Pod křídly draka - 3. část

Tom se probudil na matraci celý zpocený. Dlaň mu krvácela od rány dýkou. Pod sebou měl zmuchlaný světlý plášť.
Po hmatu našel baterku a rozsvítil ji. Ruce se mu chvěly, až mu dvakrát světlo upadlo do prachu. Všiml si, že na zemi nejsou jiné stopy než jeho. Ale stopa jeho těla, jak ho muž vlekl za vlasy za sebou k oknu, tu teď byla. Dveře, které předtím byly zamčené, a po tom, co jimi proběhla dívka z obrazu, byly stále zavřené, ale nezamknuté. Aniž by si nějak uvědomoval, co dělá, prošel jimi, ruku se zapalovačem napřaženou daleko před sebe. Na stěnách byly louče, ale nehořely. Zapálil jednu, stále se ohlížeje, jestli ho ten muž nepronásleduje. Nedokázal si uvědomit, jestli to byl sen nebo… Došel ke dveřím, za nimiž dívka doufala v záchranu. Na zemi v prachu nebyla jediná stopa. Vzal za kliku a dvířka se s vrzáním otevřela.
Světlo louče dopadlo na tělo v tmavomodrých šatech, pod nímž byla malá kaluž lesklé krve. Klekl k dívce a dotkl se její tváře. Nedýchala. Její pokožka byla barvy alabastru a skoro mrazila jako led. Odhrnul jí vlasy z obličeje a na jejích rtech zůstala jediná kapka jeho krve.
Vsakovala se.
Uvědomoval si, že dívka tu leží možná desítky let. Na vlasech má vrstvu prachu, na dlouhých řasách si pavouk kdysi utkal pavučinu, šaty byly místy prožrané, ale krev z rány se stále černě leskla. A dívka byla dál tak krásná. Řasy se zachvěly, tmavé oči se pomalu otevřely a do plic vnikl první ledový vzduch po desítkách let.
Krev je život, znělo jí v uších.

Neuvědomoval si, jak dlouho spal. Rána na dlani ho pálila, ale nic to nebylo oproti roztrhanému zápěstí, ze kterého už ale díkybohu krev téct přestala.
Poslední, co si pamatoval, bylo, že viděl, jak dívka otevírá oči a bolestně se nadechuje. Pak už jen věděl o vlastní příšerné bolesti tryskající z jeho zápěstí, které měla dívka u svých rtů a … Nechtěl na to myslet a raději se pokusil posadit. Uvědomil si, že je stále v místnosti, kde našel tu mrtvou … živou … Ležel napříč na dvou hrobech, proboha on byl v kryptě, vykřiklo jeho vědomí. Posadil se a rozhlédl. Světlo sem pronikalo z chodby a blížilo se. Všiml si, že na zemi už nejsou jen jeho stopy. V rohu místnosti byl dívčin plášť. Svíčka na náhrobku se objevila tak rychle, že si ani nestačil všimnout, kdo ji přinesl. Asi byl stále trochu v šoku. Ohlédl se, ale nikdo za ním nebyl. Znovu se podíval před sebe a vykřikl leknutím. Stála před ním, zahalená do černého pláště a podávala mu číši. Trhl sebou a snažil se dostat na druhou stranu místnosti. Chytla ho za rameno a bez viditelného vydání jediné trošky síly mu zabránila v útěku. Znovu mu nabídla číši.
„Co je to? Kdo jsi?" zašeptal a trochu se odtáhl. Dívka zavrtěla hlavou a znovu mu podala pohár, který přijmul, ale nenapil se.
„Nemáte žízeň?“ zeptala se ho jemným hlasem s měkkým podivným přízvukem. „Je to voda. Víno nemám. Sklepení je zavalené.“
Tom neochotně přičichl k číši. Byla to skutečně jen voda, i když ne zrovna Evian. Vypil pohár a podal jí ho zpět, cítil z něj nepříjemnou pachuť železa, které tolik připomínalo krev, až se mu zvedl žaludek.
