Dotkni se hvězd - 5. díl

„Takovouhle zábavu jsem zrovna na mysli neměla!“ obrátila Tarja oči v sloup, ale i přes její otrávené řeči a mnohdy dost snobské vystupování se jí nedalo upřít, že s phaserem to umí jako málokdo. Ostatně i s ním, pomyslel si Shaperd s trochou hořkosti, když vzápětí přimhouřila oči, čímž jim dodala svůdný kočičí tvar. „Leda že bys mi s tím přišel pomoct...“
„Uvidíme... Když budeš hodná, možná se zastavím, abych ti vydrhnul záda,“ přislíbil neurčitě, ovšem bohatě to stačilo k tomu, aby se jí tvář rozzářila potěšeným úsměvem.
„Hodná? Myslela jsem, že jsi radši, když nejsem... hodné holky přece nedělají věci, které dělám já... a které ty máš tak rád...“ pronesla pomalu a lákavě přitom špulila své plné rty.
A on tomu nebyl schopen odolat. Ani nechtěl. Jasně, že si uvědomoval, že je Tarja prvotřídní manipulativní mrcha, ostatně ona ani nepředstírala, že takovou není, ale na druhou stranu proč nepřijmout to, co mu nabízí? Žádné závazky jinde neměl a vyhlídka na nějaké sblížení s tím jeho andílkem byla reálná asi tak jako šance, že se ze Sírionu dostanou stejně čistí, jako se tam vylodí. Takže nulová.
„O těch věcech si promluvíme později, důstojníku! Teď máme před sebou práci!“ ukončil jejich malou debatu a rázným krokem se přesunul na můstek, aby vydal rozkazy k přesunu.

Když kdosi znenadání zaklepal na dveře jejího pokojíku, prudce sebou trhla. Hrdlo se jí okamžitě stáhlo úzkostí a srdce jí snad na několik vteřin docela přestalo bít, než se rozběhlo jako šílené.
„Jo?“ vypravila ze sebe s obtížemi, celé tělo strnulé strachy.
„To jsem já. Můžu dál?“ ozval se přesně ten hlas, který očekávala a který toužila slyšet ze všeho nejmíň.
Ne! chtělo se jí strašně moc zakřičet, jenže tím by svého otce nejspíš ještě více popudila. Malou útěchou bylo, že zněl naprosto střízlivě. A poměrně ustaraně.
„Jasně...“ souhlasila s předstíraným klidem a spěšně zaklapla notebook, aby nezjistil, co provádí.
Věděla, že by se mu ani trochu nelíbilo, že si s použitím webové kamery povídá s někým docela cizím. I když povídá... Vzhledem k tomu, že ten komunikační program měl očividně poruchu, tak mluvila akorát ona, ale ten muž ji podle všeho slyšel, aspoň ona tomu chtěla věřit. A občas se jí zdálo, že z jeho rtů dokáže i něco odečítat. Tedy pokud ovšem hovořil anglicky, což nebylo vůbec jisté.
Ostatně když se přihlašovala na server, jenž sliboval doslova desítky virtuálních kamarádů z celého světa, také si nepředstavovala, že výsledkem jejího úsilí bude takhle podivné přátelství. Ne tedy, že by to byla jediná odezva na její nahraný inzerát, zkontaktovalo ji ještě pár dalších jedinců, ale vesměs se jednalo o zoufalce, kteří si chtěli povídat pouze o sexu a nebo svých prazvláštních zálibách, ne nezřídka zvládli probírat obě tato témata i zároveň. A proto jí až zase tolik nevadilo, že s Bobem, jak si svého nového kamaráda provizorně pojmenovala, je rozhovor omezen na její monolog, aspoň si mohla dál namlouvat, že je to inteligentní a pozorný muž, s nímž se zajisté dá hovořit naprosto o všem. Jeho uniforma lehce připomínající Star Trek tuto utopii sice trochu narušovala, ovšem jeho pohledná tvář jí na tento nedostatek dávala poměrně snadno zapomenout. Vždyť kdo by se zaobíral nějakým oblečením, když může prozkoumávat záhadné hlubiny jeho neuvěřitelně zelených očí?
Jenže naneštěstí teď byla nucena čelit jinému páru očí a tyhle se jí nezamlouvaly ani trochu. Byly podlité krví a způsob, jakým se do ní zavrtávaly, ji přímo děsil. Stejně jako to, že otcova hromotlucká postava vyplňovala téměř celý dveřní prostor a blokovala tak jedinou únikovou cestu z pokoje.
„Stalo se něco?“ otázala se s obavami, avšak on to docela ignoroval.
„Učíš se?“ zajímal se namísto toho a když mírně přikývla, trpce se pousmál. „Že se na to nevykašleš, Eve! Běž radši mezi lidi... bav se! Dokud ještě můžeš!“
Překvapilo ji to. Koneckonců to byl především on, kdo ji neustále napomínal, že by se měla více učit, aby to jednou někam dotáhla. A teď najednou změnil názor? To nemohlo být samou sebou!
„Nemám náladu na lidi, strávila jsem dneska dost času na pitevně!“ odvětila takřka škodolibě, neboť věděla, jak moc mu tahle část jejího studia medicíny vadí. „A navíc tu beztak pořádně nikoho neznám…“ dodala hned vzápětí, aby trochu zmírnila své předchozí sdělení. Nač otce zbytečně provokovat, vždyť už takhle mu stačilo málo, aby vybuchnul. Nechápala, co se to s ním poslední dobou děje, nikdy tolik nepil… a taky ho nikdy předtím nenapadlo vztáhnout na mámu a ji ruku. Něco nebylo v pořádku, cítila to, jenom zatím netušila, co by to mohlo být.
„Chceš mi říct, že za ty víc než čtyři roky, co tu bydlíme, sis ještě nenašla žádný kamarády? Ani kluka?“ podivil se její táta a ona se na něho zmateně zadívala, zaražená jeho nenadálým zájmem. A také jeho zjevem.
Tolik si zvykla na to, vídat ho v uniformě strážného, že jí v džínách a tričku připadal jako někdo docela cizí. Jako kdyby to ani nebyl on. Možná, že mimozemšťané už zahájili svou invazi a jeden z nich si pro ten účel vybral zrovna jeho tělo, napadlo ji znenadání. To by přinejmenším vysvětlovalo jeho agresivní chování. A bylo by to pro ni daleko přijatelnější, než se smířit se skutečností, že její otec má problémy, které nedokáže sám řešit, a proto utíká k alkoholu a fyzickému násilí.
„Tati… děje se něco? Můžu ti nějak pomoct?“ nabídla mu spontánně a když se jeho rysy zkřivily do strašlivé masky rozlíceného obra, bojácně se přikrčila v očekávání dalšího zlostného výbuchu.