Melien Edhel - LXIX. kapitola - část 2/2

Rúmil se na Elronda překvapeně zadíval. „Vy míníte, že takřka jako rodina si blízcí jste?“ otázal se, neboť jiná interpretace jeho prazvláštních slov ho skutečně nenapadala.
„Kdybych tohoto mínil, pak bych toho takto též řekl!“ odvětil ten rázně. „Však dosti již o tomto! Vy lady Lidianny do Lórienu dopravte a snad Valar při nás státi budou a ti dva se opět usmíří.“
Rúmil poslušně přikývnul. Věděl, že tohle bude to nejlepší řešení pro všechny… tedy snad kromě něho, ale on už si vcelku přivyknul na svou samotu, tehdy aspoň nehrozilo, že někomu nechtěně ublíží. Ostatně beztak nemá naději, že kdy zpozná něco jiného… vždyť která by ho chtěla? Jakmile by sundal svou kápi, bylo by v mžiku po všem a on již nechtěl hledět na další dívku, jež omdlela při pohledu na jeho zohyzděnou tvář.
„Já hned za muži svými zajdu a družiny, jež sprovázeti ji tam bude, vyberu,“ oznámil lordovi věcně a s drobnou úklonou hlavy se hodlal vzdálit, jen aby zjistil, že prostor dveří byl právě zablokován jakýmsi urostlým vojákem. Vojákem, jenž v náručí nesl pobledlou Thíriel!
„Čehožpak se přihodilo?!“ zeptal se se zlou předtuchou a sotva jeho oči sklouzly na dívčinu zakrvácenou ruku, domyslel si to sám.
*Zpropadeně! Pročpak s ní dříve jsem nepromluvil?!* vyčítal si trpce. *Nyní již zřejmě doslechla se, že Saeros odplouti se chystá… ovšem důvodů jeho jí dosud skryto zůstati muselo… jinak takto by si neublížila… Však čehožpak nyní učiniti bych měl? Vždyť pokud sdělím jí, čeho on v úmyslu má, pouze naděje jí dám, jež možná nikdy naplněna nebude. A toto tím posledním, čeho ona potřebuje, jest…* zaklel Rúmil v duchu a spěšně se pokoušel přijít na nějakou vhodnou výmluvu, kterou by ji uklidnil.
Jenže dříve, než ho vůbec něco kloudného mohlo napadnout, potřeboval uklidnit sám, neboť hlas, jenž se zcela bez varování vynořil v jeho mysli, ho docela polekal.
*Kterak možným jest, že myšlenek Vašich jsem zachytil?* podivoval se Elrond a Rúmil by se v tu chvíli nejraději neviděl.
Proč jen si nedával větší pozor? Po celou dobu pečlivě hlídá, aby k tomuto nedošlo, a pak během krátkého okamžiku téměř všechno pokazí! Jakoby nestačilo, že má něco nalhávat Thíriel, teď ještě aby si vymyslet důvěryhodnou povídačku pro lorda! A jak dobře věděl, tomu něco namluvit není zrovna jednoduché!
*Nu?! Kterak mi tohoto vysvětlíte?!* dožadoval se Elrond důrazně odpovědi, jeho myšlenky plně soustředěny spíše na vyřešení té záhady než na zraněnou elleth v pažích jeho vojáka.
Ale naštěstí pro Rúmila nepatřil Beleg mezi ty, kteří trpělivě postávají opodál a čekají, až se jim někdo bude věnovat. A i kdyby byl, jeho sladké břemeno by ho rychle přimělo radikálně změnit své způsoby, neboť už se nemohl dočkat, až ho bude moci konečně okusit.
„Lorde Elronde? Odpusťte, že takto hrubě vyrušuji Vás, však elleth tato ošetření potřebuje a když já na chodbě hlasu Vašeho zaslechl, mě napadlo, že byste se toho možná Vy sám laskavě zhostiti mohl,“ požádal ho slušně, třebaže s jistým nádechem podráždění, které ale Elrond velkoryse přehlédnul.
