Pod křídly draka - 1. část

Tom nebyl žádný sportovec, ale pro svůj záběr byl ochotný udělat cokoli. Od útlého mládí ho fascinovaly staré hrady, zříceniny a polorozpadlé zámky, které potom fotil. Vyhrál dokonce několik soutěží, prodával svoje fotografie do časopisů, knih i propagačních materiálů. Teď ale dělal co mohl, aby se dostal do suché místnosti. Byl promoklý na kost, kolem zuřila bouře a bičovala krajinu deštěm i blesky.
Při focení jako obvykle zapomněl na čas, uvědomoval si ho jenom z hlediska světla. Bývalo to něco v duchu: „Počkám půl hodiny, to bude slunce zapadat a budou to nádherné záběry.“ Jenže se mu kvůli tomu často stávalo, že se zapomněl vrátit do civilizace, takže musel nocovat v hradech, které fotil. Dnes měl ale štěstí v neštěstí, protože i přes varování vesničanů, že hrad je dávno zchátralý, se v něm evidentně dalo ještě přečkat bouřlivou noc pod střechou. Velký obytný palác ještě stál, i když se na hlavní bránu zřítila hlásná věž a zablokovala vstup.
Tom celý hrad obešel, většinou se plazil po rozvalinách, až našel zadní vchod do nezříceného křídla. Dveře v něm jen tak tak držely v pantech, stačilo se do nich pořádně opřít a povolily, rozpadly se na třísky.
Znovu se zablesklo a Tom se otočil, aby se podíval na krajinu za a hlavně pod ním. Hrad totiž stál, jak už to bývá, na okraji strmé propasti na jejímž dně tekla řeka. Noha mu sklouzla po malém kamínku a jenom tohle malé zaškobrtnutí ho celé zalilo potem. Přitiskl se ke zdi, srdce mu bilo jako o závod a znovu velmi opatrně nahlédl do hlubiny, kam jak si uvědomoval, mohl kdykoli zahučet po hlavě.
Se zády pevně přitisknutými ke kamenné stěně budovy se přešoural do ledové, temné, ale suché chodby. I když jak si uvědomil, byl nejen čas ale i sucho relativní pojem. Kamenné stěny byly vlhké skoro stejně jako ty venkovní od deště zmáčené zdi. Tápal podél kluzkých mokrých stěn a klouzal po ušlapané podlaze.
Odhadem byl tak v půlce paláce, když se před ním chodba rozdělila na dvě. Zahnul tedy doprava a doufal, že se tak dostane do středu celé budovy. Postupoval kupředu ještě asi pět metrů a najednou se před ním vynořily velmi nízké a uzoučké dveře. Za nimi byla rozlehlá místnost, dřív sloužila jako hodovní sál, všude byly rozházené stoly a židle, a těžké závěsy rozežrané od molů a krys. Okna byla malá a velmi vysoko umístněná a do sálu propouštěla jen nepatrné množství světla. Od stropu vysela obrovská obruč upevněná na čtyřech mohutných, silných řetězech. Stejnou našel Tom i na zemi na opačné straně místnosti a byla celá pokrytá vrstvou vosku, takže muselo jít o svícen. Ve stejných částech jako lustry byly i dva obrovské otevřené krby. Mezi nimi byly dva obrazy otočené čelem ke zdi. To zaujalo Tomovu pozornost.
„Sakra, blbne mi baterka“ zamumlal a zamával s ní. Už kolik let si říkal, že by si měl koupit čelovku, aby si mohl v klidu prohlédnout, co chtěl fotit, a nemusel nic držet v ruce kromě svého foťáku.
Připadal si uvnitř tohohle hradu jako nějaký egyptolog v hrobce, kterou právě našel a otevřel neporušenou. Byl nadšený jako malý kluk, určitě byl první po několika staletích, kdo se dostal dovnitř. Rozhlížel se kolem s poblikávající baterkou, ale jeho pozornost znovu zaujaly ty dva obrazy otočené čelem ke zdi. Rámy byly obrovské a neuvěřitelně těžké, Tom musel dokonce odložit svou baterku, aby se mohl pořádně opřít a zabrat a otočit tak ty obrazy čelem k sobě.
Začal s jedním, po minutě funění a nadávání ho obrátil a znovu opřel o stěnu. Vytáhl baterku zpátky z kapsy a zapnul ji. Jenže ta udělala jenom „blik“ a bylo po světle. Tomovi se leknutím orosilo čelo, protože v tom kraťoučkém záblesku měl pocit, ne-ne-ne zdálo se mu, že se ta postava na tom obraze pohnula. Ani si ji vlastně tak nějak nestačil prohlédnout, určitě to byla třeba padající pavučina nebo prostě jenom nějaký stín, ale určitě se namalovaný obraz nepohnul! To má z toho, že myslel na toho egyptologa, když si v duchu hledal příměr pro svou objevnou cestu do nitra starého hradu. „Ještě tak nějaké mumie,“ pomyslel si, ale hned se zarazil. „Ne, dost! To by stačilo! Radši si prohlídnu ten obraz, mám v baťohu náhradní baterky.“
Přesto, když se sehnul ke své krosně, kde nosil vše potřebné pro přežití až tří dnů v „divočině,“ jak nazýval svůj stav pár kilometrů od civilizace, měl prostě divný pocit. Chloupky na zátylku se mu ježily a na čele cítil studený pot. Uvědomoval si, že hýbající se obraz je nesmysl, ale jeho probuzená fantazie ho nutila představovat si tu postavu, jak vystupuje ze svého rámu a pomaličku se k němu blížit, zatímco on hledá nové baterie do svítilny. Musel vzhlédnout, aby se přesvědčil, že nad ním nikdo nestojí, teprve pak mohl v klidu dál pokračovat v hledání.
