než-li sudů s vínem tam uskladněno není,“ nabídnul jí, třebaže prohlídka jeho sklepů byla tím posledním, co by si přál uskutečnit. Skrývaly toho totiž daleko více než jen víno…
Ale jak již kdysi dávno zjistil, nejlepším způsobem, jak něco utajit, je přímá konfrontace. Kdyby začal Nimloth tvrdit, že v jeho sklepeních nic zajímavého není a že by tam raději ani neměla chodit, aby si na strmých schodech nevymkla kotník, mohl by se vsadit, že by ji tam našel hned ten den, co na jeho panství dorazí. Když jí to však sám nabídne a ona to nyní odmítne, hrdost už jí nedovolí tam slídit. Ženská mysl nepracovala zas až tak složitě, jak si někteří ellyn namlouvali… i v tom chaosu, který ellith s přehnanou hrdostí označovaly jako myšlenkové pochody, se dal nalézt jistý řád… pokud se tomu jeden věnoval dostatečně dlouho.
A on se s oblibou vkrádal druhým do jejich hlav. Snažil se odhadnout, jak budou reagovat… co právě cítí… co je trápí… co se pokouší zamlčet… čeho se bojí… a využít to ve svůj prospěch. Každý měl nějakou slabinu a jeho těšilo je odhalovat, řešit ty živé hádanky, které se nabubřele domnívaly, jak jsou jedinečné, a přitom už takových ve svém životě potkal spousty. Nikdo nebyl jedinečný… a s každým se dalo bez potíží manipulovat, jakmile zjistil, za jaké provázky je nutné tahat. Někdy si připadal jako sběratel… sběratel duší…
Nimloth, jeho zatím poslední položka v rozsáhlé sbírce, rozhodně zavrtěla hlavou. „Toho netřeba, já již sklepů mnoha viděla a nikdy zajímavého mi toho nepřipadalo,“ odmítla jeho nabídku a Gildor se v duchu usmál.
Byla by nepochybně notně překvapená, jak zajímavé jsou jeho sklepy! Nu, její smůla! Však on dobře ví, proč tak rázně zavrhla jeho návrh… to ten její strach ze tmy. Jako kdyby se veškerá temnota slézala pouze tam! Jistě bude nemálo zaskočená, až zjistí, jak těsně ji obemyká… a že před ní není nikde úniku. Je to jeho věrná družka… a sprovází ho na každém kroku… jako Smrt!

Lidianna se opatrně přetočila na druhý bok a tlumeně sykla.
Dala by, kdoví co, kdyby se jí již zmocnil milosrdný spánek a poskytnul jí aspoň na čas úlevu, avšak ten se jí dosud zlomyslně vyhýbal a ona byla dál nucena snášet bolest sužující její utrmácené tělo. V jednu chvíli zkoušela obdobu počítání oveček a namísto toho se snažila vypočítat všechna místa, která ji bolí, ale přestože ten počet byl celkem úctyhodný, usnout se jí stejně nepodařilo.
Možná to bylo tím, že ji netrápily pouze namožené svaly a od větru ošlehaná tvář, nýbrž i její myšlenky. Opravdu věřila tomu, že jí Legolas vyznává lásku?! Vždyť to nedávalo vůbec žádný smysl! Proč by zčistajasna něco takového dělal, když ji od sebe předtím tak dlouhý čas odstrkoval?! Ještě když ji Rúmil odvedl do domu a předal služebným do péče, opakovala si v duchu ta krásná slova pořád dokola a těšila se, až ji ty ellith konečně zanechají o samotě a ona bude moci spojit svou mysl s tou Legolasovou.
Jenže když ten vytoužený okamžik posléze nadešel, zjistila, že dosud z jeho strany naráží na tvrdou bariéru. Stále ji nechtěl… A jelikož krom té jedné jediné zprávy už nic dalšího nezachytila, byla nucena si nakonec přiznat, že to vyznání se odehrálo pouze v její hlavě jako výplod marné touhy. Vůbec nic se nezměnilo. To poznání bylo strašlivé.
S tichým povzdechem se překulila na záda a přitiskla si dlaně na rozpálené tváře, jako kdyby je snad její mrazem sežehlé ruce mohly ochladit. Ani permoníci v její hlavě nechtěli vyslyšet její úpěnlivé prosby o to, aby jí dali konečně pokoj. Měla pocit, že nejspíš co nevidět vyletí z kůže. Chtělo se jí křičet… a nebo se někam rozběhnout, jedno kam… jen neupadnout zase do té příšerné letargie…
Promnula si tvář a stovky jehliček hned zaútočily na její podrážděnou pokožku, zdálo se jí, jako kdyby ji měla snad rozedřenou do krve, tak nepříjemné to bylo. Ale aspoň ji to udržovalo při plném vědomí… a ona horečnatě přemítala, jaké další kroky podniknout. Jedno přitom věděla naprosto jistě… nehodlala se zase vrátit do paláce a snášet Legolasovo přezíravé chování. Potřebovala zmizet… nadobro… ale jak…? Jak?!
Bolest hlavy ještě zesílila, až se obávala, jestli se jí v následujícím okamžiku nerozskočí, celé tělo měla jako v ohni. Toužila strhnout ze sebe prostou noční košili, kterou jí jedna ze služebných starostivě připravila, a vrhnout se na chladnou kamennou podlahu, válet se po ní, aby se aspoň trochu zbavila té příšerné horkosti, která ji spalovala a která činila myšlení tak zatraceně těžké!
S žalostným vzlyknutím si promnula zátylek a poté oběma rukama zajela do vlasů, jež se díky jejímu neustálému převalování změnily v obrovský chuchvalec, a jakoby zachvácena náhlým šílenstvím popadla několik pramenů a silně za ně zatahala. A permoníci kupodivu na chvíli povolili ve svém zuřivém úsilí zbavit ji posledních zbytků zdravého rozumu a dopřáli jí chvilku oddechu, jež byla o to sladší, že nečekaně přinesla rozřešení jejího problému.
Rúmil…
Sotva se jí to jméno vynořilo v mysli, nedokázala pochopit, že ji to nenapadlo dříve. To on byl tím klíčem, který jí otevře průchod do světa lidí… jejího světa! Jak ho vůbec kdy mohla opustit?! Proč tehdy neposlouchala Ivana a ve své pýše se domnívala, že ví nejlépe, co je pro ni dobré?! Vždyť nevěděla vůbec nic! Netušila, jak komplikovaná je nátura těch bytostí! A už neměla ani tu sebemenší náladu to ještě zkoumat! Nemínila už dál trpět rozmary svého elfského chotě ani nevypočitatelné nálady svého drahého tchána, chtěla pryč z místa, kde je pro každého jen obtížným břemenem! A to co nejdříve! Hned!
Se zarputilostí, o které netušila, že je jí dosud schopna, se vymotala z přikrývky a poněkud nemotorně se postavila na své oteklé a zatuhlé nohy. Pravda, nebyl to zrovna ideální stav, s jakým se dá vytáhnout do boje za svobodu, ale s tím se holt nedalo nic dělat. Však se za to doma odmění extra dlouhou bublinkovou koupelí. Hlavně aby už tam byla!