Teď ho více zajímalo, proč mezi ním a Finrodovým zástupcem funguje neverbální komunikace, když jemu jako Peredhelovi se to dařilo skutečně jen s málokým, a také jak může Rúmil připustit, aby se mu vojáci klidně mrzačili!
*Čehožpak s elleth touto jest?! A pročpak Vy o ni starostí takových máte?* vyptával se Rúmila beze slov, jakmile jeho i Belega vyzval, že ho mají následovat do prostor vyhrazených pro léčitele, a on mu stručně povyprávěl o její pohnuté minulosti.
Elrond pozorně naslouchal a když skončil, zahleděl se s nebývalým zájmem na tu dívku. Přišlo mu neuvěřitelné, že by někdo na pohled tak sebevědomý mohl být uvnitř natolik rozervaný a sužovaný pocity viny. A přišlo mu líto, že její duše ani po všech těch yénech, jež od oné tragické nehody uplynuly, nenašla klid.
*Možná pomohlo by, kdybych s otcem jejím já sám promluvil, až do Amanu opět zavítám…* navrhnul zdráhavě, ale Rúmil byl proti tomu.
*Já za ochotu Vaši Vám děkuji, však obávám se, že by toho dobroty nečinilo. Už zásah Saerosův troufalým dosti jest a pokud on neuspěje, kterak by se toho Vám zdařiti mohlo, když ji pranic neznáte?*
*Z pozice moci.*
*Však ni ta Vám moci nad životy ostatních nedává!* odvětil Rúmil, aniž by si uvědomoval, že použil takřka stejná slova, jež kdysi dávno vmetl právě tomuto ellonovi do tváře. A ten nebyl z těch, aby podobné impertinence zapomínal.
*Vy někdy jako synové mí hovoříte… Nestřetnul jste jich někdy?* zaútočil přímo a nenadálost toho výpadu velitele poněkud zaskočila. Rychle se však vzpamatoval.
*Naneštěstí nikolivěk, pane. A pokud nemýlím se, pak toho již dohnati nemůžu…*
*V tom vskutku nemýlíte se, Rúmile…* přisvědčil lord náhle nezvykle posmutněle, jeho předchozí bojovnost v mžiku tatam. *Oni smrtelnosti si zvolili a dcera má rovněž… Vy netušíte, kterak těžkým jest, dětí svých všech pohřbíti… Údělu nad to horšího vskutku není…*
Zahalený ellon cítil, jak mu do očí vstupují slzy, a několikrát po sobě zamrkal, aby je zahnal. *V tomto bych Vám oponovati si dovolil, neb oni s poctami veškerými a láskou Vaší odešli… Kdepak však útěchy otcové, jejichž potomci temnotě propadli, hledati mají?*
*Od temnoty vždy oprostiti se lze… však Smrt… ta v případě rodu lidského věčná jest…* posteskl si lord, než otevřel dveře vedoucí k léčitelům a jako první vkročil dovnitř.
*Já ztráty Vaší lituji, pane, však cožpak prve neříkal jste, že Legolas Vám rodinou jest? Pak tedy docela sám nejste…* Tak jako já, pomyslel si ještě krátce pro sebe. Mohl to však klidně připojit ke svým předchozím myšlenkám, neboť Elrondovi nečinilo potíže tam tento povzdech zachytit.
*A Vy jste? Kdepak rodiny Vaší jest?* vyzvídal, zatímco Beleg na jeho pokyn opatrně složil Thíriel na lůžko, a on se jal snášet obvazy, bylinné roztoky a masti, které bude na ošetření její rány potřebovat. Přesto si i během té činnosti našel chvilku, aby se krátce zahleděl na Rúmila a upozornil ho tak na to, že stále očekává jeho odpověď.
*Rodina má mrtva jest,* odbyl ho ten poněkud nedůtklivě. „A než Vy dále ptáti se budete, pak Vám raději hned sdělím, že jich v Amanu jsem nevyhledal, neb oni by mne již podle všeho ani nezpoznali. Já doufám, že tímto zvědavosti Vaší jsem ukojil a Vy se nyní na Thíriel plně soustřediti moci budete.*
*Dobrá, nechť po Vašem jest!* podvolil se Elrond bez odporu, neboť měl v úmyslu vyzpovídat ho ještě později, až se nebude moci na nikoho vymlouvat, a raději hleděl, aby okraje rány, kterou prve důkladně vyčistil, přiléhaly těsně k sobě a stehy, jimiž je sešíval k sobě, byly co možná nejdrobnější.
