Juliin deník - 61. díl

Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, jestli se v naší blízkosti vyskytuje nějaký vodní dopravní prostředek, který by nám umožnil dostat se k jeskyni a přivést smaragd. Ať jsem koukala, jak jsem chtěla, jediným dopravním prostředkem tady byl malý člun pohupující se přímo uprostřed jezera. Povzdychla jsem si.
„Doplavu tam,“ ozval se Nick, když si všiml, kam se dívám.
„Ne,“ zarazila jsem ho. „Totiž... nebylo by lepší, kdyby Hayle...“
Nick zavrtěl hlavou. „Julie, jsem úplně v pohodě. To, že jsem byl chvíli v bezvědomí, přece neznamená, že teď budu mít čtrnáct dní neschopenku. Je mi fajn, vážně. Zvládnu tam doplavat.“
„Tak když myslíš...“ zamumlala jsem rezignovaně, protože Nick už si sundával tričko. Vrazil mi ho do ruky a líbnul mě do vlasů se slovy: „Počkej tady, vrátím se pro tebe.“
Od chvíle, kdy Nick ladnou šipkou skočil do jezera, bylo slyšet jen šplouchání vody, my ostatní jsme stáli na břehu a mlčky ho pozorovali. Nick měl pravdu, nebyl žádný důvod k obavám – ve vodě se pohyboval jako delfín.
Netrvalo dlouho a přirazil v člunu ke břehu. Stoupnul si, jednou nohou se opřel o příď a natáhl ke mně ruku. Udělala jsem několik kroků k němu a chytila se ho. Pak jsem váhavě položila jednu nohu do člunu. Kocábka se nebezpečně zakymácela a já se začala bát, že sletím, ale Nick mě volnou rukou chytil pevně kolem pasu a přitáhl mě k sobě na palubu.
Když jsem si sedla a konečně se cítila bezpečně, otočila jsem se na ostatní. Nikdo z nich nevypadal na to, že by se chystal nás následovat.
„Oni nepojedou?“ zeptala jsem se zmateně Nicka. „Místo tu přece je.“
„Já vím, ale dopravit jeden kámen z bodu A do bodu B přece zvládnou dva lidi,“ odpověděl a chopil se pádel.
„Budeme radši hlídat,“ zašklebil se Hayle a pohodil hlavou ke ztuhlému Juliovi.
„Hmm, jasně,“ zamumlala jsem a rychle jim zamávala, abych zakryla rozpaky.
Hlídat? To sotva. Všichni jsme věděli, že ve stavu, v jakém se Julius nacházel, nikoho napadnout nemůže. Leda by zkoušel nějaké své psychologické triky jako třeba ovlivňovat něčí myšlenky. Ovšem měla jsem pocit, že s mým zmrazovacím trikem nějak zatuhla i jeho snaha o něco se pokusit, vždyť na nás doteď jen vrhal vražedné pohledy a nic se nedělo.
Prostě a jednoduše mi bylo jasné, že ostatní chtějí mně a Nickovi nechat soukromí. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na tu druhou... jsem měla obavy. V něčem už to prostě nebyl Nick. Nevěděla jsem, co přesně se změnilo, protože dosud neudělal nic, co by mě vyděsilo. Jenže teď, když jsem s ním zůstala sama, to na mě dolehlo. Co od něj mám očekávat?
„Neboj, kdyby něco, v mžiku jsem u tebe,“ chlácholil mě Teddy telepaticky, což mimochodem znamenalo, že se mi zase hrabe v hlavě. Ne zrovna příjemná myšlenka, ale jestli je to pro moje bezpečí...
Odvrátila jsem hlavu a zadívala se na rozlehlou vodní hladinu před sebou. Pomalu se rozednívalo, nebe nad jezerem mělo oranžový nádech. Poslouchala jsem tiché šplouchání vody, zatímco Nick pádloval a my se vzdalovali od břehu.
První polovina cesty uběhla v tichosti. Vehementně jsem upírala svůj zrak do dáli a soustředila se na to, abych se Nickovi nepodívala do těch jeho hrozivých očí. Soustředění bylo čím dál těžší, protože jsem už pomalu cítila, jak mi Nickův pohled propaluje kůži. Začala jsem počítat malé obláčky na obzoru, abych se nějak rozptýlila.
Nick konečně promluvil. „Bojíš se mě, viď?“
Jeho hlas zněl bolestně, ale já dělala jako by nic. Radši jsem si nasadila sebejistou masku, aby neviděl moji zranitelnost. Aby neviděl, že váhám. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět – kdybych řekla ano, dotkne se ho to, kdybych řekla ne... Přece mu nebudu lhát!
Po chvilce zoufalého mlčení znovu promluvil. „Víš, že bych ti neublížil.“
„Já vím. Vím, že ty ne... ale ten uvnitř tebe...“
„Ten uvnitř nic nezmůže,“ prohlásil pevně. „Je to jen pouhá cára lidské duše, nemá šanci mě nijak ovládat!“
Otočila jsem hlavu čelem k němu a naše pohledy se střetly. Brr, ty jeho oči mě stejně děsí. „Tím si nemůžeš být jistý. I když je to jen nějaká cára, kouká ti přímo z očí. Tebe možná nemůže ovládat, ale kdoví, jak umí působit na mě...“
Přestal pádlovat a chytil mě za ruku. „Omlouvám se, že tě tím děsím. Působí mi to určitě mnohem větší bolest než tobě, to se vsadím. Ale já s tím nic nedokážu udělat. Kdybych jen věděl, jak ze sebe tu příšernost dostat ven, zařídím to hned teď. Jediný způsob, jak to zničit, je zničit mě, to už víš.“
Trhla jsem sebou. „Opovaž se,“ sykla jsem výhrůžně a drtila mu při tom ruku.