„Velmi mě mrzí, co se stalo. Omlouvám se,“ řekla, aniž by se mu podívala do očí, mezitím položila pohár za sebe a jemně si přitáhla jeho paži. Tomovi se na chvíli zdálo, že viděl jakýsi záblesk v jejích očích, odraz ohně snad. Možná té svíčky. Ačkoli ta stála za ní…V očekávání další bolesti semkly rty a zavřel oči, ruku zatnul v pěst tak silně, že se mu nehty nepříjemně zaryly do dlaně.
„Není to zlé. Tohle rozhodně přežijete.“
Otevřel oči a uviděl, že se na něj usmívá. „Je mi to opravdu velmi líto, ale vy mi nikdy neuvěříte. Ale jestli vás to uklidní, víc vám už neublížím,“ zašeptala s náznakem úsměvu a zvedla se.
„Máte hlad?“ zeptala se přes rameno. Následoval ji, aniž by věděl proč nebo kam. Zpod černého pláště jí vykukovaly tmavě rudé šaty s modře vyšívaným ornamentálním vzorem. Nebyla příliš vysoká, ale zdálo se, že má předpisovou figuru s útlým pase, navíc k tomu dlouhé tmavé vlasy stažené do copu.
Usadila ho k nově přitaženému stolu v místnosti, kde chtěl původně přespat. Před něj rozprostřela vše, co našla v jeho batohu k jídlu, a dívala se na něj.
Sedla si naproti němu a chvíli hleděla oknem ven, kde se už rozednívalo.
„Ty nemáš hlad?“ zeptal se Tom bez přemýšlení. Když se na něj pobaveně usmála, zastyděl se. Uvědomoval si, že není tak úplně živá.
„Občas,“ protáhla líně. „Povězte mi, jak jste mne našel? A proč… proč jste mě probudil.“
„Proč? To nevím. Ani nevím, jak jsem to udělal,“ pokrčil rameny.
Znovu vyhlédla ven, ale rychle a se slabým syknutím sklopila zrak zpět k Tomovi. Venku vyšlo slunce nad lesy a ona bolestně zalapala po dechu.
Čekal, že se tu před ním rozpadne na prach, ale nebylo tomu tak. Dýchala ztěžka, ale rychle se uklidňovala. Zahlédla jeho starostlivý pohled a usmála se: „Slunce mi bere víc sil, než bych chtěla.“
„A nemělo by tě zabít?“ zeptal se Tom, ale hned se zastyděl. Radši si nacpal do pusy další kus chleba a soustředěně ho žvýkal.
„Nevěřte všem pověrám,“ řekla dost chladně a Tom měl znovu chuť se hanbou propadnout do země. Co to sakra dělá? V tom si vzpomněl na další pověru a ruce mu automaticky vyletěly ke krku.
„Tys mě kousla. Stane se ze mě to…to, co z tebe...“ skoro vykřikl. Vstal od stolu tak prudce, že ho málem převrhnul. Dívka klidně chytla kymácející se pohár vody a položila jej zpět.
„Proč byste se měl stát tím, čím já?“ Když neodpovídal a jen se držel za krk, pokračovala: „Je to další pověra? Promiňte mi to, ale stane se z vás pes, když vás kousne? Je mi to skutečně moc líto. Kdyby to nebylo nezbytné, neudělala bych to. Bylo to spontánní, takový reflex.“
„Stejně spontánní jako se vy teď držíte za krk, přestože já vám prokousla zápěstí,“ pokračovala s úsměvem.
Šokovaně na ni hleděl, pak na své zápěstí a zpět na ni, nakonec se posadil a usmál, i když trochu křečovitě. „Dostalas mě. Jak ses teda stala… tímhle ty? Jak se vlastně jmenuješ?“ Usmála se na něj tentokrát tak, že viděl i zuby. Teď už nebylo pochyb… Když se k ničemu neměla, začal on: „Já jsem Tomas, ale říkej mi Tome.“ Částečně se uklidil.
