Dotkni se hvězd - 6. díl

Steve Hollister si povšimnul, jak se jeho dcera bázlivě přikrčila, a vědomí toho, že to způsobil on, ho nenaplňovalo zrovna pýchou. Ostatně poslední dobou krom hanby, strachu a bezmocného vzteku snad ani nic jiného nepociťoval. Připadal si takřka mrtvý… a možná, že nebyl zas až tak daleko od pravdy. Třeba je to už v něm… Kolik mu asi zbývá času? Kolik času zbývá jim všem?
Neustále si říkal, že by měl podniknout nějaké kroky, aby zachránil svou rodinu, jenže i když trávil celé hodiny před televizí, žádnou zprávu o té události a jejích strašlivých následcích zatím nezachytil. Možná by se tam měl vrátit… zeptat se, co s tím dělají… co by měl udělat on… a jestli je to skutečně tak vážné, jak ten muž tehdy naznačoval. Co naznačoval! Dosud nezapomněl na ten jeho zděšený výraz a třesoucí se rty, když mu sděloval, co se stalo! Tvrdil, že není šance to zvrátit, pokud se to jednou dostane ven… ale to se přece určitě mýlil! V dnešní době přece dokážou doktoři hotové zázraky!
Steve si sňal kšiltovku a předloktím si otřel svou holou hlavu, než ji zase vrátil na původní místo. Je to normální, že se takhle strašně potí? Může za to jeho nervozita a nebo je to už příznak té nemoci? Bylo tolik věcí, na které se chtěl toho mužíka v bílém plášti a s roztěkanýma očima za silnými brýlemi zeptat, jenže když se ho den předtím pokoušel vyhledat, aby od něho vyzvěděl něco víc, čekalo ho nemilé zjištění. Prý bouračka na cestě domů, smrt nastala okamžitě…
V duchu se trpce ušklíbl. Tomuhle neuvěřil ani na okamžik! Spíš se zdálo, že někdo velice důkladně zahlazuje stopy… určitě nechtějí, aby se informace o té krádeži dostaly na veřejnost… nechtějí si pokazit pověst… Jako vojáka, třebaže bývalého, ho to zase tolik nepřekvapovalo… jako běžného občana, který se navíc strachoval o svou rodinu, ho to pobuřovalo. Jenže kam si měl jít stěžovat, když tohle bylo určitě rozhodnuto na vyšších místech? Navíc už je takhle podezřelý, když zničehonic během služby zmizel z práce. Věděl, že dělá hloupost, ale nedokázal tam již déle vydržet, pořád měl pocit, že ho někdo sleduje. I teď… Jediná věc, která ho aspoň trochu uklidňovala, byla nabitá pistole za jeho opaskem… docela vzadu, schovaná pod tričkem, aby si toho Gina ani Eve nevšimly.
Jeho dvě holky… Pochyboval, že by mu uvěřily, že to všechno dělal jenom pro ně. Do prdele! Kdy se jeho život vlastně tak podělal? Vždyť měl našlápnuto na slibnou kariéru v armádě a pak během jediné cvičné mise bylo náhle po všem. Namísto vyznamenání a poct dostal písemné vyjádření lítosti a malé odškodné, které ani z daleka nemohlo nahradit ztrátu jeho příjmu. Gina se ho snažila povzbudit, nabídla mu, že půjde také pracovat, aby mu odlehčila, ale tím ho akorát utvrdila v přesvědčení, že se z něho stal naprostý loser. Jako kdyby to ostatně potřeboval připomínat!
Zkoušel zkontaktovat příslušné úřady, chtěl je přimět, aby mu přiznali doživotní rentu, ale ti zkurvysynové na něho vytáhli důkazy, že ta nehoda byla pouze jeho zaviněním a že může být vůbec rád, že ho nezažalují a nepožadují po něm náhradu škody. Po něm! Nakonec ho zachránil jeho někdejší kolega a bylo to právě včas, neboť neuhrazené splátky se začínaly rychle hromadit a bance už pomalu ale jistě docházela trpělivost. A třebaže šlo jenom o místo hlídače a navíc to znamenalo odejít ze San Diega, nakonec to vzal. Nedostal zase tolik nabídek, aby si mohl vybírat, a jeho rodina zoufale potřebovala peníze na živobytí a taky na Evino studium.
A tak se přestěhovali z prostorného domu s velkou zahradou do třípokojového baráčku div ne v poušti, jehož splátky jeho výdělek jen taktak stačil pokrýt. Původně doufal v něco lepšího, jenže veškeré jejich úspory a peníze z prodeje předchozí nemovitosti spolkly nekřesťanské úroky a jeho náročná rehabilitace. Navíc mezi platem hlídače nějaké laboratoře vyvíjející krémy proti vráskám nebo jiné nesmyslné sajrajty, a pilotem stíhačky byl sakramentský rozdíl. A tohle pociťoval každičký zatracený den!
Mohl se mu pak někdo divit, že když se mu naskytla příležitost si přivydělat, dlouho nad tím nepřemýšlel? Navíc jak mohl tušit, že jde o záležitost natolik závažného charakteru? Chtěl získat jenom nějaké prachy navíc pro svou rodinu, rozhodně neměl v úmyslu někomu ublížit. A přesto už několik lidí o život přišlo… a jestli se ten doktůrek ve své pesimistické prognóze nemýlil, bude jich ještě víc. Daleko víc…
„Tati?“ hlesla Eve nesměle. „Tohle přece zvládneme… bude to zas dobrý…“ snažila se ho utěšit a on si strašně moc přál věřit, že má pravdu. Ale nemohl.
Přesto s námahou přinutil své obličejové svaly k poslušnosti a vykouzlil na své tváři cosi jako náznak úsměvu. „Já vím… Ale teď už běž spát… A koukej si co nejdřív vyrazit mezi lidi, ať se taky jednou pobavíš!“
„Ty by ses měl taky trochu vyspat, tati…“ poznamenala mírně. „Vypadáš hrozně utahaně.“
To taky jsem… pomyslel si. Ale nesmím polevit… nemůžu si dovolit usnout… protože oni jsou někde tam venku a číhají, až udělám chybu…
Nejraději by se zabarikádoval v domě a nedovolil Gině ani Eve vycházet ven, jenže tím by ještě více vzbudil jejich podezření. Bohatě stačilo to, jak mu poslední dobou ujíždějí nervy, o tom dnu předtím, kdy se posilnil alkoholem a docela nad sebou ztratil kontrolu, ani nemluvě. Musí se vzpamatovat… dát se rychle do kupy a připravit se k boji… jako za starých časů.
Protože nepřítel je už blízko… a nebude mít s nikým slitování.