LO III: 51. kapitola Věštba stará jako svět

Smrdělo to tam… Jako vždycky. Jen už jsem na ten zápach nebyla zvyklá. Nakrčila jsem nos.
Pavel proti mně stál stejně zřízený jako Oliver a třel si paži. Dělala se mu na ní docela solidní modřina.
„Šikulka,“ okomentovala jsem jeho počínání a opřela se o stůl s kůžemi.
Ušklíbl se.
„Zasloužíš si to,“ prohlásila jsem, ale kupodivu jsem neměla v hlase žádnou zlobu.
„Co si zasloužím nebo ne, je diskutabilní,“ zamumlal.
„A taky vedlejší, že?“ zareagovala jsem.
„Teď ano,“ přitakal spokojeně.
Nadzdvihla jsem obočí a čekala. Určitě mě sem nezatáhl pro nic za nic.
„Tvůj kluk přistoupil na jeden obchod,“ prozradil mi a obešel mě.
„Ano?“ hlesla jsem. S čím by Oliver a Pája mohli obchodovat? Se mnou? Smetla jsem tuhle myšlenku ze stolu dřív, než stačila nabrat reálnější rysy.
„Znáš věštbu o zaklínačích? Elesko má jen její část.“
„Hraničáři Eleska a jejich potomci se ve městě těší nebývalé pozornosti. Ne proto, že ochraňují klid jeho obyvatel, ale proto, že jejich domy stojí na posvátných územích a rodí se tam zázračné děti. Děje se tak pouze jednou za přibližně sto padesát let a nikdo neví předem, v jakém domku kouzlo zapůsobí,“ odrecitovala jsem poctivě. „Ale neměla jsem ponětí, že jde o věštbu. Je to pouhá informace.“
„Informace, která má pokračování,“ přikývl a pohlédla z okna, jestli se neuklidnila situace na ulici. Neuklidnila. „A to pokračování jsem získal od tvého Islaminského prince.“
„Za co jsi ho vyměnil?“ chtěla jsem vědět.
Zakroutil hlavou. „To je teď vedlejší. Chceš znát tu věštbu, Leno? Chceš vědět, proč jsem ‚zradil‘ naše město? Proč Islaminští rabují naše majetky?“
Ne!
Stála jsem proti němu a nebyla schopna slova. Jako vždycky, když jsem se měla dozvědět něco neměnného, co se mnou přímo souvisí.
„Leno, je to tvůj osud a záleží na něm osud nás všech.“
„D-dobře,“ vykoktala jsem.
Vytáhl z kapsy zmačkaný papír, ale byl moc nový.
„To není ta věštba,“ upozornila jsem ho.
„Jistěže ne, je to jen přepis.“
Vzala jsem si od něho pomuchlaný svitek a četla:
Poslední hraničářka bude mít jediná dost síly zasáhnout do bojů měst a rozhodne o jejich vítězství či zkáze.
Zdobný rukopis patřil Oliverovi. Stejně jako když jsem četla tu první část o hraničářích, i teď jsem zklamaně zvedla zrak a obrátila oči v sloup. Jedna věta. Kolik lidí právě teď umírá kvůli jedné načmárané větě? A kolik jich už zemřelo?
„Tohle je šílenství,“ zašeptala jsem, podala mu svitek a zase vyrazila do ulic, než mě stačil zastavit.
Poslední hraničářka bude mít jediná dost síly zasáhnout do bojů měst a rozhodne o jejich vítězství či zkáze.
Poslední hraničářka? Já? Kvůli mně umírají?
Dost síly? Kde je ta síla?
Rozhodnu o vítězství a zkáze… Ale… Jak? O vítězství a zkáze se dá rozhodnout tolika způsoby! A Islaminští králové v tom vidí jediné: válku. Chlapi nic jiného neznají.
Jenže… Válka přeci není jediný způsob.
Teď už jsem věděla, koho hledat: Stefana. Stefan byl mistr diplomacie, největší mistr kompromisů v našem malém městě. Stefan nenáviděl válku a násilí. Stefan si možná myslí, že jsem zrádkyně, ale určitě mi pomůže.