LO III: 49. kapitola V zajetí

„Pavel jim řekl o mně a Oliverovi,“ vytřeštila jsem oči.
Přikývla.
„Ale… Proč, Leono, proč mi tohle dělá? Tolik mě nenávidí?“
„Leni, musíš ho pochopit. On tím žije, tak jako já žiju pro své děti. Dřív tě také nezajímalo nic jiného než boj s Islaminskými. Jak by ses dívala ty na něj?“
Leona byla typická matka. Na všechno koukat z perspektivy toho druhého a pochopit jeho počínání, to byla celá ona. „Nikdy bych radním neřekla…“ protestovala jsem, ale zastavila mě.
„Opravdu ne?“ Zadívala se mi do očí, a to takovou silou, jak to dokáží jen lidé, kteří zažili víc, než si přejí. V Leoně vždycky bylo ukryto něco, co na mě sem tam zakřičelo: ona sama nejlíp ví, jak na to!
A potom se na cestě objevili vojáci se Stefanem v čele. Hlavou mi problesklo, co si bude Oliver myslet, až se vrátí z bitvy a nenajde mě tu. Pak mě zachvátila panika. Co bude s naším dítětem?
Popadla jsem rychle Felifa a políbila ho na čelíčko. „Prosím, Leono,“ zašeptala jsem. Natáhla ke mně ruce a vzala si Felifka do náruče.
„Počká na tebe,“ slíbila mi.
Cítila jsem horší bolest než kdy dřív. Srdce mi pukalo. Část teď měla Leona na rukou. Jestli přežiji tuhle bolest, tak už každou.
„Je to Islaminský dědic,“ naléhavě jsem jí stiskla rameno. „Nesmí ho dostat.“
Vážně přikývla.
Oliver říkal, ať nikomu nevěřím, ale co jiného můžu dělat? Nechala jsem Leu se svou odloupnutou částí srdce uvnitř a zavřela za sebou dveře.
„Asi půjdeme do města, nemám pravdu, Stefane?“ Šla jsem k němu pomalu a rozvážně a přemýšlela, co bude dál, ale mozek mi nepracoval správně. Jako kdyby byl propojen s mým zrádným srdcem. Zastavila jsem se jen na krok před ním a ihned nás obklíčili vojáci. Některé jsem znala. Když jsme byli malí, běhali jsme spolu po ulicích a loukách a lesích. Byli jsme si rovni. Jenže oni teď mají právo odvléct mě z rodného domu. Nevěděla jsem, že svůj domek vidím naposledy. Ale cítila jsem to. Už jsem se neohlédla.
„Cos to provedla, Leno, umíš si představit, jakou hloupost jsi vyvedla?“ sykl na mě. Vojáci vypadali zmateně. Nejspíš vůbec nevěděli, o co jde.
„Myslíš to, že jsem se spustila z Islaminským princem?“ Nebo to, že jsem svého nejlepšího přítele dohnala k tomu nejhoršímu? Chtěla jsem dodat, ale spolkla jsem to. Nezachovám se jako Pavel. Já ne!
Stefan scvakl zuby. „Jsi na to hrdá?“
Přemýšlela jsem nad tím jen minutku. „Ne, byla bych radši, kdyby to byl někdo naprosto obyčejný. Ale on nemůže za to, kde se narodil.“
„Oliver Islaminský? Proč zrovna on?“ rozhodil rukama. Šli jsme po cestě a vedli rozhovor a vojáci se po sobě nejistě dívali.
„Nikoho jiného z Islamina neznám,“ ušklíbla jsem se.
„Ty mi nerozumíš. Nikdo nebyl pro Eleské takovou zkázou jako tenhle tvůj Oliver.“
„Prý je hodně dobrý,“ zamumlala jsem.
„Je smrtící, Leno. Ten člověk… Někdy si říkám, jestli je to vůbec člověk,“ odmlčel se.
„A co by jako byl?“ kousla jsem se do rtu.
„Nevím, ale ty taky nejsi zrovna nejobyčejnější,“ řekl. Nechtěla jsem vědět, co mi naznačuje.
„Myslím, že jsem docela obyčejná zaklínačka,“ prohlásila jsem a rozhlížela se po vojácích, kteří nás vedli krajinou. Můžou tohle vědět? „Proč jsme před nimi tak otevření, Stefane?“
„Teď už je to jedno, Leno,“ ukázal k městu.
Následovala jsem jeho prst a ten pohled mě ihned přikoval na místě.
„Stefane…“
Celé město, mé město, bylo rabováno Islaminskými vojsky.