Anaefové II - 3. kapitola

Ean se zahleděla do ustupující záře, která ukázala dívčí postavu. A tak zapátrala v paměti po popisu princezen a jim podobných. Plavě zlatavé vlasy až do pasu, modré průzračné oči, nadpozemsky krásná tvář s mírným výrazem, hluboký dekolt, vysoká, štíhlá postava obepnutá v nazdobených šatech.

Když si dovybavila všechny podrobnosti, jala se je srovnávat s onou postavou. Tak nejprve vlasy. Byly sice až do pasu, jejich barva však byla různě proměnlivá a jen občasné tmavé pramínky rušily celkový přizrzlý dojem. Hluboké oči, jež se upíraly na naše poutníky, byly různou směsicí zelené, šedivé a modré a obličej sice krásný, ale určitě ne nadpozemský, a navíc z něj spolu s hlubokou moudrostí čišela i jakási šibalskost. Pravda, výstřih šatů sahal poměrně hluboko, avšak postava se nedala příliš nazvat štíhlou, člověk si mohl sem tam přimyslet něco sladkého navíc, prostě žádná ta křehká bytost, co se zlomí, když do ní fouknete, a šaty nebyly nijak nazdobené. Spíše to vypadalo, jako když je oděná do nějakého velkého šátku, jehož přebytečné rohy teď vlají všude okolo.

Po tom, co Ean dokončila vnější prohlídku, zahleděla se Paní znovu do očí. Byly hluboké, jak kdyby se v nich odrážel celý svět, a ačkoli by na první pohled člověk řekl, že potkal mladou dívenku, ty oči mu to hned vyvrátily. Tolik poznání se nezračí v očích ani jednoho z elfských starců, ona prostě Věděla. Věděla tolik věcí, že by to většina lidí nedokázala snést a možná proto, tam někde vzadu, byl ukrytý smutek nad věčností a samotou, kterou byla odsouzena obývat. Ale ještě něco se v těch očích ukrývalo. Veselé jiskřičky, které dobrému čtenáři prozradily, že i tahle osoba má smysl pro humor.

"Vítám vás." promluvila. "Jakou jste měli cestu?"
"Šlo to." odvětil Geirn. F. V. si vzpomněl na svou neustálou mořskou nemoc, která ho donutila setrvat po většinu plavby v předkloněné poloze, a lehce se zamračil. On by to jako příliš dobrou plavbu neoznačil.
"Za tvou mořskou nemoc nikdo nemůže, Vouse." řekla Paní, "Ale existuje lehké kouzlo, jak se jí zbavit. Kdybys po cestě nevymýšlel jen samé nadávky, možná bys na něj přišel." Falešný Vous těkal očima po okolí. Po většinu doby totiž opravdu vymýšlel nadávky, jimiž by mohl počastovat cokoliv a kohokoliv okolo. Dlužno říci, že na to, jak mu bylo špatně, byly některé opravdu dokonalým spojením různého zvířectva a orgánů, jež by mu záviděla i většina trpaslíků, a to už je co říci, protože poslouchat rozzuřeného trpaslíka stojí opravdu za to.

Paní pokynula rukou a před všemi se objevil pohár s nějakou tekutinou uvnitř.
"Dáte si?" otázala se. Všichni rychle chňapli po tom svém, jen Ean trochu zaváhala. Z nějakého neznámého důvodu jí Paní nepřipadala příliš sympatická, a tak vymýšlela, co všechno se na ní nelíbí. No jasně, musí machrovat, pomyslela si a opatrně uchopila pohár, musí nám pořád dokazovat, jak je dobrá, no jasně. Pomalu ho vypila. Paní se na ní zahleděla.
"Ráda tě poznávám, Ean."
"Ehm, ano, já vás též." odpověděla Anaefka, ale v duchu si pomyslela, že kdokoli a cokoli by bylo lepší než setkání s Paní.
"A vážně si to myslíš?" Ean stačila jen otevřít pusu. Na všechny strany se rozlétly pecičky a všichni kromě Paní vyvalili oči na zbytky rozbitého melounu. Něco takového nikdo z nich opravdu nečekal.
"Taak, a to ti patřřřííí!"

***

Nad místem, kde předtím stála Ean, se pohupoval na větvi velký papoušek ara a se zlomyslným výrazem si přeměřoval rozbitý meloun pod sebou.
"To máš za to, ty blllbko!"
"Ale no tak, Jime, neměl bys být tak zlomyslný." napomenula ho Paní. Jak se zdá, fakt, že ten meloun vyrostl vysoko na stromě, ji nijak nepřekvapoval. Kdyby tam ovšem byl nějaký biolog, asi by ho klepla pepka.
"Ehm, Ean, jsi v pořádku?" otázal se Calair a zadíval se na pozůstatky onoho stromového ovoce.
"I když, nejspíš asi ne, co?" Ean jen zatřepala hlavou. Onen útok vedený zákeřně z prostoru nad její hlavou ji dosti překvapil. Neboť jakou máte normálně šanci, že na vás zuřivý papoušek svrhne ze stromu meloun?

"Možná bych se ti za to měla omluvit, protože Jim to nejspíše neudělá, ale nějak se mi do toho nechce." pronesla Paní a koutky úst jí cukal úsměv.
"No ssaaamozzzrrrejmě, žžže to neeudělám!" zavřeštěl Jim, "to má zzza ty svoje blbbý myyyšlenky! Nebo sspíše neemyyyšlenky!"
Ean si vyndala z vlasů kus melounu a rozhodla se, že vzniklou situaci raději nebude komentovat.
"Určitě si budete chtít odpočinout, ostatně, zde už přichází večer, takže támhle nahoře máte nějaké místnosti, kde se můžete uvelebit." Paní ukázala rukou někam nahoru a odešla. Papoušek hodil na Ean poslední načuřený výraz a zmizel za svou "majitelkou".
"Nahoře?" Kolem jednoho tlustého stromu se vinulo točité schodiště končící někde hluboko ve větvích. Všichni, dokonce i draci, se vydali pěšky po schodech nahoru. Na konci každý s mumlavým přáním hezké noci zmizel za jedněmi zelenými dveřmi.

Ean se za neustálého bručení nadávek svlékla a začala si vymývat meloun z vlasů. Ta tekoucí teplá voda jí ovšem přeci jenom potěšila více, než si byla ochotna přiznat, takže se s relativně dobrou náladou oblekla do čehosi, co vypadalo jako kříženec mezi noční košilí a prostěradlem a zalehla do postele, kde okamžitě usnula.

Stejně se zařídili i draci, ovšem jen Geirn si spokojeně užíval svůj pokoj, kde mohl spát zavěšen hlavou dolů jako netopýr. Nesmírně ho to uklidňovalo, a Paní si to nejspíš pamatovala, když jeho pokoj vybavila takovou suprovou větví.

Falešný Vous usnul opřen o stěnu v koupelně. Kouzlo teplé vody tekoucí z jednoho kohoutku ho natolik fascinovalo, že se od něj nehodlal pohnout. Škoda, přišel tak o světlo, které se vypne vždycky, když si osoba obývající pokoj lehne.

Joty se ovšem rozhodl, že bude vysoce aktivní. Po prohledání celého pokoje skončil taktéž v koupelně, kde s úsměvem roztočil kohoutky. Zkontroloval pohledem proudy řinoucí se vody a tiše se vytratil.

Jedny z dveří na chodbě se otevřely a vyšla z nich tmavá postava. Pomalu slezla dolů ze schodů a nakonec se vydala směrem, kterým předtím odešla Paní. No, ne každý se holt tuhletu noc vyspí.