Pod křídly draka - 2. část

Aniž by si uvědomil, že spí, nebo, že je naopak opět vzhůru; aniž by mu přišlo divné, že v pokoji se svítí loučí; aniž by mu došlo, že si povídá s dívkou z obrazu, dál seděl na špinavé matraci se svým fotoaparátem v ruce a baterkou vedle provizorního lůžka. Bylo to přirozené jako dýchání. Nebylo na tom nic děsivého ale ani uklidňujícího.
Nebylo slyšet, co si povídají. Mluvili beze slov. Dívka ho objala ale nebyl v tom cit, až ho zamrazilo. Sedla si k oknu a dívala se ven do deště. Seděla tam jako na tom obrazu. Přistoupil k ní a pohladil jí po tváři, po které jí pomalu kanuly slzy. Věděl proč, ale neuvažoval nad tím. Neměl vůbec moc se nad něčím zamyslet, jen jakoby sám sebe z povzdálí sledoval jako pasivní divák. Klekl si před ní a prohrábl jí vlasy rukou. Přes slzy se na něj usmála.
V tom okamžení se její tvář změnila od absolutního odevzdání po nekonečný děs. Vymrštila se na nohy, vykřikla a jediným pohybem za sebe Toma skryla. Ve dveřích se objevil muž. Z očí mu sršely blesky. Rty měl bílé vzteky, stažené do uzounké čárky a v ruce svíral nůž. Aniž by si to Tom uvědomil, postavil se proti němu a dívku zakryl vlastním tělem. Snažil se k muži promluvit a napřáhl k němu ruku. Jenže ten druhý sekl a dívka Toma strhla zpět za sebe tak prudce, že upadl. Vrhla se před rozzuřeného muže a v náznaku sebeobětování mu položila ruku na rameno, kterým hned trhl dozadu. Křičeli na sebe, aniž by někdo slyšel jediný zvuk. Uhodil ji, ale ona mu okamžitě úder vrátila. Tom se podíval na ně a na svou krvácející dlaň. Znovu se postavil. Muž pohlédl na něj a na dívku a znovu ji uhodil takovou silou až upadla. Než se stačila zvednout, vrhl se po Tomovi. Ten skočil na zem, a než se zorientoval, cítil, jak je tažen za vlasy k oknu. Nedokázal se bránit.
Pod oknem ho muž s výkřikem pustil. Viděl ho nad sebou s roztrženou, krvavou halenou, držícího si ránu, a dívku, která se Toma snažila donutit rychle vstát a utéct, z ruky upustila dýku, která před chvílí poranila jeho samotného. Uhnul jejímu zoufalému pohledu a po zemi se odsunul ke stolu tak prudce, že mu tím ukopnul jednu z jeho noh.
V tom dívka vyrazila ke dveřím a práskla jimi za sebou. Muž se chvíli šokovaně díval na Toma, který se krčil pod stolem, a potom popadl upuštěnou dýku a vyběhl za ní. Tom aniž by si uvědomil, že by vstal a následoval ho, tak učinil. Probíhal úzkou temnou chodbou po jejíchž stranách svítily louče. Před sebou viděl jen světlý vlající plášť prchající dívky. On byl teď oním rozzuřeným mužem. V ruce svíral dýku tak pevně, až mu bělely klouby.
Dívka klopýtla a to mu ji trochu přiblížilo, ale když se k ní natáhnul, zakopnul o spadlou louč a chvíli mu trvalo než znovu nabyl rovnováhy. Opět se jí podařilo získat náskok. Přesto ji chytl za plášť a strhl ho z ní takovou silou, že ji tím ohodil na stranu, ale látka se mu zamotala mezi nohy a znovu zakopl. Rozzuřeně zařval, ale přesto nebylo slyšet jediný hlásek. Ze země sledoval, jak dívka narazila na dveře a zoufale se snaží je otevřít. Dvakrát do nich v panice udeřila otevřenou dlaní. Vyrazil. Znovu klopýtl. To jí dalo poslední možnost, kdy se jí podařilo dveře otevřít a zabouchnout je za sebou. Nestihla ale zamknout.
Vpadl za ní, nemusel se s ní ani přetlačovat, věděla, že by proti němu neměla šanci. Před ním se rozprostíral nevelký a jedinou loučí osvětlený pokoj, v jehož rohu byly ještě jedny dveře, s jejichž klikou zrovna dívka zápasila. Vrhl se k ní, ramenem zavadil o louč a tak při posledním nádechu umírajícího světla viděl dýku. A slyšel výkřik. Jediný zvuk, který pronikal zdmi a zahryzával se do kostí.