Pod křídly draka - 6. část

Vlad stál uprostřed lesa. Hustý déšť bičoval jeho tělo, které bylo chladnější než ta téměř ledová voda, co cítil, a velmi nepříjemně si uvědomoval, že mu ruší jeho k nepřežití vybičované smysly. Neslyšel, necítil, jen toužil.
Nechápal, jak se mu mohla kořist tak nečekaně ztratit. Nasál vzduch a soustředil se, jestli neucítí její strach, neuslyší zběsilý tlukot jejího srdce. Proklatý déšť! Ohnul se k zemi, sebral zlomenou větévku a přičichl k ní. Ten pach, nezapomenutelný pach krve. Musí tu někde být. Schovaná v křoví, pod spadanými listy. Zraněná. Neuteče… Hlad ho znovu narovnal, zaposlouchal se a teď naprosto jasně i přes bušení dopadajících kapek slyšel šelest listí hned za sebou. Ohlédl se a poprvé ji spatřil. Ne, nebylo to poprvé. Už ji někdy viděl. Ale kdy?
Klečela nad mrtvou dívkou, cáry jejích šatů jí odhalovaly obě nohy špinavé od bláta. Dlouhé rusé vlasy, zmáčené deštěm, měla neučesané a slepené bahnem. Byla jako zvíře, chlemtala krev mrtvé a vůbec ji nezajímala Vladova přítomnost. On ji znal. Když se po něm na chviličku ohlédla, aby zavrčela, uviděl její obličej a vzpomenul si. Okamžitě ho přešla nejmenší chuť na krev. Přinutil zvíře v sobě, aby se okamžitě schoulilo do nejtemnějšího koutku jeho mysli.
„Nech ji!“ přikázal té, která zrovna zuby i nehty drásala hrdlo jeho ztracené oběti, aby aspoň trochu rozproudila krev, která před pár minutami přestala téct. „Nech ji. Je mrtvá.“
Dívka, která ho skoro neposlouchala nebo nerozuměla, se znovu sehnula k mrtvole.
Vlad k ní přešel, uchopil ji za paži a proti její vůli ji postavil na nohy. Byla bledá, špinavá, její dříve krásný obličej se nyní stáhnul do nenávistného úšklebku. Vytrhla mu svou ruku a zlostně na něj zavrčela. Její zvíře se taky pomalu stahovalo do své ulity, ale její vztek ji neopouštěl. Uvědomil si, že ho poznala stejně jako on poznal ji. V očích se jí objevily slzy a pak uhodila tak nečekaně rychle, že nestačil uhnout. Její dlouhé nehty mu roztrhly kůži na tváři a z rány okamžitě začala téct krev tak tmavá, že se zdála být černá. Na druhou ránu už byl připraven a stihl ji zachytit. Vlad držel obě její ruce, které se zoufale bránily. Kopala ho, ale byl stejně rychlý jako ona a její vztek byl slepý stejně jako jeho zoufalost.
„Co jsem jí to provedl?“ křičel v duchu sám na sebe. „Jak a kdy? Ani už nevím, kdy jsem tu byl naposled. Kdy jsem tu byl a jak dlouho ona takhle živoří v podobě, kterou jsem jí nechtěně určil?“ Proč? Vždy se přesvědčil, že jeho oběť o něm už nikomu nepoví. Jak to mohl přehlédnout? Jak mohl být tak nezodpovědný. Copak sám netrpěl dost, aby nevěděl, že přivést dalšího člověka do tohoto utrpení je horší než smrt sama…
Popadl ji tak pevně, jak jen dokázal. Její ruce, špinavé a mokré, byly slizké, klouzaly a každou chvíli se dívka vysmekla a snažila se utéct. Byla už stejná jako on, nepočítal s její rychlostí a silou, když poprvé zaútočila. Proto teď nebral ohled na sílu, s jakou ji táhl ke svému hradu. Skučela a zmítala se jako divoké zvíře, zoufalá z toho, že ji lapil.
Když ji Vlad dovlekl do hradu, nešetrně s ní hodil do kouta tmavé místnosti a pečlivě zamkl dveře dřív, než se stačila zvednout ze země a zaútočit. Pak se k ní otočil a čekal na útok. Uviděl však, jak leží v koutě stočená do klubíčka. Zoufalý pláč ani nemohl najít cestu ven z jejího hrdla a tak jen tiše kňučela.
