Dotkni se hvězd - 13. díl

Eve se pomalu zvedla ze svého místa a pátravě se rozhlédla po posluchárně, odhodlaná se konečně bavit, jak jí doporučil otec. Ne tedy, že by to nechtěla sama od sebe už předtím, jenom nebyla ten správný typ, který se bez potíží dokáže začlenit do nějaké již utvořené skupiny. Na tuhle školu přešla po roce studia v San Diegu a připadalo jí, že na ni většina studentů pořád hledí jako na nějaký bezcenný exponát lidského těla. A nejhorší na tom bylo, že ona si tak začínala připadat už také. Copak je nějaký docela jiný živočišný druh, který hovoří odlišnou řečí? Někdy se jí zdálo, že snad ano.
Všechny své někdejší přátele zanechala v rodném městě a přestože upřímně doufala, že zůstanou nějakým způsobem v kontaktu i po jejím přestěhování, záhy zjistila, že si už nemají co říct. Byla jako trosečník na pustém ostrově… Párkrát se sice pokoušela s někým na univerzitě sblížit, avšak veškerá její poněkud křečovitá snaha vyznívala víceméně naprázdno, až to nakonec vzdala úplně. Přišlo jí lepší být sama, než postávat u nějaké skupinky studentů a snažit se působit, že k nim patří, ačkoli bylo dosti patrné, že tomu tak není, a navíc teď už docela sama nebyla… měla přece Boba…
Myšlenka na něho jí trochu zlepšila náladu a ona krátce zauvažovala, jestli by se místo nějakého družení neměla raději vrátit domů. Jednak tam nechala mámu už poměrně dlouho samotnou, což ji vzhledem k otcovu nebývale agresivnímu chování znepokojovalo, a pak… jakkoli se to mohlo zdát pošetilé, se nemohla dočkat, až se zase spojí s Bobem. Cosi v jeho ostře řezané tváři ji nesmírně uklidňovalo… a Bůh ví, že to poslední dobou dost potřebovala.
Otec sice ráno, když odcházela, vyhlížel naprosto střízlivě, ovšem z atmosféry, které v jejich domku panovala, měla dojem, že je to pouze klid před bouří. Napětí během společné snídaně by se dalo snad krájet, každé cinknutí příboru o talíř znělo strašlivě hlasitě a viník byl neprodleně přišpendlen a mučen otcovým káravým pohledem, a nejednou se obávala, že pouze u toho to neskončí. Teprve když za sebou zaklapla venkovní dveře, začala zase volně dýchat, do té doby měla pocit, že je její hrudník spoutaný ocelovými obručemi. A v takovém prostředí měla mámu zanechat a jít se někam bavit? Co když jí to táta navrhnul jenom proto, aby jí mohl mezitím ublížit? To pomyšlení ji znepokojilo natolik, že bez meškání vytáhla mobil a zavolala domů.
„Mami? Jsi to ty?“ zeptala se nejistě, když to po chvilce vyzvánění konečně někdo zvednul.
„Eve?“ Hlas její matky zněl nějak slabě, až se jí srdce sevřelo novou úzkostí. „Copak se děje?“
„Nic… Jenom jsem chtěla vědět… jestli je všechno v pořádku…“ vyzvídala zdráhavě, protože si dosud až příliš dobře pamatovala, jak mámu minule rozrušila svým dotazem, jestli jí táta nic neudělal. Dokonce ho před ní začala obhajovat, že má teď akorát těžké období! Že těžké?! Od té jeho nehody s ním nebylo takřka k vydržení, to, co se dělo poslední dobou byl pouze vrcholek ledovce! A ona se obávala, že pokud od něho co nejdříve neodejdou, stane se ještě něco daleko horšího…
„Samozřejmě, že je všechno v pořádku. Proč by nemělo být?“
Proč?! opáčila Eve v duchu. Protože tátovi definitivně přeskočilo! Copak si máma nevšimla, jak nenápadně pokukuje z oken, jako kdyby snad očekával, že jim v následujícím okamžiku vtrhne do baráku celá přepadová jednotka? A ten jeho náhlý vyhazov se jí také zdál náramně podezřelý, jenom dosud nesebrala odvahu, aby se ho na to přeptala znovu, ta jedna pádná rána do obličeje zatím dostatečně zkrotila její zvědavost.
„Jen se tak ptám…“ vykrucovala se z toho neobratně. „Napadlo mě, že bychom si mohly třeba zajít do kina… víš, jenom my dvě…“ navrhla impulzivně.
„To by bylo hezké,“ souhlasila máma a Eve měla pocit, že v tom zachytila i náznak radosti.
„Opravdu? Tak fajn… mám se pro tebe stavit a nebo přijedeš sem?“ využila toho ihned, aby si to nestihla rozmyslet. Jenže to ji dost podcenila.
„Oh… Ale já dnes nemůžu… mám ještě spoustu práce… Běž s kamarádkami a spolu půjdeme jindy, ano?“
„Já bych šla ale radši s tebou… slibuju, že ti pak doma pomůžu, ve dvou to budem mít hned hotový.“
„To ne… v domácnosti jsem tu já, ty musíš studovat…“ Její matka výrazně ztišila hlas, takže měla potíže jí vůbec rozumět. „Chci, abys jednou vedla lepší život než já… smysluplnější…“
„Mami… ani pro tebe přece není pozdě… můžeme začít znova… bez něho…“
„Bez Seana?“ Téměř viděla její ohromený výraz. „To nejde… on mě potřebuje. Obě nás potřebuje. To jeho zranění, víš, jak těžce to snáší…“
Jo, to jsem si povšimla! měla chuť na ni vyštěknout, ale ovládla se. Neubránila se však tomu, aby si nepřitiskla na zraněnou tvář dlaň v upomínce na otcovu těžkou ruku.
„Měl už dost času se s tím vyrovnat! Pokud to sám nezvládne, tak by měl vyhledat odbornou pomoc… tohle protahování vůbec nikam nevede!“ pronesla odměřeně, protože tohle už si pro sebe opravdu nechat nemohla. A jako tolikrát předtím se matka hned postavila na jeho stranu…
„On to zvládne, Eve! Musíme mu jenom věřit! Tys ho neviděla… bylo mu to tak strašně líto, že k nám byl hrubý… a na tebe už ruku nevztáhnul, ne? Říkala jsem mu, že nesmí… Vidíš? Dovede se stále ovládat, akorát mu to nesmíme ztěžovat… Tak prosím tě zanech těch svých uštěpačných poznámek a projev trochu více pochopení. Když se všichni budeme snažit, tak to nějak překonáme… slíbíš mi to, viď?“
„To víš, že jo, mami…“ zamumlala a chtělo se jí přitom brečet.