„ Jaký se vlastně píše rok?“ vyhrkla z ničeho nic.
„1998. Jak se jmenuješ mi asi neřekneš, viď?“ naléhal Tom a ignoroval její šokovaný výraz. Dlouhou dobu seděla bez hnutí jen oči jí těkaly po místnosti. „Kdo jsi?“ zeptal se asi už po čtvrté. Konečně ho znovu zaregistrovala, nadechla se a pohlédla přímo na něj.
„Jak moc to chcete vědět?“
Tom ztuhl: „Cože?“
„Nic, odpusťte mi to. Jmenuji se Lilith…“ nechala vyznít do ztracena spolu s ubývající tmou.
„To on tě zabil?“ řekl po chvíli Tom bez souvislosti. „Viděl jsem muže… Asi to byl jen sen… Ani nevím. Přišel sem, když jsi se mnou mluvila, nebo s někým, a hrozně se naštval, myslím, že jsi mě bránila, a potom za tebou běžel a zabil tě. Ale asi to byl opravdu jen sen. A tak jsem tě i našel. Šel jsem tam, o čem se mi zdálo.“
Najednou se záhadně usmála. Přisedla si k němu blíž a zahleděla se mu do očí. „Mluvil jste se mnou. A co jsem vám tehdy řekla?“
„Já, já, nevím…“ koktal Tom. „Byl to jen sen a neslyšel jsem, o čem si povídáme.“ Když uviděl její nevěřící a ublížený výraz, pokračoval: „Proč bych si to vymýšlel? Nemám nejmenší důvod…“
„… Ale já vám věřím, já si to pamatuji,“ skočila mu do řečí Lilith. „Jen jste slíbil, že to nezapomenete.“
„Kdy jsem to slíbil. Já tě před tím neviděl,“ vykřikl. A pak dodal: „Teda pokud nepočítám ten sen, nebo co to bylo.“ Tom se otočil za sebe, aby viděl na Lilith, která ho obcházela a zrovna mu stála za zády. Cítil na sobě její pohled, a kdyby nevěděl, co je, určitě by ho to vzrušovalo. Byla opravdu nádherná.
„Mohla by ses posadit a přestat mi vykat?“ vyštěkl Tom. „Znervózňuje mě to.“
„Jistěže mohu,“ najednou se zarazila. Tom se nervózně zavrtěl na židli a odsunul všechno, co zbylo po jeho snídani.
„Vadí vám to?“ řekla s povytaženým obočím a v tu chvíli zahlédla, jak se zamračil. „Vadí ti to?“ opravila se s lehkým úsměvem na tváři a hlavou nakloněnou ke straně.
„Co jestli mi vadí? Že mi chodíš za zády a koukáš na mě jako na večeři?“ řekl Tom s výčitkou v hlase. Lilith zrudla, svěsila ramena a pomalu se postavila přímo před Toma. Ten se zase zastyděl. Jasně byla upír, ale nebyla blázen. Mluvila srozumitelně, a těch pár odchylek? No bože, kdo by se nevyptával, kdyby se probudil po staletích. A ke všemu, kdyby z něj chtěla vysát všechnu krev, už by to dávno udělala. Chtěl nějak napravit své chování vůči ní: „No, je mi to trochu nepříjemné, když si uvědomím, že nejsi člověk a na co možná myslíš, když stojíš za mnou a koukáš mi na krk. Promiň,“ usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila.
