Srdce bojovnice II - 87. díl

Ohromeně jsem zírala na stěnu, skrz kterou Ulmo prošel s takovou lehkostí, jako kdyby mu v cestě ani žádná nestála, a zprvu jsem se nezmohla vůbec na nic. Jenom jsem si pořád dokola opakovala jeho slova a snažila se přesvědčit sama sebe, že ten zlověstný nádech tomu dodává pouze má bujná fantazie. Vždyť byl jedním z Valar, jistě by se nedopustil něčeho špatného! A i kdyby... přece i on se musí někomu zodpovídat ze svých činů. A nebo ne?
Pomalu jsem přešla k místu, kudy Ulmo prve zmizel, a zlehka se dotkla proudící vody, která vymezovala prostor mé malé podmořské komnaty. Efekt byl okamžitý. Má ruka se až po zápěstí zabořila do neuvěřitelně ledové vody a způsobila, že část z ní začala stříkat přímo do místnosti, ponejvíce rovnou na mě. Než jsem se vzpamatovala a rychle ucukla, byla jsem zmáčená až na kůži a písek na zemi v mém bezprostředním okolí byl pořádně nasáklý. Toliko k mému smělému útěku...
Nasupená a chvějící se zimou jsem obešla celý svůj pokojík, aniž bych někde zpozorovala něco mimořádného, ostatně i jeho vybavení bylo velice sporé. Kromě lůžka, na kterém jsem se probudila, a křesla, jenž předtím okupoval Ulmo, tu byla ještě nízké pohovka a před ní oválný stolek. A tím to končilo. Žádné skříňky, v nichž by se mohlo leccos šikovného skrývat, ba ani karafa s vodou, kterou bych vcelku ocenila... A naneštěstí pro mě ani žádná deka.
S povzdechem jsem se schoulila v tom nepříliš pohodlném křesle a objala se pažemi, abych aspoň udržela tu trochu tepla, které mi ještě zbývalo, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Zanedlouho mi zuby naprosto nekontrolovatelně drkotaly o sebe a já nemohla ovládnout třas, který zachvátil celé mé prochladlé tělo, ačkoli jsem se ho třením pokoušela zahřát. Raději jsem se opět zvedla a několikrát rázně obkroužila místnost, jenže ani to můj stav výrazně nezlepšilo. Spíše naopak, neboť písek, který mne nemilosrdně studil do bosých nohou, ze mě vytáhnul poslední špetku tělesného tepla a nahradil ho neuvěřitelným chladem, jenž jsem cítila snad až někde v kostech.
Přesto jsem byla odhodlaná to vydržet, nepodvolit se a o nic nežadonit, ale když následujících pár hodin uplynulo, aniž by se za mnou někdo zastavil a nebo mé šaty aspoň jevily známky toho, že by chtěly uschnout, což by mne v tom vlhkém studeném prostředí, v němž jsem se nacházela, poměrně příjemně překvapilo, rozhodla jsem se spolknout svou hrdost.
„Ulmo?“ zavolala jsem zdráhavě a vzápětí znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Ale ani tehdy se nikdo neobjevil a já začínala mít obavy, jestli je můj hlas přes všechnu tu vodu vůbec slyšet.
„Ulmo!“ zařvala jsem pro jistotu ještě jednou, co jen mi síly stačily, spíše proto, abych ze sebe dostala všechen svůj vztek a frustraci, než že bych si od toho něco slibovala, takže jsem nebyla ani moc zklamaná, když i tohle mé volání zůstalo zcela bez odezvy.
Ještě chvíli jsem přecházela po té místnosti, pokud se tak mé vězení dalo vůbec nazývat, než jsem usoudila, že tímhle způsobem se opravdu nezahřeji, a uchýlila se opět do nehostinné náruče toho neskutečně tvrdého křesla, v němž jsem posléze kupodivu usnula.
Netuším, jak dlouho jsem byla mimo, ale naprosto přesně vím, co mě probudilo. Dotyk. Sice letmý, ovšem i tak ho mé zbystřené smysly zaznamenaly, a já se rozkoukala právě včas, abych spatřila Ulma, jak se nade mnou sklání. Jeho rty bez sebemenšího ostychu laskaly ty mé a já nezaváhala ani na okamžik a tvrdě jsem ho udeřila do tváře. Nečekal to… a podle toho, jak se na mne nevraživě zamračil, ho má reakce příliš nepotěšila.
„Tohle nebylo zrovna moudré, Riel…“ poznamenal odměřeně, nicméně se k mému ulehčení přece jen trochu odtáhnul.
„Že ne?! A co je podle Vás moudré?!“ obořila jsem se na něho vztekle, aniž bych v tu chvíli brala v potaz skutečnost, že jsem zcela v jeho moci a navíc neozbrojená. I když… byly by mi mé dýky proti němu vůbec co platné? Vždyť Thranduil se uměl ohánět mečem zručněji než kdokoliv jiný, koho jsem znala, a přesto v boji s ním neuspěl. Jakou šanci bych potom měla já?
„Moudré by bylo přijmout mou nabídku, Riel, protože čím dříve tak učiníš, tím dříve budeš moci opustit tento nehostinný prostor a připojit se ke mně. Jiné východisko stejně nemáš a bylo by dobře, kdyby sis to konečně uvědomila,“ sdělil mi takřka káravě a já bezděčně zavrtěla hlavou, abych jeho slova popřela.
„Dosud jsem Vám přece nedala odpověď!“ připomněla jsem mu zoufale. „Jakým právem mne tu chcete držet proti mé vůli?!“
„Jakým právem?“ opáčil Ulmo a pobaveně se zasmál. „Zaujala jsi mne… a já se rozhodl, že tě chci. Měla by ses cítit poctěna, neboť budeš jedinou z Eldar, která kdy vstoupila do svazku s někým z Valar… tak kvůli čemu stále otálíš?!“