„Julie, jediné, co chci, je, abys byla v bezpečí. A v bezpečí nebudeš, dokud bude Julius mezi živými. Já klidně-“
„Ne, ne, ne, mlč!“ rozkřikla jsem se. „To už tu jednou bylo! A můj názor znáš.“
„Jak myslíš,“ prohlásil napjatě a pustil mě, aby se opět chopil pádel.
Odtrhla jsem od něj zrak a zadívala se za jeho hlavu. Pomalu jsme se blížili k jeskyni, zelená záře nás začínala oslepovat. Byla teď několikanásobně jasnější, než jak jsme ji viděli z pevniny.
„Jak to, že tady smaragd nikdy nikdo nenašel?“ podivila jsem se.
„Tohle místo je dost odlehlé. Jen málokdo sem zavítá.“
„Ale... tys to tady už znal,“ namítla jsem. „Sám jsi mě sem přivedl.“
Na okamžik se zamyslel. „Máš pravdu. Ale vím určitě, že jsem si nikdy nevšiml žádného zeleného záblesku... Je to zvláštní...“
Odmlčel se a vzápětí zase pokračoval. „No ale co se divím. Tebe si přece Nejvyšší vyvolil a asi k tomu měl dobrý důvod. Byla jsi určená k tomu, aby se ti smaragd sám ukázal.“
„Jenže co kdybys mě na tohle místo nikdy nezavedl? Stačilo, abych nikdy nepolíbila Romana, a nejela bych sem. Nepoznala tě. A co kdybych tam na Sedmikráskovém vrchu nikdy Romana nepotkala? Vypadá to všechno jako moc velká shoda náhod.“
„Žádná náhoda. Osud,“ prohlásil a potom zmlkl, protože jsme vjížděli do jeskyně.
Jeskyně byla mnohem větší, než se mohlo na první pohled zdát. Pohodlně jsme se tam se člunem vešli a ještě zbývalo několik metrů na každé straně. Stěny jeskyně vyčnívaly z vody a nad hlavami nám tvořily poměrně pravidelnou klenbu. Čekala jsem, že uvnitř bude chladno, ale vzduch tam byl snad dokonce teplejší než venku. Musela jsem přivřít oči, protože záře nás oslepovala čím dál víc.
Po ustavičném mrkání řasami jsem si rukou zaclonila oči a rozhlížela se okolo. Bude snadné ho najít? Nebo se pro něj budu muset potápět? A je tady vůbec? Kdoví, jestli to nakonec není nějaká lest na ty, kdo se pokouší smaragd hledat...
Oči mi pomalu začínaly slzet, ale nepřestávala jsem prohlížet každé sebemenší pokroucení stěn, kam by se dal ukrýt malý drahokam. Už jsem nabývala dojmu, že takhle v životě nic nenajdu, když vtom mi padl zrak na nejvzdálenější místo jeskyně. Zářilo ze všech nejjasněji, tudíž mi dělalo největší potíže se na něj dívat.
Obrátila jsem se na Nicka – nebo spíš jen tím směrem, kde by se měl nacházet, protože přes spoustu malých hvězdiček před očima jsem ho nebyla schopná rozpoznat – a přikázala mu: „Jeď támhle!“
Sice remcal něco o tom, že nám to poškodí zrak, ale zabral a my se pohnuli vpřed. Přimhouřila jsem oči do nejtenčí škvírky, z rukou si udělala kšilt a snažila se v té nekonečné záplavě zeleného světla něco vidět. Loď najednou prudce narazila, což znamenalo, že jsme na konci jeskyně.
„Dál už to nejde,“ křikl Nick celkem zbytečně.
Vrávoravě jsem si stoupla a napřáhla ruce před sebe, až jsem nahmatala stěnu. Tady to musí být, mumlala jsem si pro sebe a mrkala při tom o stošet. Nakonec jsem jedno oko zavřela úplně a do toho druhého soustředila veškerou svou sílu odolávat nepříjemnému jasu. Pomalu jsem ohmatávala stěnu, jestli nenajdu nějakou prohlubeň – a najednou jsem to spatřila. Asi ve výšce mého pasu byl ve stěně malý výběžek a na něm se něco malého zlatě třpytilo, takže se to na první pohled odlišovalo od okolního prostředí.
Opatrně jsem natáhla ruku a téměř jsem nedýchala, když jsem uchopila kuželovitý drahokam. Čekala jsem, co se stane – nestalo se vůbec nic. Smaragd mě akorát příjemně hřál v dlani. Sedla jsem si zpět do člunu a jelikož z drahokamu stále vycházela jasná zelená záře, přikryla jsem ho druhou rukou. V okamžiku se kolem nás rozhostila nezvyklá tma a Nick nás vyvezl zpátky z jeskyně.
Když jsme byli zase na volném jezeře, slunce už skoro vycházelo. Přesto jsem udělala malinkou mezeru mezi prostředníčkem a ukazováčkem a nechala smaragd jemně zářit, abych Nickovi viděla do obličeje. Jakmile mu však dopadlo na tvář několik paprsků, cukl sebou. Pustil se pádel a hlava se mu bleskově otočila mým směrem.
Podívala jsem se na něj a ztuhla jsem. Nick doslova hypnotizoval zářící drahokam v mé dlani. Jeho oči se do něj vpíjely s dychtivostí krvelačného upíra, který se chystá na svoji kořist...