„Ale mohla bys mi připomenout, co jsi mi řekla a co jsem zapomněl? A taky kdy to bylo? Protože nemyslím, že jsme se potkali. Aspoň pokud jsem se někdy hodně nepraštil do hlavy a nezapomněl tak na všechno. Přestože to samozřejmě nevylučuju,“ uvědomoval si, že začíná plácat nesmysly a mluvit stále pomaleji, protože čím déle mluvil tím větší zájem o jeho osobu a menší o jeho slova Lilith projevovala. Prohlížela si ho naprosto bez ostychu, očima ho přeměřovala, nakláněla hlavu k jedné straně, pak k druhé, udělala dva krůčky sem a dva tam, i když si dávala pozor, aby mu už nestála za zády, když mu to bylo tak nepříjemné. Chviličku se cítil jako kus nábytku, který někdo zkoumá, jestli se mu vejde vedle té skříně a jestli se mu bude hodit k tomu stolku…
„Lilith?“ ozval se nahlas po chvíli, když si uvědomil, že ho přes své zaujetí nevnímá. „Lilith, posloucháš, co ti tu říkám?“
„Co prosím? A… ano, poslouchám,“ koktala zamyšleně. „Já jen, že opravdu vidím určité znaky… Jste si trochu podobní.“
„S kým... Tak odpovíš mi někdy?“ ztrácel trpělivost a byl ochotný vzít zpět svou předchozí myšlenku, že Lilith je jinak normální a není šílená.
Byl zvědavý, nervózní a začal být unavený. Opravdu si nepamatoval, že by kdy znal bytost jí jen trochu podobnou. Ale odkud se vzal ten jeho sen. Byl to opravdu on, koho ten muž tak zuřivě napadnul? Nebo on sám byl tím mužem? Měl v tom pořádný zmatek.
„Na kterou z vašich otázek, chcete slyšet odpověď?“ usmála se pobaveně. Otočila se k němu zády a vyhlédla ven ze dveří do sálu. „Nevěřil byste, jak veselé to tu bylo. Světlo, lidé, hudba, víno, život…“
„Zase odvádíš řeč? Kdo jsem a co jsem zapomněl?“
„Tomas d’Amarvel, malíř. Máte stále jeho oči a i barvu vlasů, ale nemohu…“ posadila se. Dlaní si přikryla oči, jako by plakala.
„Lilith? Co se děje? Můžu za to já?“ položil jí ruku na rameno, ale hned ucuknul. Je tak ledová, uvědomil si.
„Ne, ne… Z toho nemohu nikoho vinit.“ vydechla, jako by se připravovala na těžký úkol. „Chcete opravdu vědět, co jste zapomněl? Bude to asi znít trochu šíleně, to si uvědomuju, ale v porovnání s tím, že se teď bavíte s živým upírem, to asi zase nebude nic tak překvapujícího. Doufám.“
Tom čekal s pootevřenými ústy a hltal každé slovo. Měla pravdu, co se může zdát šílenějšího, než co je teď momentálně skutečností?
„Věříte v posmrtný život a převtělení duší? Měl byste! Za svou existenci jsem viděla mnoho důkazů. Vy jste… Byl jste Tomas d’Amarvel, který mi slíbil, že… že mě zabije…Udělal by to nebýt Vlada, to byl ten, kterého jste viděl ve snu, ten co mě stvořil… k obrazu svému… a koukám, že mi nebudete ochotný pomoc…“
„Já bych pomohl, ale v něčem… v něčem jiném. V něčem normálním bych ti pomohl. Nemůžu ale přece zabít člověka…“
„Ale já nejsem člověk,“ vydechla a její hlas teď zněl jako by zadržovala slzy. Tom měl pocit, že začíná bláznit, sevřel si hlavu do dlaní jako do svěráku a doufal, že až otevře oči, probudí se z tohohle snu… Z téhle noční můry.
„Já vím. A tím hůř. Nemůžu přece nikoho zabít. Jestli toužíš zemřít, tak dneska si můžeš najmout lidi, ale … Sakra! To přece nejde. Já bych nikdy nic takového nedokázal,“ skoro křičel.
Lilith vstala a tichým krokem přešla ke stolku se třemi nohami. Zvedla z něj něco a namířila tím na Tomovo hrdlo. Přistoupila blíž, až se ho tím dotkla. V ten moment pochopil, že se jedná o dýku; o tu samou dýku, kterou byla ona zabita a on zraněn.
„Já nemohu a nikdy bych…“ polknul Tom.