„Omlouvám se…“ jen těžko hledal slova, kterými by trochu ospravedlnil, co jí provedl, teď i nejmíň před rokem, kdy ji potkal v krčmě, opil a v noci odtáhl do lesa, kde, jak doufal, zemřela díky ztrátě krve. Nevěděl, jak se jeho krev mohla smíchat s její. Marně pátral v paměti po jediném zranění, které by uvrhlo její krev a mysl do trýzně nemrtvých. Byl tehdy tak hladový, že skoro nevěděl, co dělá? Nemohl se tehdy sám trochu kousnout, když nervózně čekal dokud ona nebude natolik opilá, aby se nechala odvést? Nepamatoval se. Asi ano, jiné vysvětlení stejně neviděl.
Došel k ní a klekl si vedle jejího bezvládného těla. Cítil, že její vědomí, stejně jako to jeho, odchází s přibývajícím světlem, jenže on už uměl této malé smrti vzdorovat. Aspoň na nějakou dobu, pár dní, než taky podlehl. Ale ona se chovala jako opravdové zvíře. Popleskal ji, teď už opatrně, po tváři.
„Nemusíš se tomu poddávat každé ráno,“ zašeptal jako by mluvil se skutečně umírajícím. „Zkus odolat pokušení zemřít…“
Otevřela oči a upřela na něj nenávistný pohled. Cítil, jak její nenávist vůči němu jí přikazuje zůstat bdělou. Aspoň k něčemu to bude dobré, usmál se pro sebe.
„Jsem ti k smíchu?“ zachroptěla a Vlad jen stěží odolal dalšímu nutkání znovu se usmát. Byl téměř přesvědčen, že neumí mluvit, tak moc působila dojmem divokého zvířete.
„Poslyš, je mi líto, že to tak dopadlo…“
„Tak se posmíváš nebo mě lituješ? Nenávidím tě za to, cos mi udělal!“ skočila mu do řeči. Vrhala po něm svá slova tak hlasitě, že se její hlas rozléhal místností.
„Nechtěl jsem, byla to nehoda…“
Znovu mu vrazila políček, až jí za nehty zbyl kousek jeho kůže. „Nehoda? Jistě! Chtěl jsi mě zabít a ani sis nevšiml, že…“ ztichla a zavětřila. „Je tu s tebou někdo na hradě?“
„Mám tu koně a psa. Žádní lidé tu nejsou,“ hlesl sotva slyšitelně. Uklidnilo ji to. Přestože mu bylo líto, že ji znemožnil zemřít normální smrtí a uvrhl ji do temnot života nemrtvých, líbil se mu její oheň a začala se mu v hlavě rodit myšlenka, jaké by to mohlo být zajímavé mít vedle sebe někoho jako je on sám.
„Jak jsi to udělal? Nikdy se nikdo neprobral. Všichni zemřou…“ Její slova zněla lítostivě, a přestože ji ze zelených očí stále sršely jiskry, začala se uklidňovat.
„Nevím. Byla to nehoda.“ Za svá slova utržil další políček, ale už si dala pozor, aby ho nezranila do krve. „Máš úplné právo se mstít. Ale uvaž, jaké by to mohlo být, kdybychom zůstali spolu. Lovili spolu…“ Zamrkala a do očí jí vyhrkly slzy.
„Nechci lovit.“ Vlad ji chápal a pokýval hlavou na znamení, že rozumí. I on cítil pokaždé výčitky, jen co uspokojil svůj hlad. „Neumím to ale vydržet dýl jak pár dní… Nemůžu se sama ani zabít.“ Teď se nepokrytě rozplakala. Vlad ji vzal do náručí a pohladil po špinavých vlasech.
„Je mi to líto. Nikomu nepřeju to, co se stalo mně. Co jsem provedl tobě… Omlouvám se, jestli to vůbec jde.“
„Vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo tě potkat… Týrat a mrzačit dokud bys neskučel jako prašivý psisko. Ale nemůžu... Nevím, jak je možné, že tě nemůžu teď nenávidět. Chci a nedokážu to!“ Vlad si bolestivě uvědomoval, že má ta malá pravdu. Ani on už v nejmenším nelitoval toho, co jí provedl. Byl lhostejný vůči jejím slzám a stále hlouběji cítil radost, že má po svém boku někoho jako je on. Cítí to ona stejně? Ano, byl si tím jistý stejně jako svými city. Nechápal je, ale nedokázal jim odolat. Jako by to ani nebyl on. Cítil se velmi jiný…
„Já vím,“ hlesl. Pak si pomalu stoupl a její tělo zvedal spolu s tím svým. Stále mu odevzdaně ležela v náručí, ale už neplakala. Byla najednou stejně lhostejná ke svému osudu jako předtím trpěla. Odstoupila od něj.
„Jmenuji se Marika,“ usmála se trochu šíleným úsměvem.