Thíriel během té procedury ani nemukla, nicméně podle výrazu na její tváři bylo patrné, že není tím vývojem událostí zrovna nadšená. Když se vydala najít Saerose, ani v těch nejhorších snech by ji nenapadlo, že skončí zrovna v rukách lorda Elronda! V přítomnosti svého velitele si však proti jeho péči netroufla nijak protestovat, obzvláště když podle pohledů, které na ni občas vrhal, poznala, že se na ni zlobí. A to ji zamrzelo, neboť výjimečně neudělala nic tak odsouzeníhodného!
„Toť pouze nehody bylo, pane…“ pokoušela se chabě ospravedlnit, ale jeho nepřesvědčila.
„Samozřejmě!“ přikývnul přesto, jako kdyby jí věřil, protože neměl ve zvyku kárat své muže před svědky. Daleko účinnější se mu zdálo promlouvat s viníkem mezi čtyřma očima a přesně to také s Thíriel zamýšlel. Tedy přinejmenším dokud se do jejich rozhovoru nevložil dosud mlčící Beleg.
„Ona pravdy dí, pane. A pokud za poranění její kdos může, pak toho já jsem, neb jsem ji k souboji cvičnému vyzval,“ obhajoval ji a velice ho potěšilo, když se na něho Thíriel vděčně zadívala.
„Ty?“ podivil se Elrond, ne proto, že by tomu naprosto zřejmému nesmyslu byť jen na okamžik uvěřil, nýbrž z toho důvodu, že ho Belegovo gesto nemálo překvapilo. „A pročpak jsi toho učinil?“
„Neb s elleth, jež by zbraní vládla, jsem se dosud nesetkal a já zpoznati chtěl, zda dýk svých pouze pro okrasu nenosí, pane.“
„Pak tobě bych radil, bys pro příště zvědavosti své krotil, neb králi jistě nezamlouvalo by se, že mu vojáků jeho mrzačíš!“ napomenul ho lord a v duchu vyslal krátkou zprávu směrem k Rúmilovi. *Čehožpak Vy o tomto soudíte?*
*Že ji odsud co možná nejdříve dostati musím, sic hlouposti udělá, jíž si poté trpce vyčítati bude!* zazněla ellonova promptní odpověď.
*Potom jí přec sdělte, že ji přítel její neopustil!*
*A kterak? Vždyť pokud cíle cesty jeho prozradím, pak ničemu neprospěji!*
*Tedy si něčeho vymysliti musiti budete! Pročpak třebas nesdělíte jí, že on Legolase a Thranduila sprovází? Než oni navrátí se sem a podvod onen tak prozrazen bude, ona již do Lórienu směřovati bude,* přišel Elrond se spásným nápadem, za který by ho Rúmil nejraději objal.
*Toť důmyslné jest, pane,* pochválil ho aspoň.
*Ovšemže! Obzvláště když kdokoli jí zde dosvědčiti může, že Thranduil vskutku zdraví přílišného se při příjezdu sem netěšil!*
*Něčeho se jemu přihodilo?* pozastavil se Rúmil nad tou poznámkou, ale lord na to zareagoval pouze lehkým pousmáním.
*On zraněn byl. A tohoto k ukojení zvědavosti Vaší postačiti musiti bude!* zopakoval se zadostiučiněním jeho předchozí slova.

Glorfindel si to ráznými kroky namířil k pobřeží a ani se neobtěžoval skrývat svou nevoli.
