Dotkni se hvězd - 12. díl

„Poslyš, tenhle pohled už znám!“ zamračil se lehce Shaperd. „A říkám ti, že se mýlíš!“
„Mýlím v čem?“ nechápal Noir.
„Ve mně! Protože se o ni zajímám z docela jiných důvodů, než si myslíš!“ sdělil mu důrazně, aby ho ani nenapadlo o tom pochybovat.
„Jak můžeš vědět, co já si myslím?“
„O mně určitě jenom to nejhorší.“
„To se pleteš. Ale když už jsi to načal, proč se o ni teda vlastně zajímáš?“ vyzvídal doktor, protože tohle už mu nějaký čas vrtalo hlavou.
„Nevím...“ přiznal komandér zdráhavě. „Vypadá... bezbranně... asi to ve mně vyvolává nějaké dávno zapomenuté pudy...“
„Dávno zapomenuté? Ošetřoval jsem tě před dvěma dny, takže to zase tak dávno nebude...“ zašklebil se na něho Noir a Shaperdův zachmuřený výraz ještě zesílil.
„Nech toho, vždyť je to ještě malá holka! Mohl bych být klidně jejím otcem!“
„Vážně? To by vysvětlovalo, proč se s tebou spojila. Hledá své pravé rodiče...“ nedal si jeho přítel pokoj. „Ostatně pořád čekám, že mi ukážeš, jak vypadá.“
„Tak... normálně!“
„Je mi líto, ale i přes tvůj mimořádně zevrubný popis bych dal přednost nějakému obrázku. Což mi připomíná... zkoušel jsi to, co jsem ti poradil?“
„Myslíš ty cedule?“
Noir mlčky přikývnul.
„Jo, ale bez úspěchu. Zřejmě neumí vůbec číst a psát, protože se mě ptala, co to je za klikyháky.“
„Nezapomněl jsi ty vzkazy psát zrcadlově, že ne?“
Shaperd otráveně zasténal. „Copak mě máte za úplného debila? Nejdřív si Tarja myslí, že vynalezla šifrování TSE, a teď ty tohle! Měl jsem to napsané dobře. Ale Eve na to stejně nijak nereagovala. Co její druh na školách učí, to teda vážně netuším!“
„A dal sis na tom záležet? Někdy mám taky problém po tobě leccos přečíst...“ zlehčoval to Noir. „Jaký má vůbec přízvuk? Třeba bychom z toho něco odhalili...“
„Přízvuk má docela normální,“ odvětil Shaperd stroze a raději nevzpomínal na Evin hedvábný, jakoby zasněný hlas, který na něho vždy působil jako něžné pohlazení. Takový rozdíl oproti Tarje!
„A vzhled? Jsem doktor, takže bych z toho třeba něco vyčetl,“ snažil se ho Noir přimět, aby mu tu svou tajemnou dívenku už konečně ukázal.
„Jo, jak se jedná o holky, hned jsi doktor, ale když ti tu ukazuju zajímavé snímky ohlodaného phaseru, tak mě hned posíláš za Juvianama! To seš teda fakt kamarád!“ zašklebil se na něho v odpověd.
„Jako doktora mě phaser nemůže zaujmout a to bez ohledu na to, jestli je ohlodaný nebo ne. Nemám zbraně rád, to přece víš. Přidělávají mi práci!“
„To ale ženské taky, ne? Přinejmenším některé,“ vrátil mu to komandér hbitě.
„To máš pravdu, ale teď se tu nebavíme o Tarje, to je totiž kapitola sama pro sebe. Tak aspoň něco naznač...“ zažadonil jako malý kluk a Shaperd se nad ním konečně smiloval.
„Má modré oči...“
„Kolik?“ skočil mu do toho doktor.
„Co?!“
„Kolik očí.“
„Dvě, ne?!“ odseknul jeho přítel podrážděně. „Copak se to nerozumí samo sebou?!“
„Jenom jsem si chtěl být jistý.“
„Fajn, tak jsou dvě a jsou posazené v hlavě, ne na tykadlech, spokojený?!“
„Hlavně jestli to tak vyhovuje tobě,“ zazubil se na něho Noir a Shaperd se zatvářil, jako kdyby mu písečný červ právě ohlodával palec u nohy.
„Má tohle cenu?“
„Váš vztah na dálku? Moc ne, ale třeba ji brzo najdeš!“ neodpustil si dobrý doktor další poznámku a to už komandér naznačil pohyb pro phaser, který měl v pouzdru na zádech.
„Neměl bys dráždit někoho, kdo je ozbrojený...“ prohodil výhružně, ale v očích mu hořely rozpustilé ohníčky, které Noirovi prozradily, že si to jeho dobírání zas až tak osobně nebere.
„Jasný. Tak radši pokračuj v tom popisu.“
„Není moc co popisovat. Vypadá jako normální holka. Teda snad až na ty vlasy...“
„Co je s nima? Má snad místo nich hady? Podle historických záznamů to není zas až tak ojedinělé.“
„V tom to není, jde o jejich barvu. Je taková světle žlutá, ještě nikdy jsem to u nikoho neviděl.“
„Jak světle žlutá? Myslíš hnědá, ne?“
„Ne, hnědá to určitě není. A i její kůže je taková hodně světlá, skoro bílá...“ trval na svém Shaperd a trochu ho překvapilo, když přistihl doktora, jak na něho užasle zírá.
„Co je zas?“ zeptal se otráveně, neboť očekával další vtipné postřehy, ale něco podobného Noira ani nenapadlo.
„Někteří z našich předků tak prý vypadali... Jejich světlá kůže ale dost špatně snášela vysokou úroveň záření na Venturii a Ixionu... předčasně umírali na nemoc zvanou rakovina, ještě než se to s pomocí Xyonů podařilo vyřešit. Naneštěstí se tak stalo příliš pozdě... žádný z těch lidí nepřežil...“