Melien Edhel - LXX. kapitola - část 1/2

LXX. KAPITOLA
Thranduil se znepokojeně zadíval na pohasínající slunce, jež se pomalu chýlilo za obzor, a úpěnlivě ho vzýval, aby ještě neodcházelo. Vždyť ho ještě potřebuje, jestli se má k Nimloth dostat včas!
„My opět na cestu vydati se musíme,“ oznámil svému synovi, který upřeně hleděl do plamenů ohně, zřejmě docela ztracený ve svých myšlenkách, a rovnou se jal balit jejich věci.
„Já obávám se, že zanedlouho tmy již padne a Vy přec víte, že krajina, jíž nyní projíždíme, dosti zrádnou na cestování v noci jest,“ snažil se mu to Legolas rozmluvit, neboť pohled na otce, jak se ztěžka pohybuje po jejich provizorním tábořišti ho doslova bolel. Měl by přece ležet, aby jeho tělo mělo klid na uzdravování, a ne se někam harcovat! „Možná raději zde setrvati byste měl…“ navrhnul váhavě, aniž by skutečně věřil, že na to král přistoupí. „Já do Mithlondu sám se vydám a s lady Nimloth promluvím…“
„Vskutku? Kterak laskavé od tebe, nin-ion!“ lehce se pousmál Thranduil. „A čehožpak bys jí říci chtěl? Že otec tvůj hlupákem jest?“
„Tohoto bych si přec nedovolil, Adar!“ ohradil se Legolas mírně.
„Však možná právě toho jediného by ji přesvědčiti mohlo. Či snad tebe čehos jiného napadá?“
„Nyní právě nikolivěk, však…“
„Kdepak, nin-ion,“ přerušil ho král rázně. „Tohoto si já sám vyřešiti musím. A pokud já nemýlím se, ty též záležitosti neuzavřené před sebou dosud máš…“
„Já žádné vědom si nejsem!“
„Já pouze doufám, že sám sebe ty takto neobelháváš. Neb popírání tvé nikomu neprospěje. A ze všeho nejméně tobě.“
Legolas zahanbeně sklonil hlavu. „Já pouze netuším, čeho bych jí vlastně pověděti měl… a zda mne vůbec vyslechnouti ochotna bude.“
„Pak na tom docela podobně jsme,“ sevřel mu Thranduil rameno v uklidňujícím gestu. „Však v případě tvém, myslím, postačí, když povíš jí, že toho tobě hluboce líto jest a že žárlivost mysli tvé na chvíli ovládla. A o ni obav si nečiň… já jist si jsem, že jí na tobě stále velmi záleží.“
„Kterak o tomto natolik pevně přesvědčen býti můžete, Adar?“
„A pročpak ty o tomto nyní toliko pochybuješ? Co když tobě vyjevím, že Lidianna z Eryn Lasgalen odjela nikoliv proto, by do Amanu odplula, nýbrž proto, by s Glorfindelem promluvila? O čempak, toho ty, hádám, tušíš.“
„Třebas ona úmyslu svého změnila…“ prohodil Legolas skepticky. „Jednoho jistě vím, ona se mnou hovořiti si nepřeje.“
„A čehožpak tebe k přesvědčení tomuto vede?“
„Když všeho tam na pláni oné ztraceno se zdálo, já v myšlenkách s ní se spojil… však ona na to nijak nereagovala…“ přiznal princ a na čele se mu objevila vráska prozrazující jeho nevoli. „Kdyby do Mordoru mne poslala, či vytkla mi, kterak moc jsem jí ublížil, s tím bych se smířiti dokázal, však ticho ono ve mně nadějí přílišných nezanechává.“
Thranduil téměř nevěřícně potřásl hlavou. „Cožpak jednou toho tobě nestačilo? Ty opět na základě čehosi nepodloženého rozhodovati se hodláš? Aspoň tentokráte možnosti jí dopřej, by toho tobě vysvětlila. Možná bys ještě překvapen býti mohl.“
„Dobrá, já toho učiním, Adar,“ přisvědčil Legolas rezignovaně. „Beztak lepším bude tohoto uzavříti, než do světa Edain vyrazím. Kdož ví, třebas tam kohos zajímavého střetnu, kdo na ni mi zapomenouti dá…“

Elrond zakryl precizně zašitou ránu obvazem a k Thírielině úlevě prohlásil, že je hotov. Byla tomu ráda, neboť ji jeho blízkost znepokojovala, a také se nemohla dočkat, až konečně s Belegem, který po celou tu dobu setrvával poblíž ní, osamí. O to větší bylo její rozčarování, když namísto odchodu začal uklízet všechny ty pomůcky a bylinky, které pro její ošetření použil, a rozhodně přitom nijak nespěchal. Snažila se to před sebou samotnou ospravedlnit jeho věkem, avšak stejně ji to iritovalo, což lordovi neuniklo.