Na co jen posílal s Gildorem a Nimloth své muže, když ti imbecilové mu pak klidně sdělí, že je lord Gildor poslal napřed s tím, že se k nim připojí později a oni ho pak spatřili opět až v přístavech, kam navíc dorazil téměř s půldenním zpožděním?! Copak jim to nepřipadalo přinejmenším podivné?! Jak je možné, že někde nezastavili a na ty dva nepočkali?! Namísto toho je klidně zanechali docela bez dozoru! Ale tohle on jen tak nenechá, za tohle se mu budou náležitě zodpovídat! Vždyť je to vyložené neuposlechnutí rozkazu! To už docela zapomněli, jak se plní příkazy?! A nebo snad považují toho zpropadeného Gildora za někoho s vyšší hodností, aby jeho slova měla větší váhu než ta jeho?! Jak si ten Elrondův mladíček vůbec mohl něco takového dovolit?! Ta jeho arogance už skutečně nezná mezí! Ale však on si to s ním také vyříká... a to hned!
Jenže sotva vylezl na písečnou dunu a zahleděl se dolů směrem k moři, zmohl se jen na nevěřícné zamrkání. Protože onen zpropadený ellon seděl právě na jednom z mostků, které se táhly přes bledě zlatou pláň jako čáry na dlani, a jeho sestru svíral více než majetnicky ve svých pažích! Jak se jen opovažuje?!
Pevně zaťal pěsti, až mu klouby zbělely, a už se nemohl dočkat, až minimálně jednu z nich zaboří do té jeho samolibé tváře. Copak nemá vůbec žádné způsoby?! Jak se může k Nimloth chovat tak směle, jako kdyby nebyla nikým víc než pouhou děvečkou na jeho panství?! Je sice pravda, že mu přislíbil její ruku, avšak ani to mu nedávalo právo hned okoušet toho, čeho se mu mělo dostat až po jejich svatbě! A jestli se domnívá, že on bude tomu všemu pouze přihlížet, pak se krutě mýlí!
Rozlícený snad ještě více než-li Námo, když si Legolas během lukostřeleckého turnaje dovolil mu vzdorovat, vyrazil dolů. Jeho postup značně zpomalovaly haldy písku, do kterých se bořil a které se mu drolily pod nohama takovým způsobem, že raději zpomalil, aby se nedůstojně nezřítil ze svahu. Díky svému soustředení tudíž nezpozoroval onu tajuplnou osobu, dokud do ní téměř nevrazil.
„Kdožpak jsi a čehož tu pohledáváš?!“ osopil se na tu do šedivého pláště zahalenou postavu a když ta pozvedla trochu hlavu a on spatřil její velké stříbřité oči, ustrnul v lehkém úleku.
„Ty přespříliš si již troufáš, Glorfindele od Zlatého Květu! Však za pýchu svou a vzpupnost ty již vbrzku potrestán budeš!“ varovala ho Nienna chladně.
„Já ničeho zlého neučinil, pouze štěstí sestry své chráním, arwenamin!“ vypravil ze sebe na svou obhajobu, zatímco se bezmocně topil v těch dvou měsíčních studánkách. Zářily tak silně, že nic jiného z její tváře nešlo rozpoznat, třebaže se o to usilovně pokoušel, hnán svou zvědavostí.
„A v tom právě pýcha tvá spočívá, neb na tobě není, bys soudil, s kým kdo šťasten býti může! Já tebe varuji, nezasahuj již více do života Nimlothina! Ni toho Almielina! Ona spokojenou nyní jest a ellona sobě našla, jenž ji v úctě chová a city svými ji zahrnuje! Což mnohem více jest, než-li tys jí kdys schopen dáti byl!“
Pomyšlení, že se jeho někdejší choť miliskuje s někým cizím, ho vyvedlo z míry natolik, že ani přítomnost jedné z Valar mu nezabránilo ve zlostném výbuchu.
„Vy domníváte se, že se jí tak lehce vzdám?!“ vyštěkl na ni rozzlobeně. „Ona ke mně patří a já ji na skutečnost tuto upamatovati hodlám!“
„K tobě patří?“ zopakovala Nienna s opovržením. „Takto ty si vztahů představuješ, Glorfindele? Jako vlastnictví?! Ty raději od ní dále se drž, sic hněvu mého pocítíš... a věz, že tentokráte tebe ze zajetí sněhu již nikdo nevysvobodí!“ sdělila mu výhružně, než zlehka přejela bledou rukou po jeho tváři.