Srdce bojovnice II - 83. díl

Pozvolna jsem otevřela oči a trochu omámeně se rozhlédla kolem sebe. Zprvu jsem vůbec nechápala, kde to vlastně jsem a jak jsem se tu ocitla, domnívala jsem se, že pravděpodobně opět sním, protože jak jinak si vysvětlit, že vidím?
Jenže pak můj pohled padnul na něho… byl pohodlně usazen v křesle poblíž lůžka, na kterém jsem spočívala, a se zájmem mne pozoroval… a já si náhle na všechno vzpomněla. A aniž by mi to musel někdo říkat, věděla jsem bez jakýchkoli pochyb, i kdo je on… Lord Ulmo… vládce veškerých vodstev… Četla jsem i slyšela o něm už leccos… ale někdo měl krom všech těch hrdinských skutků též vylíčit, jak úchvatně vypadá.
Vlasy bílé jako jemná pěna, jež se tvoří na špičkách vln, soupeřily v bledosti s jeho dokonale světlou kůží napnutou přes silné svaly, a jeho oči, temné a tajemné jako hlubiny moře samy, doslova vábily, abych k němu přistoupila a poddala se jeho vůli. A to jeho ošacení… Být jedním z Eldar, jistě by působil pohoršení, ale já si nemohla nepovšimnout, jak ta tmavě modrá poloprůsvitná tunika, jež mu sahala kamsi pod kolena a v pase byla pouze volně přepásána, ladí s barvou jeho očí a ještě více vyzdvihuje bělost jeho pleti. Nic dalšího na sobě neměl, ba ani boty a mou tvář zalil ruměnec, když jsem krátce zauvažovala, jestli i pod tou halenou není docela nahý. Samozřejmě, že jsem se za tyto nevhodné myšlenky hned v duchu ostře pokárala, ale podle jemného náznaku úsměvu, do kterého se zvlnily Ulmovy rty, se nejspíš dovtípil, o čem jsem dumala.
„Vítej v mém království, Lothíriel… a nebo ti mám raději říkat pouze Riel?“ promluvil a jeho hlas zněl takřka jako tlumené burácení oceánu. „Doufal jsem, že ke mně vbrzku zavítáš… přestože jsem neočekával, že to bude až natolik brzy…“
„Zavítám? Já ani nevím, kde jsem se tu vzala…“ odvětila jsem zmateně a pomalu se posadila. „Lorde Ulmo, já…“
„Ulmo postačí… vždyť my dva se již dobře známe…“
Beze spěchu povstal a přistoupil ke mně, aby mi nabídnul svou ruku. Otálela jsem s tím ji přijmout, neboť jsem si nebyla jistá, k čemu všemu bych se tím zavazovala, očima jsem nejistě těkala kolem sebe ve snaze najít východ z té skrovně zařízené místnosti. Marně.
„Tady žádná okna ani dveře nenajdeš, Riel… copak sis nepovšimla, co je pod tvýma nohama?“ upozornil mě Ulmo jemně a já ihned pohlédla k zemi, abych to zjistila.
Trochu se mi sevřelo hrdlo, když jsem spatřila pouze písek, ale má mysl zatím odmítala z té skutečnosti cokoli vyvozovat. Někteří z Edain si prý domy vystlávají slámou, tudíž tohle nebylo zas až tak neobvyklé. Více zarážející mi připadalo, že mě Ulmo bez jakéhokoli varování objal jednou paží kolem pasu a přitáhnul si mě k sobě.
„Jsi v mé říši, Riel… na nejhlubším místě, jaké lze vůbec nalézti… mnoho a mnoho stop pod hladinou…“ vydechnul mi do ucha a já se slabě zachvěla, i když jestli za to mohla ta slova a nebo jeho blízkost, jsem nedovedla rozpoznat.
„Tak hluboko?“ vypravila jsem ze sebe ohromeně. „Ale proč jsem tu? Copak jsem se utopila? To bych přece byla u lorda Náma nebo se snad mýlím?“
Ulmo se tiše zasmál. „Copak si snad připadáš mrtvá? Nevím, co všechno si o mně povídáte, ale ujišťuji tě, že rozhodně nikoho netopím.“
„Pak ale nechápu…“
„Přivedl jsem tě sem, abych ti konečně vyslovil svou nabídku… v čemž mi až dosud jeden ellon zarputile bránil. Že by si nebyl až tak jistý tvou náklonností, Riel? Ty jeho obavy ve mně probouzí nebývalou naději, že mne vyslyšíš… a zůstaneš zde se mnou…“
„To byste si skutečně přál?“ zeptala jsem se s rozpačitým pousmáním, neboť jsem neměla ponětí, jak na podobné prohlášení reagovat. Třebaže si Erestor dával na mém vzdělání jaksepatří záležet, lekci o tom, jak se chovat, když o vás projevuje zájem jeden z Valar, buď opomenul do své osnovy zahrnout a nebo se k tomuto tématu dosud nedostal. Nutno říct, že teď by mi každá rada přišla vhod.
„Tím si buď naprosto jistá, Riel. Nejsem jako on, zmítán pochybnostmi o tobě i sobě… a když přijmeš mé pozvání a zdržíš se tu, rád tě o tom přesvědčím.“
„Vskutku?“ Znovu jsem se zmohla pouze na křečovitý úsměv a přitom jsem proklínala své tělo, že mě podle zradilo a zcela bezostyšně si užívá každou chvilku Ulmova majetnického objetí. Copak už jsem docela přišla o rozum? Jak se můžu tak ochotně tisknout k někomu, kdo ublížil mému snoubenci?! Měla bych se mu okamžitě vytrhnout… ano… hned…!
Jenže i přes své nezměrné odhodlání jsem se přistihla, že jsem se nepohnula ani o píď. Ba co víc… já se přistihla, jak dychtivě zírám na Ulmovy rty a přemítám o tom, jak asi chutná jeho polibek!