Hlasité „cvak“ se rozlehlo jinak tichou místností, když baterie zaklaply na své místo. Puzen iracionálním strachem baterku ihned rozsvítil, aby se uklidnil. Nikde nikdo, na obraze byla dívka, ale naštěstí zůstala zavřená v rámu a nehýbala se. Musel se usmát nad svým dětinským strachem.
Bouřku zvenčí sotva vnímal, spíš slyšel, kdy hrom rozezvučel okenní tabulky, a nohama cítil vibrace podlahy sálu. Teď ale blesk udeřil někde hodně blízko a zvuk hromu se několikrát znásoben ozvěnou odrazil ode zdí. „Jasně, někdo s dramatickými sklony chce, abych se hodně bál,“ uchechtl se Tom a postoupil blíž k obrazu, aby si dívku na něm prohlédl.
Byl to velký raně impresionistický obraz, který se naprosto nehodil do takové místnosti, z čím větší blízkosti se na něj díval, tím hůř na něm rozeznával detaily. Poodstoupil tedy zpět, až stál skoro uprostřed celého sálu. Teď už viděl dobře. Tmavovlasá dívka, posmutněle sedící v okně zasazeném do silné zdi, ruce v klíně a tvář obrácenou do krajiny, která se utápěla v modravém soumraku. Z té dívky vyzařovalo takové osamění až to Toma bralo za srdce.
Stál tam tak v té velké místnosti s nekrytými zády a cítil se neuvěřitelně osamělý, sám a sám. „Nikdo kolem, kdo by mě slyšel křičet,“ napadlo ho najednou. Z ničeho nic měl šílený, hysterický strach, že se dívka znovu pohne, ale tentokrát to bude ven z obrazu. Tom couval pryč od portrétu, pryč z tohohle sálu, pokud možno i z hradu. Oči měl stále upřené směrem k dívce, která se ovšem bez pohnutí smutně dívala kamsi z okna namalovaném na obrazu. Narazil na stěnu a tak se táhl podél, až vpadl do výklenku dveří, které se pod jeho vahou otevřely. Zapadl do nich a zabouchl, aniž by si uvědomoval, kam se řítí. Už byl klidnější, i když to pořád nebylo ono. Měl divný pocit, že se ocitl v hororu ze 60. let, a i když nevěřil na duchy a bílé paní, přesto se otáčel pomalu a přemýšlel, co by udělal, kdyby tu někdo z výše jmenovaných byl. Svěcená voda, kůl do srdce, stříbrné kulky…
Pokoj byl prázdný. Přes jediné okno bez okenice sem dopadalo měsíční světlo a byla tu pěkná zima. Na podlaze se válela spousta navanutého zetlelého listí pokrytého hromadou prachu, do kterého dělaly jeho boty až nepatřičně velké stopy. Zkontroloval, jestli dveře naproti němu nevedou ještě někam, například do krypty s patnácti rakvemi, ale byly díkybohu zamčené. V jednom rohu stál stolek o třech nohách a v druhém ležela matrace.
Vyhlédnul ven a pod sebou uviděl černotu. Velká, široká a hlavně hluboká propast, černá jako noc okolo, se rozprostírala od jednoho konce, kam dohlédl, k druhému. Vzadu za tím vším se blýskalo a bylo poznat, že se ta bouřka znovu blíží. Podíval se na zavřené dveře, které vedly do sálu. Měl divný strach zůstávat v tomto pokoji, ale ještě větší z něj odejít.
Teď si připadal jako šílenec. Jak jen mohl, byť jen na chvilku, uvěřit, že se ten obraz pohnul? Cítil přece vůni těch barev, když ho obracel, je jasné, že namalované ženské nemrkají, neotáčejí hlavou ani se jinak nehýbou, prostě tam musela být nějaká pavučina, kterou odtrhl od zdi, a ten moment se mu jevil jako pohyb oné dívky.
„Už jsi se dočista zbláznil,“ řekl nahlas Tom, jako by mluvil k někomu druhému. Jeho hlas se rozléhal malou místností stejně jako jeho kroky a ještě víc to umocňovalo jeho pocit samoty. Aby se nějak zaměstnal, rozprostřel si spací pytel na slaměnou matraci, převlékl si mokré šaty a zalezl do tepla svého spacáku. Začal si prohlížet fotky, které dnes udělal. Nikdy je nemazal už v přístroji, protože i když se mohly na malém displeji zdát špatné, později na nich v počítači často našel něco zajímavého. S jednou nepodařenou rozmazanou fotkou dokonce vyhrál soutěž.
Netrvalo ani deset minut a spal.