*Tak kdypak s ní pohovořiti se chystáte? Já zde činnosti věčně předstírati nemůžu!* upozornil v duchu Rúmila, který se, aspoň jak se mu zdálo, krom zíraní na Thíriel vůbec k ničemu neměl.
*Možná bych tohoto s ní o samotě raději probrati měl… Neb nenapadá mne, kterak na toto nyní řeči zavésti, by toho příliš nápadně nepůsobilo…*
*Vy zřejmě v diplomacii nikterak zběhlý nejste, když tohoto potíží Vám činí,* vysmál se mu Elrond, než se jakoby mimochodem zastavil opět u Thíriel.
„Já v kuchyni bylinek pro tebe zanechám, jež by tobě od bolesti odpomoci měly, a zítra ráno tobě rány převázati přijdu,“ oznámil jí bez dlouhého rozmýšlení. „Předpokládám, že poté se již Saeros navrátí a o tebe sám pečovati bude,“ dodal
ještě, spíše sám k sobě než-li jí, ovšem to bylo míněno přesně pro ten efekt, stejně jako to, že se hned vzápětí otočil k Thíriel zády v předstíraném nezájmu.
*Vy vskutku času nemarníte, heruamin…* komentoval to Rúmil a nemohl neobdivovat zdánlivou ledabylost, s jakou lord pronesl léčitelovo jméno.
*Já obávám se, že čas nyní něčím, čeho nám se nedostává, jest. Kdoví, kterak dlouho Legolasovi potrvá, než úkolu svého splní… pokud vůbec se mu toho podaří…*
*Kdyby nás tam více šlo, pak by nadějí na úspěch větších bylo…* podotkl Rúmil takřka vyčítavě.
*Já si toho nevymyslel, to Manwë vyjevil mi, že Legolas jako jediný z Eldar do říše lidí vstoupiti může. Já dojmu z toho nabyl, že pokud by jich více bylo, pak rovnováhy mezi světy našimi by udržeti nemožno bylo, však toho pouze dohadem mým jest.*
Rúmil se chystal ještě něco podotknout, avšak tehdy se tichým hlasem ozvala Thíriel, která mezitím přemítala, jestli se zmínit o tom, že Saeros se už nikdy neukáže, a došla k závěru, že na tom v zásadě ani nesejde. Jediné, co ji zaráželo, bylo, že se dosud neozval její velitel, aby lordovi tu domněnku vyvrátil.
„Toho se nestane, heruamin… neb kterak řečeno mi bylo, on do Amanu odplouti v úmyslu má, však jistě záhy kdos jiný z Eryn Lasgalen vyslán bude, by jeho nahradil, tudíž Vás znovu obtěžovati nebudu,“ pravila tiše a doufala, že si nikdo z přítomných nepovšimne, že se jí chvěje hlas.
„Vskutku? O tomto já poprvé slyším,“ podivil se Elrond naoko a hned se s nepředstíranou nevolí zamračil na Rúmila. „Čehožpak Vy mi k tomuto povíte? Jest tomu skutečně tak?“
„Částečně, heruamin. Pravdou jest, že Saeros od skupiny naší se odloučil, však pouze proto, neb na krále jsme náhodou narazili, jemuž služeb jeho více zapotřebí bylo, a on z důvodu onoho jeho nyní sprovází,“ zalhal Rúmil přesně tak, jak mu to poradil lord, a potěšilo ho, když na něho Thíriel upřela své posmutnělé oči v náhlém záchvěvu naděje.