„Ji jsi ale zabil,“ mluvila tichým výhružným tónem, který byl ale s každým dalším slovem hlasitější a naléhavější. „Ukončil jsi její trápení. Pomoz i mně!“ vykřikla a přitlačila čepel takovou silou, že Tom myslel, že už prošla kůží. Cítil to jako absurditu toho všeho, že místo aby šílel strachy o svůj život, přemýšlí nad skutečností, že mu v rozčílení začala Lilith konečně tykat. Musel zamrkat, aby donutil svůj mozek věnovat se situaci a ne bloudit mimo a kolem…
„Cože? Já nikdy nikoho ne-za-bil. A už vůbec nejsem ten tvůj malíř!“ trhl s její paží i za hrozby, že se poraní na hrdle. Tam kde v jejích očích byla dřív lítost, zvědavost, radost i lhostejnost, se teď nacházel vztek. Rudé plamínky hněvu jí tančily v očích, vypadalo to jako odraz ohně na tmavé noční obloze. Pohybem tak rychlým, že stačil zaregistrovat až jeho výsledek, mu přitlačila znovu ostří k hrdlu a on cítil, jak se mu jeho vlastní krev vsakuje do košile. Byla horká a lepkavá, ale zdálo se, že ji díky tomu opouští zuřivost.
Plamínek zloby pohasl. Přesto ještě mluvila podrážděně: „A proč si myslíš, že bych tedy nemohla já zabít tebe? Nejsi mi k ničemu.“
„Proč si to myslím? Protože jsi mi dala slovo, že mi neublížíš,“ řekl tiše Tom. Tušil, že za tím může následovat další vlna hněvu. A možná i jeho smrt.
Lilith pustila ruku se zbraní podél těla a pobaveně na Toma koukla.
„Já vím. Odpusťte mi to. Ale když vy nesplníte, co jste měl, nemusím ani já...“ významně se na něj podívala a usmála se jen proto, aby viděl, že se má „čeho“ bát. Jak se začala kontrolovat, přešla plynule k vykání. Otočila se a odešla. Dveře za sebou zabouchla, takže se Tom nemohl dostat ven. Připadal si tam jak … A najednou mu to došlo. Připadal si tam jako Jonathan Harker, jedna z hlavních postav hororového románu Brama Stokera, Dracula.
„Lilith?!!“
Začal hystericky bušit na dveře a dál volal její jméno. Bolela ho pořezaná dlaň i prokousnuté zápěstí, že málem couvl a nechal toho, ale pod údery teď viděl za jasného světla, jak se ze ztrouchnivělého dřeva práší, jak se prohýbá. Udeřil ještě silněji a pomaličku si začal vyčítat, že sem vlezl. Ale pak si uvědomil, že by nepoznal pravdu. Chtěl to všechno slyšet. Musel vědět, jak to bylo... Proboha, asi se už vážně zbláznil!
„Lilith, otevři ty dveře. Mám návrh.“
„Ano?“ ozvalo zpoza dveří a několikrát se vracelo ozvěnou z prázdného sálu. Lilith si z něj dělala trochu blázna. Nechtěla mu ublížit, protože věděla, že jí může pomoci od prokletí. Zachránit ji! Jen ho k tomu musí přimět. A v zabití z nenávisti by nebyl rozdíl od zabití ze soucitu. Byl by to jen konec. Konečně úplný konec…
„Lilith, otevři ty dveře!“ křičel Tom zoufale a na potvrzení svých slov znovu uhodil dlaní do dveří, až Lilith na druhé straně ucukla .
„Znáte moje podmínky! Splníte je a jste volný. Koneckonců, pak vám nebude mít kdo bránit v odchodu,“ řekla co nejchladněji dokázala. Co by za to teď dala umět Vladův „hlas.“ Ten hlas, který slyšíte až někde uprostřed své lebky, spíš ho vnímáte než slyšíte.
