Srdce bojovnice II - 85. díl

„Neměla jsem tušení, že nade mnou až takto bdíte...“ prohodila jsem s náznakem úžasu, neboť mi nikdy předtím nepřišlo na mysl, že by mne chránil někdo z Valar. Na to byl můj život až příliš plný útrap a smutku. „Však proč jste čekal tak dlouho, než jste se rozhodl se mnou promluvit osobně?“ otázala jsem se a nemohla si přitom nevzpomenout na princova slova.
„Protože jsem čekal, že to... okouzlení... tebou opět pomine,“ přiznal Ulmo bez vytáček. „Není pro mne lehké přiznat si své city k někomu, kdo není ani z Maiar. Nechtěl jsem to... ale teď, když jsi tak odhodlaná spojit svůj život s tím hlupákem, nemohl jsem tomu už déle přihlížet!“
Tentokrát už jsem se mu vytrhla. „Thranduil není hlupák!“ ohradila jsem se ostře.
„Že ne?!“ zasmál se Ulmo pobaveně. „Nejprve tě skoro nechá, aby ses provdala za jiného, a pak tě dokonce nechá odejít! A mezi tím váhá, jestli si tě vzít a nebo raději zbít. A nebo obojí.“
„Třeba to pro něho jako prince také není jednoduché!“ odsekla jsem nedůtklivě, protože se mi nelíbilo, že ho tak haní. A nejvíc mi vadilo, že vyjmenovává přesně ty věci, které se mi také nezamlouvaly.
„Opravdu?“ Ulmo se zatvářil skepticky. „Když o někoho stojím, pak za něho bojuji!“
„On za mě přece bojoval! Jenom díky němu jsem dokázala překonat ztrátu svého zraku a neutopit se docela v sebelítosti! To on mi dal pocit, že i tak za něco stojím, že mě má i přes mou slepotu pořád stejně rád!“
„Zřejmě ideální ellon tenhle Thranduil,“ přisvědčil Vala bez známky sarkasmu. „A přesto se nezdá, že bys s ním byla dokonale šťastná. Není to snad proto, že ty nechceš někoho, kdo ti pomůže překonat ztrátu zraku, jako spíš toho, kdo ti umožní opět vidět? Kdo ti nedá pouze pocit, že za něco stojíš, nýbrž někoho, s kým o tom nebudeš mít ani důvod zapochybovat? A s kým se nebudeš muset trápit nejistotou, jestli má skutečně rád tebe a nebo pouze syna, kterého nosíš ve svém lůnu?“
Ztěžka jsem polkla. „Jak tohle všechno víte?“
„Stačilo se zadívat do tvých smutných očí… naslouchat tesknému bušení tvého srdce… Takhle věru nevypadá šťastná nevěsta…“
„Všechno by bylo jednodušší, kdyby Thranduil nebyl princem. Mám velké obavy z toho, jak na náš svazek bude nahlížet král,“ svěřil jsem se mu se svým trápením, přestože jsem mu tím vlastně dávala za pravdu.
Jenže jsem si tak strašně moc potřebovala s někým promluvit, že mi na tom v tu chvíli ani nezáleželo. Pryč byly ty časy, kdy mne Almiel pravidelně navštěvovala a povídaly jsme si o všem možném, od té doby, co se objevil princ, za mnou nezavítala ani jednou. Několikrát jsem sice zvažovala, že ji vyhledám sama, jenže na to pořád nějak nezbýval čas. Když jsem zrovna nebyla někde venku s Thranduilem, týral mne Erestor svými lekcemi vybraného chování a nebo jsem spala. Žádný div potom, že jsem se přistihla, jak si Ulmovi vylévám své srdce!
„To není přece tvoje starost, Riel. On si tě chce vzít, tudíž na něm je, aby přiměl ostatní tě jako jeho choť respektovat,“ sdělil mi ten Vala prostě.
„Ovšem, pro Vás by to bylo snadné, že? Jste ve své říši svrchovaným pánem, ovšem Thranduil takové štěstí nemá!“
„Však se také jednou dočká...“ pronesl s posměchem.
„Takhle jsem to nemyslela! Neprahnu po tom, aby byl králem! Jenom bych chtěla, aby nebyl svým původem tak svazován!“ vysvětlovala jsem mu.
„A domníváš se, že by to bylo lepší, kdyby byl pouhým vojákem? Ale kdepak! Mohu tě ujistit, že tehdy by váš vztah trpěl ještě víc. Jako takový by byl totiž pouhou figurkou v rukách vládce, jenž by se pramálo zdráhal obětovat ho pro takzvané blaho své říše a splnění svých mocnářských snů.“
„Možná...“ připustila jsem neochotně. Jemu to však stačilo.
„Jsem rád, že souhlasíš. Věř mi, že není dobré držet se při zemi... čím výše se dostaneš, tím volněji budeš moci létat. A se mnou by ses rozhodně špatně neměla. Vždyť pověz sama... co ti může dát ten ellon, co já bych nemohl?“
Zvolna jsem klesla zpátky na lůžko, má mysl plná zmatku, ze kterého se nedaly vydolovat zhola žádné kloudné odpovědi. „Ale já... my... máme se brát...“ zašeptala jsem skoro zoufale.
„Pak to zruš. Beztak jsi ho chtěla pouze proto, že se ti zdál naprosto nedosažitelný. Když ho nyní můžeš mít, už to není tak vzrušující jako prve, že?“
„Ale já ho miluji!“ vyhrkla jsem jako poslední argument, který měl přesvědčit nejen jeho ale i mě, že mé někdejší rozhodnutí bylo správné. „Vždyť spolu čekáme dítě a to si přece zaslouží mít otce!“
„I já dokáži být dobrým otcem tvému synovi, Riel. Mohu ho naučit porozumět zpěvu vod a tudíž nikdy nebude muset čelit protivenství docela sám. Není to snad ten největší dar?“