Forsaken - 222. díl

To vášnivý obvinění mě natolik zaskočilo, že jsem nebyla schopná hned zareagovat. Ba co hůř… já nebyla ani schopná včas zablokovat směr, kterým se mý zrádný myšlenky jako o život rozběhly, a tak se Michael dozvěděl všechno o Rielově nepovedený akci a jejích následcích dřív, než byste řekli amen. A nebylo pochyb o tom, že to, co se dozvěděl, se mu ani trochu nelíbí. Já se mu teda nedivila, ale zase by mě brát v potaz, že to Riel neudělal se zlým úmyslem, ne? Vždyť on riskoval svůj krk, aby ty dívky před jejich krušným osudem zachránil… nemohl přece za to, že se to tak strašně zvrtlo!
*Ještě ho braň!* osopil se na mě Michael nenávistně. Od něho jsem to fakt nečekala. Vždyť ještě před chvílí vyhlížel naprosto spokojeně a vyrovnaně, jako kdyby už se dávno se vším smířil… a teď?
*Smířit?!* zopakoval s odporem. *Jak se mám smířit s tím, že ten… zmetek… který zabil mou holku je dosud naživu?! Jak se ho vůbec můžeš zastávat?! Vždyť je to parazit!* vyrazil ze sebe a já měla pocit, že nebejt jeho povolání, klidně by použil i silnější slova.
Zastávám se ho, protože mi zachránil život, to je všechno! vysvětlovala jsem mu, přestože jsem pochybovala, že by ho to mohlo přesvědčit. A ty bys ho neměl odsuzovat, když ho vůbec neznáš.
*Zabil mi holku, myslím, že o něm vím víc než dost! A nebyl to náhodou on, kdo z tebe udělal upíra?!*
No jo, ale on musel! Kdyby nebylo Ariela, kterej se rozhodl, že mě zabije…
Michael mě ani nenechal domluvit. *Nech už toho! Ariel není žádný vrah! Tohle je prostě jeho poslání! Někdo nahoře rozhodne, kdo má zemřít, a on to prostě jen vykoná! Není v tom nic osobního!*
Že ne?! Tos ho ale neviděl, s jakou radostí se toho úkolu ujal!
*Mýlíš se v něm! Stejně jako se mýlíš v tom svém Rielovi! Měla bys toho odporného tvora zabít, dokud je ještě čas! Někdo ho přece musí zastavit! Pomstít ty, které zabil!*
Pomstít? Můžeš jako anděl vůbec hovořit o pomstě? Měla jsem za to, že máte vždy nastavit druhou tvář a nikoho nezatracovat!
*On už se zatratil sám! Jeho duši už pomoci není!* trval Michael na svém. Toliko k velkorysosti andělů!
Možná, že není, ale já to stejně neudělám! Záleží mi na něm… a jen pro tvou informaci, není tak špatnej, jak si myslíš! Měl jenom v životě smůlu, stejně jako ty! Akorát že on se rozhodl to nevzdat… A za to snad zaslouží smrt?!
*Měla bys tohle zkusit vysvětlit těm dívkám, které má na svědomí!* pronesl Michael hořce. *Jsem si jistý, že by mu to hned odpustily!*
Takhle jednoduchý to přece není! Vždyť on byl taky kdysi normálním člověkem, měl přítelkyni a čekal s ní dítě! A pak o to všechno během jedný noci přišel! Nemyslíš si, že toho máte společnýho víc, než by sis chtěl přiznat?!
*Ne, to si opravdu nemyslím! Je to vrah! A pokud o někoho přišel, pak mu to jenom patří! Ale je to stejně zvláštní, jak nevyzpytatelné jsou cesty spravedlnosti!* Ten konec zněl rozhodně potěšeně… zlomyslně... A já začala mít pocit, že nebe je místo plný pošuků… krucinál, jestli tihle všichni týpci, který jsem za poslední dobu potkala, patří do nebe, jak potom vypadá peklo?!
Pověz mi něco… chopila jsem se hbitě příležitosti zjistit něco víc. To udělal někdo od vás? Protože ta dívka… Erika… tvrdila s naprostou jistotou, že ji Riel nezabil… A nikdo jinej tam v tu dobu nebyl!
Teda kromě mě… napadlo mě vzápětí a radši jsem se hned přinutila myslet na něco jinýho. Já přece nejsem žádnej vrah! A Riela jsem poznala teprve až u táty! Jenže podle toho, co mi tu kdekdo tvrdí, tak se promenáduju všude možně i nemožně a vyskytuju se u toho, když někdo umírá. Fakt skvělej koníček! Až na to, že já si nic z toho nepamatuju!
*To ale neznamená, že někdo nemohl přijít, ne?* oponoval Michael, kterej naštěstí mý zběsilý myšlenky nezachytil. *Nevím, proč se automaticky domníváš, že to musel být jeden z nás… Být tebou, ptám se spíš ve svém okolí…*
Co? A koho? svraštila jsem nechápavě čelo.
*Některého z upírů… ale musíš zamířit dostatečně vysoko, tam, kde se o podobných věcech rozhoduje… Tam se třeba dozvíš, jak si upíři vybírají nové členy do své rozsáhlé rodiny. A jak přesně je přesvědčují, aby se k nim přidali…*
Naznačuješ tím, že… začala jsem pomalu, i když musím přiznat, že tohle nebyla možnost, která by mě už někdy předtím nenapadla. Jenže jsem ji zatím ignorovala… kvůli tátovi.
Hlavou mi nevyhnutelně probleskla vzpomínka na to, jak odváděl Riela pryč, zatímco já tam zůstala a v šoku zírala na Eričino zmrzačené tělo… A Michael se na to díval se mnou.
*Pak by ses ho měla nejspíš zeptat, jak se tam tak rychle ocitnul…* sdělil mi tiše. *Ale varuji tě… může se stát, že na své otázky dostaneš odpovědi, které se ti nebudou ani trochu zamlouvat…*