„Tedy nikam neodplouvá?“
„Pokud známo mi jest, pak nikoliv,“ odvětil jí lehce vyhýbavě, neboť se mu příčilo ji balamutit, přestože to bylo pro její dobro. Co kdyby přece jen nějak zjistila, jak se ta záležitost se Saerosem má? Nechtěl, aby k němu docela ztratila důvěru! Jenže ani nemohl dopustit, aby se mezitím zapletla s někým jiným. „Ty sobě bys nyní odpočinouti měla…“ vyzval ji nesmlouvavě, aby jí zabránil v tom se déle vyptávat. „A starostí si nečiň, léčitele lepšího než-li lord Elrond jest, bys beztak nikde nenalezla, tudíž věř, že o tebe náležitě postaráno jest.“
„Ano, pane…“ zamumlala tiše, než se poslušně schoulila pod přikrývku. Nemohla se však zbavit pocitu, že všechno není tak docela v pořádku, jak se jí velitel pokouší namluvit.

*Myslíte, že tohoto postačí, heruamin?* otázal se Rúmil v myšlenkách, když stanul s Elrondem na chodbě.
*Doufejme… příliš přesvědčivý jste tedy nebyl…* vytknul mu lord nedůtklivě.
*Toho mi líto jest, však Thíriel pro mne takřka jako sestra vlastní jest… a když na mne zadívala se… já náhle netušil, čeho jí vlastně povědět…*
*Nu, okamžiku lepšího jste si pro zpytování svědomí svého vskutku vybrati nemohl! Já raději za velitelem zajdu, by Belega k hlídce noční přiřadil, a nehrozilo tak, že by se za ní přec jen vybrati mohl!* Elrond toho ellona sice promptně vykázal z místnosti s tím, že se jeho pacientka potřebuje především prospat, nicméně pohled, který ten voják vrhnul ode dveří směrem k lůžku, ho utvrdil v přesvědčení, že ho to na dlouho nezastaví.
*Za to Vám vděčen budu, stejně jako za laskavost Vaši k Thíriel,* poděkoval mu Rúmil zdráhavě.
*Vy obávati se nemusíte, že bych si toho nevybral. My dva si spolu ještě vbrzku pohovoříme. Důkladně,* takřka ho varoval, než s tichým zašustěním svých rób zmizel v záhybu chodby.

Finrod hlasitě zasténal, když do něho Erestor pomalu vstoupil. Nic z jejich předchozích aktivit ho nepřipravilo na ten pocit neuvěřitelné plnosti, který se ho v tu chvíli zmocnil, ani na ten výbuch téměř omračující rozkoše, jež jím projela jako blesk, sotva se začal pozvolna, na jeho vkus až s přehnanou opatrností, pohybovat.
„Bela (Hýbej se)!“ přikázal mu nekompromisně, neboť ležící na zádech a s Erestorem mezi svými doširoka rozevřenými stehny, nebyl právě v pozici, aby se zmohl na něco víc.
„Lle tanaka (Jsi si jist)?“ ubezpečoval se jeho druh, kterému to pomalé tempo vyhovovalo, neboť mu pomáhalo udržovat jeho touhu na uzdě.
A Valar ví, že to notně potřeboval! Nikdy předtím nezažil něco podobného… něco tak… dokonalého… To nebylo pouhé splynutí dvou těl, nýbrž i jejich duší… Dvě srdce bijící v tomtéž rytmu… dvoje ústa dělící se o tentýž vzduch v hlubokém zoufalém polibku… jejich potem zvlhlá těla třoucí se o sebe ve smyslném tanci… to všechno hrozilo, že ho docela připraví o rozum. Intimita toho zážitku byla natolik silná, že mu to vhánělo slzy do očí, a on si snad nepřál nic víc, než spočinout na urostlém těle svého milence a vychutnávat si ten moment navěky.
