Forsaken - 225. díl

Jako paralyzovaná jsem stála na místě a zírala na postavu, která se vynořila odkudsi z útrob toho polorozpadlýho domu, a beze spěchu kráčela k nám. Matně jsem zaznamenala, jak Nikola vedle mě radostně vyjekla a vyběhla té osobě vstříc, aby ji láskyplně objala, zatímco já si v duchu říkala, že jsem nejspíš v hodně velkým průšvihu.
Jo, uznávám, že ten muž v džínách a tričku fakt vypadal jako Petr, ale zároveň to nebyl on. Čišel z něho neskutečnej chlad a jeho oči byly dočista mrtvý. A já věděla, že u nich to ani zdaleka nekončí...
Zavěšeni do sebe jako docela obyčejní milenci došli oba až ke mně a já bázlivě o krok ustoupila. Ne teda, že by mi těch pár cenťáků navíc mezi náma dopřálo větší pocit bezpečí, protože to bylo v těhlech zapomenutejch končinách asi nedostatkový zboží, jednalo se pouze o podvědomou reakci. Škoda jen, že mý podvědomí nebylo přesvědčivější, když jsem se nechala Nikou ukecat k týhle debilní vyjížďce…
„Ahoj, Izabelo... dlouho jsme se neviděli...“ pozdravil mne Petr a ačkoli se mu přitom na rtech objevilo cosi jako náznak úsměvu, nepůsobil příliš potěšeně, spíš zlověstně.
„Jo, ahoj,“ zareagovala jsem víceméně automaticky a v duchu se nemohla nepodivit, že jsem ze sebe vůbec dokázala vypravit nějakou hlásku, protože hrdlo jsem měla úzkostí stažený tak, že to až fyzicky bolelo.
„Nebylo od tebe moc hezké utéct bez jediného slůvka na rozloučenou…“ vytknul mi stále s tím podivným úšklebkem na tváři. „Zlobil jsem se… ale už jsem ti to odpustil… musela jsi být dost vyděšená… a zmatená…“
„Vážně? Jsem ráda, že jsi takovej chápavej…“ ocenila jsem to a podařilo se mi přitom omezit hladinu sarkasmu na minimum.
„Pořád vyhlížíš dost vyděšeně… a přitom ti už vůbec nic nehrozí…“ oznámil mi tu skvělou novinu. Jenom jsem se jí, ani nevím proč, zdráhala uvěřit. Nejspíš kvůli tomu, že skvělý noviny se nesdělujou na místech, co vypadaj jako mafiánský popraviště.
„A tohle je všechno, cos mi chtěl říct?“
„Skoro… Ještě jsem chtěl, abys věděla, že mi chybíš…“
Matně jsem zaznamenala, jak se Nikola prudce nadechla, očividně šokovaná tím ledabylým prohlášením, a já se neubránila tomu, abych nepocítila krátkodobou škodolibou radost. Tady má toho svýho dokonalýho Petříčka, kterej ji údajně tak miluje! Jenže pak jsem si uvědomila, že ten jeho zájem o mou maličkost pro mě není žádnou výhrou, a to veselí mě rázem zas přešlo.
„Fakt?“ vydechla jsem nervózně, obavy z toho, abych neplácla nějakou hovadinu, co by ho mohla vytočit, mi skoro svazovaly jazyk.
„Ovšem…“
Téměř hrubě se vymanil z Nikolinýho objetí a popošel ke mně blíž. Teda aspoň se o to snažil, ale já současně začala couvat z jeho dosahu. I přesto se vzdálenost mezi náma k mýmu znepokojení s každým krokem zmenšovala.
„Mně stejně neutečeš…“ prohlásil samolibě a bez jakýhokoli varování po mně skočil, zřejmě už unavenej tou naší malou hrou na kočku a myš.
Zaječela jsem, když se jeho prsty bolestivě zabořily do mý kůže, a znovu pak, když jsem ztěžka dopadla k zemi, sražena jeho vahou, ale to už bylo spíš jenom žalostný kníknutí, protože jsem si při pádu poněkud vyrazila dech.
„Petře?“ Nikola si k nám pospíšila a trochu užasle zírala na to, jak mě její skvělej přítel drtí pod sebou. „Co to proboha děláš?! Vždyť jí ublížíš!“
„Ale kdepak, tohle nemá šanci jí nějak výrazně ublížit… Vždyť ji nezastavil ani nůž, co jsem jí vrazil do břicha!“ ozval se kdesi kousek od nás povědomý hlas… Jasně, že nepatřil nikomu jinýmu než dobrákovi Arielovi. Jeho příchod jsem očekávala od chvíle, kdy jsme se ocitly na tomhle opuštěným místě, ale stejně mě dokázal nemile překvapit.
Petr se pomalu zvednul, zřejmě přesvědčenej o tom, že teď už stejně nemám kam zdrhnout, když tu má svýho velkýho kámoše.
„Arieli… právě včas…“ usmál se na něho.
„Vím, kdy se mám objevit…“ zchladil ho ihned Ariel. „Ale pověz mi… to… válení se po zemi… to jsi chtěl jenom okusit, jaké to bude, a nebo jsi ztratil odvahu použít na ni své schopnosti?“
„Řekněme, že to byla taková lehká nostalgie…“ přiznal Petr s nenuceným pokrčením ramen.
„Nostalgii ponech lidem… spolu s jejich pošetilými sny a bláhovými nadějemi!“ pronesl Ariel ostře a při tomto se upřeně zahleděl na Nikolu, která celou tu naši malou reality show sledovala s nevěřícně vytřeštěnýma očima. Byla patrně v šoku a já ji nemohla nelitovat, přestože jsme se v tý ošemetný situaci ocitly jenom kvůli ní. Kdyby mě poslouchala… věřila mi… jenže teď už bylo na nějaký kdyby příliš pozdě.
„Tady tvá pouť končí, děvče…“ oznámil mi Ariel se zjevným zadostiučiněním a já o tom ani na okamžik nepochybovala. Ne ani tak kvůli němu jako kvůli množství andělů, kteří se náhle zhmotnili jakoby z čistýho vzduchu a utvořili kolem nás natolik těsnej kruh, že by mezi nima neproběhla snad ani myš.
Šach – mat, pomyslela jsem si a Arielovy pichlavý oči mi dávaly jednoznačně za pravdu. Fakt blbej den na umírání…