Forsaken - 223. díl

Chtěla jsem od Michaela vyzvědět ještě něco víc, ale on už mě ignoroval. Bez hnutí hleděl kamsi dopředu a na jeho pohledný tváři se nepohnul ani sval. Fajn!
Přestala jsem se snažit a radši jsem se podívala ven, abych zjistila, kde to vůbec jsme. Ale místo, kterým jsme právě projížděli, mi nebylo ani trochu povědomý. Navíc se zdálo, že se nacházíme v nějaký průmyslový zóně, protože všude kolem byly jen samý nízký budovy, co nápadně připomínaly výrobní haly. Teda aspoň kdysi to mohly bejt výrobní haly, než na nich zapracoval zub času a proměnil jejich kdysi jistě novotou zářící zdi v šedivou drolící se masu betonu. Vymlácená okna na mě slepě zírala jako prázdné oční důlky a já z toho všeho začínala mít dost divnej pocit. Něco nebylo v pořádku...
„Poslyš, Niko, nezabloudila jsi náhodou?“ zeptala jsem se s těžce předstíraným nádechem humoru, kterej mě ale přešel, když na mě vrhla letmej pohled.
„Neboj, vím naprosto přesně, kam jedu,“ ubezpečila mě. Samozřejmě, že tohle ujištění mě nijak zvlášť neuklidnilo.
„Ale tady to nevypadá, že by tu servírovali snídani!“ namítla jsem chabě a zvažovala, jestli nemám raději z jejího auta hned vyskočit. Jenže k čemu by to bylo? Tím bych akorát riskovala, že se při pádu na zem zraním, a i kdyby se tak nestalo, stejně bych nedokázala bejt natolik rychlá, abych Nikole unikla.
„Snídaně bude... ale nejdřív si trochu popovídáme,“ oznámila mi chladně. Jako kdyby už to ani nebyla živá bytost, ale nějakej pečlivě naprogramovanej stroj.
„Popovídáme? Vždyť jsme si povídaly už včera... co chceš ještě probírat?“ tvářila jsem se schválně bezelstně.
„My dvě jsme si popovídaly, ale je tu ještě někdo, kdo si s tebou chce promluvit...“
„Fakt?“
S obavama jsem těkala očima mezi troskama budov a doufala, že ta osoba, kterou má Nikola na mysli, není zrovna Ariel. Jenže na druhou stranu, kdo jinej by to asi tak mohl bejt? Kromě Riela, Marcella a táty tu přece nebyl nikdo další, kdo by se o mě nějak zvlášť zajímal!
„Niko... o co tu jde? Proč tohle děláš?“
„Chci ti jenom pomoct!“ sdělila mi tónem, jakoby se jí dotklo, že jsem to sama nepoznala.
„Pomoct?!“ opáčila jsem trpce. „Tím, že mě předhodíš Arielovi?! Jak mi tohle má pomoct?!“
Zachytila jsem v zrcátku pohyb, jak Michael nesouhlasně potřásl hlavou. Nejspíš se mu nezamlouvalo, že na jeho svěřenkyni ječím, ale na to jsem mu kašlala! A pokud mi to zachrání život, byla jsem odhodlaná řvát klidně ještě daleko víc!
„Iz, co to sakra meleš?! Jakej Ariel?!“ vytřeštila na mě Nikola nechápavě oči. „Copak ti už docela přeskočilo?!“
„Mně že přeskočilo?! Vyvezeš mě na místo, který vypadá jako mafiánský popraviště, a ještě se mi budeš divit?!“
„Mafiánský popraviště?!“ Nika se ušklíbla. „To už přeháníš! Možná je to tady trochu zanedbaný, ale Petr mi řekl, že tu pracuje, a jestli bych tě sem mohla vzít, abychom si všichni tři v klidu promluvili. Je to přece pro tvý dobro!“
„Petr?“ vykulila jsem na ni oči. „Tohle ti nakázal Petr?!“
„Nenakázal, normálně mě slušně požádal!“ opravila mě dotčeně. „Co se ti na tom tak nezdá? Má o tebe jenom strach, to je celý!“
„Věř mi, že já o sebe taky!“ odvětila jsem tiše, zatímco jsem se v duchu pokoušela si namluvit, že třeba o nic hroznýho nejde. Možná Petr nikdy neumřel a s celým tím peklem, který se kolem mě poté rozpoutalo, nemá vůbec nic společnýho. Pak by bylo přece jen přirozený, že si dělá starosti, když jsem tak nečekaně zmizela, ne?
„A proč si musíme dávat sraz zrovna tady?! Nemůžem si promluvit v nějaký restauraci jako normální civilizovaní lidi? A nebo proč nepřišel do tvýho bytu?“ chytala jsem se stébel, seč to šlo, ale stejně jsem cejtila, jak nezadržitelně klesám ke dnu.
„Má prostě moc práce, to je celý!“ sdělila mi Nikola poněkud podrážděně. „Říkal, že tu musí ještě něco dodělat, tak jestli ho tu můžem vyzvednout. Proč seš tak neuvěřitelně podezíravá? To si snad myslíš, že tu na tebe číhá někdo s bouchačkou?!“
„Ne... spíš s nožem...“ vyklouzlo mi, než jsem se stihla včas zarazit.
„Ty seš vážně magor!“ prohlásila Nikola a čelo se jí ustaraně svraštilo.
Asi se začala bát, abych po ní najednou neskočila. A nutno říct, že její strach nebyl zas až tak bezdůvodnej, protože mě to taky napadlo. Kdyby se mi podařilo dostat ji ven z auta a ujet... jenže vzpomínka na to, jak leží na zemi v kaluži krve a já se na ní krmím, mě držela zpátky. Aspoň prozatím.