Jenže kapitán pro jeho podivné duševní rozpoložení neměl právě příliš pochopení, když s tlumeným zavrčením pevně sevřel jeho hýždě a začal se proti němu sám vzpínat v naléhavé potřebě završit to sladké mučení. Erestor se tomu nebránil, jeho mysl byla natolik otupělá vší tou vášní, že by neprotestoval už zhola proti ničemu. Docela ho přestalo trápit, že svým konáním porušují zákon… že dělají něco, co je údajně špatné… vždyť jak by mohlo být něco tak krásného špatným? Komu tím vlastně ubližují? A pokud mu za tohle hrozí zatracení a bude mu navždy zapovězeno vstoupit na posvátnou půdu Amanu, pak to všechno bez váhání vymění za jediný takovýto okamžik s Finrodem… a do Mordoru se všemi těmi pokrytci, kteří tohle nikdy neokusili a přesto si troufají to odsuzovat!
„Korkoamin… amin estela lle uuma dela au´ (Havrane můj, já doufám, že ty opět starostí si nečiníš)…“ zamručel kapitán netrpělivě, když si povšimnul, že jeho přítel poněkud ustal ve svých pohybech a namísto toho na něho s takřka unešeným výrazem ve tváři zírá.
„Já pouze přemýšlel, kterak šťastným jsem, že spolu nyní jsme…“ přiznal Erestor poněkud dojatě, než se znovu vzepřel na svých předloktích a rozvlnil své boky ve smyslném víru, do kterého se Finrod nechal velmi rád vtáhnout.
„Nepřemýšlej, korkoamin…“ vypravil ze sebe chraplavě a musel přimhouřit oči, aby vůbec dokázal zformulovat své myšlenky do věty. Ovšem vyslovit ji bylo snad ještě obtížnější… Jeho havran si byl totiž až příliš dobře vědom toho, jaký účinek na něho má, když bude intenzivně dráždit onen výstupek v jeho těle, a náležitě toho teď využíval. „Pouze vnímej…“ vydechl, sám na pokraji své sebekontroly.
„Uma (Ano)…“ zašeptal Erestor bez odporu.
Kde by také pro nějaký měl sebrat sílu? Způsob, jakým ho Finrodovy měkké stěny těsně objímaly, ho připravoval o rozum, stejně jako hladové polibky, ve kterých se jednou za čas spojila jejich nenasytná ústa. Chtěl ho… tak strašlivě moc… a s každičkým pohybem ještě více… neboť každý další dotyk v něm akorát probouzel stále větší touhu… a když už se domníval, že se samotnou slastí snad rozpadne na droboulinké kousíčky, zjistil ke svému překvapení, že dosud nedospěl až na konec té dlouhé spirály zakončené střemhlavým pádem do hlubin omamující a vše pohlcující extáze.
„Bela, korkoamin, bela…“ slyšel odkudsi jakoby z dálky kapitánův ochraptělý hlas a on přinutil své svaly splnit ten naléhavý rozkaz… udělal by pro něho cokoliv, jen aby byl spokojený… i kdyby ho to mělo stát život…
Bez jakýchkoli ohledů či obav se znovu a znovu zmocňoval toho vášní zachváceného těla pod sebou, které každý jeho útok dychtivě přijímalo a mlčky žadonilo o víc. Hlava zvrácená v němém výkřiku, který nikdy neopustil jeho rty, havraní vlasy divoce rozhozené po polštáři… měl Finrod vůbec ponětí, jak úchvatnou pastvu pro oči představuje? Jako kdyby byl ztělesněním vášně samotné…
„Tela tanya (Dokonči toho)…“ vybídla ho… ne… poručila mu ta svůdná bytost, ve kterou se jeho přítel někdy během jejich milování proměnil, a on více než ochotně uposlechl. Jeho ruka směle vklouzla mezi jejich zmítající se těla, aby obemkla své prsty kolem kapitánova neskutečně tvrdého přirození, a několika pohyby ho přivedla k omračujícímu vyvrcholení, kterému se vzápětí neubránil ani on sám. A pak už nevěděl zhola o ničem.