Forsaken - 224. díl

Nikola zastavila před jednou budovou, která dle mýho soudu vypadala úplně stejně jako ty zbylý kolem, ale to bylo nejspíš jenom proto, že jsem nevěděla něco, co ona jo.
„A jsme tu! Vystupovat!“ oznámila mi takřka radostně, jako kdyby se jednalo pouze o nějakej blbej vejlet a my měly bejt po zdlouhavý cestě konečně odměněny nějakým úžasným zážitkem. Jenže já o podobný překvapení ani v nejmenším nestála!
„Proč nemůžem počkat uvnitř? Jenom zatrub, aby věděl, že jsme tady!“ navrhla jsem, připravená bránit se zuby nehty, kdyby se mě někdo snažil dostat z auta.
Ale Nikola pro můj záchvat paniky neměla pochopení. „Prosím tě, nebuď dětinská! Co si myslíš, že ti venku hrozí? Vždyť Petra znáš! Připadá ti snad jako někdo, kdo by ti byl schopnej ublížit?! Navíc proč by to vůbec dělal?!“
„Co já vím?! Poslední dobou už si tuhle otázku ani nepokládám!“ podotkla jsem trpce.
„Tak bys možná měla začít! Nemůžeš přece na potkání obviňovat lidi z toho, že tě chtěj zamordovat!“
„Ani když je to pravda?!“
Nikola si útrpně povzdechla. „V tom případě se zřejmě jedná o dost nešikovný zabijáky, když jsi dosud naživu, takže bych se bejt tebou nebála!“
„Věř mi, že bejt mnou, tak radši ani nevylejzáš z bytu!“ odsekla jsem jí, naštvaná že tak zlehčuje mou nelehkou situaci.
„Poslyš, jestli tě někdo sleduje a chce ti ublížit, tak to můžou bejt leda vymahači! Nebrala sis náhodou nějakou pochybnou půjčku?“
„To teda určitě ne!“
„Tak potom už je tu jenom možnost, že si tě s někým spletli! Jestli ses teda nespletla ty a neděje se to všechno akorát v tvý hlavě!“
„Když už na mě zkoušíš tu psychologii, tak bys měla aspoň vědět, že bys magorovi neměla říkat, že je magor!“
„Jenže jak jinak si to uvědomí?!“
Podrážděně jsem sykla. „Hele... co takhle kompromis? Zavezeš mě hned teď do nějaký léčebny a já ti slíbím, že si s těma doktorama promluvím! To zní férově, ne?“ nabídla jsem jí, protože cokoli mi přišlo lepší, než tu trčet a čekat, až se objeví mí popravčí.
„To zní. A právě proto se mi to zdá podezřelý,“ odvětila Nikola nedůvěřivě. „Navíc Petr mi říkal, že jednoho vynikajícího doktora zná... přimluví se, aby tě vzal...“
„Jo, leda tak do nebe...“ zamumlala jsem kysele, čímž jsem ji zřejmě definitivně vytočila.
„Sakra, přestaň s tím už! Za koho mě vlastně máš?! To si fakt myslíš, že jsem tě sem vzala, aby tě mohl někdo zabít?! Mysli přece!“
„Ne, tys mě sem vzala, protože tě o to Petr požádal! Jenže ty víš naprosto houby o tom, proč to po tobě vlastně chtěl!“ křikla jsem na ni v zoufalý naději, že ji tím přivedu k rozumu. „Necháš si od něj nakecat naprosto cokoliv!“
„A proč bych mu neměla věřit?! Co je tak divnýho na tom, že má o tebe starost?!“ rozčilovala se. „Nechápu, kde se v tobě bere všechna ta nenávist! Copak nevidíš, že tímhle negativním přístupem ubližuješ hlavně sama sobě?!“
„Já se tu akorát snažím o logickej přístup, Niko! A řekni mi jedinej důvod, proč by se měl Petr najednou zajímat o mý blaho?! Je to blbost!“ houkla jsem na ni a přitom jsem mrkla do zrcátka, jak se na tohle naše hlasitý dohadování tváří Michael. Jenže on už vzadu neseděl. Netušila jsem, jestli to jeho náhlý zmizení něco neznačí, na klidu mi to teda rozhodně nepřidalo...
„Fajn, tak mu to můžeš říct, až ho uvidíš!“ vyštěkla na mě Nikola, než vytáhla klíčky ze zapalování a vylezla z auta.
Nepřipadalo mi, že tím, že zůstanu uvnitř, si nějak výrazně pomůžu, a tak jsem se posléze vyškrábala ven taky. S očima navrch hlavy a prudce bušícím srdcem. Pokoušela jsem se aspoň uklidnit vědomím, že kdyby šlo do tuhýho, můžu použít svý blesky, jenže vzhledem k tomu, že už jsem nějakou dobu nedostala svou dávku krve, nebyla jsem si tak docela jistá, jestli se na tohle můžu spoléhat.
Hlavou mi znova probleskla vzpomínka na nehybný Nikolino tělo. A na mě, jak dychtivě hltám její krev... Ne, tohle se nesmí stát! bránila jsem se urputně té vidině. Pořád ještě rozhoduju o svejch činech a něčeho podobnýho se nedopustím, ani kdyby na tom závisel můj život! zapřísahala jsem se v duchu.
Ale to jsem ještě nevěděla, že tu nepůjde jenom o můj život...