A jaký by v tom byl rozdíl, kdyby ji zabil jako hrozbu lidstva, nebo na její žádost. Může si to sám pro sebe odůvodnit. Ale ona říkala, že jí to slíbil. Možná to bylo v minulém životě, a když ji měl rád v minulém životě natolik, že byl ochoten ji pomoci od „života“, nemůže být špatná. Možná by mohl vyslechnout její příběh a potom se rozhodnout, jestli je nutné ji zabít. Mohl se tak dopátrat toho, co vedlo jeho … předchůdce k pochopení takové bytosti.
„A co když i já mám jednu podmínku?“ Byl sice v situaci, kdy si klást podmínky nemohl, ale…
Lilith přešlápla z jedné nohy na druhou, její sukně škaredě „vytírala“ prach na podlaze sálu, ale byla na to víc než zvyklá. Znala ho nejen z dob zašlé slávy a tak jí jeho stav drásal srdce. Duchové minulosti tu tančili po kobercích popadaných ze stěn, přiťukávali si prázdnými poháry a hudebníci hráli na nástroje beze strun…
„Jakou podmínku byste mohl mít? Myslím, že ve vašem postavení si nic diktovat nemůžete.“
„A co když vyskočím z toho okna? Kdo by ti potom pomohl? Viděla‘s tu hloubku pod ním?“ zkusil své štěstí. Dlouho neslyšel žádnou odpověď a už přestal doufat, že ho bere vážně, když tu se najednou za dveřmi uslyšel šoupání a uvědomil si, že ho Lilith sleduje klíčovou dírkou. Neváhal ani vteřinu a několika skoky byl u okna a už z něj přehazoval nohy ven.
V tom se dveře otevřely, Lilith přešla k oknu, stoupla si těsně za Toma a pohlédla posměšně dolů: „Viděla, no a co má být? Na to se máš až příliš rád.“
„A co když radši skočím dolů, než abych ze sebe udělal něčí večeři,“ řekl Tom a na důkaz svých slov se posunul o kousek blíž k propasti. Pravdou ovšem bylo, že se mu ani trochu nechtělo umřít, ale pokud si měl vybrat mezi smrtí vlastní a cizí…
„Já nechci nic víc, než ti pomoct, ale to mi moje přesvědčení nedovolí dokud tě nepochopím. Dokud sám neuznám za vhodné, tě …“ zkusil to naposled. Už se chtěl vzdát.
„Osvobodit?“ nadhodila konverzačním tónem Lilith.
„No, takhle to nezní tak špatně,“ usmál se a doufal, že to vyzní jako vtip. Lilith se usmála, ale Tomovi bylo jasné, že to nijak moc nepochopila. Takže přešel k věci: „Chci, abys mi vyprávěla celý ten příběh, jak se to všechno stalo, od začátku, a i příběh té, co jsem, jak ty říkáš, už zabil. Prostě všechno. Chci tě jen pochopit, abych si to mohl… asi ospravedlnit.“
„Copak ty nemáš svědomí, které by tě hryzalo?“ dodal, když viděl, že Lilith váhá s odpovědí. Posunul se o kousek blíž k okraji, až měl strach, že opravdu spadne dolů. Drobné kamínky padaly ze zdi dolů do pořádné hloubky.
Lilith už nepřemýšlela, natáhla se skrz široké okno a podala mu ruku, aby mohl zpátky do místnosti. Bylo to víc než jen přátelské gesto, byla to zároveň smlouva podepsaná z obou stran. Oba se usmáli. Tom se opatrně, velmi opatrně, přesunul zpět a s koleny rozklepanými strachy se posadil na židli. Lilith přešla do nejtemnějšího koutu pokoje a posadila se na zem. Její šaty zašustily, ale potom ztichly a ona je upravila dvěmi dlouhými, plynulými tahy.
„Ty chceš znát celý ten příběh? Tak to tu budeš sedět dlouho. Já mám sice času víc než bych chtěla, ale co ty? Nikdo na tebe nečeká?“
Tom nad tím mávnul rukou.