Forsaken - 226. díl

„Musím přiznat, že jsem nečekal, že to s tebou bude až takhle těžké…“ prohodil Ariel a jeho hlas zněl káravě a zarmouceně zároveň.
Jako kdybych ho moc zklamala tím, že jsem se nenechala zabít hned napoprvý. Krucinál, kdyby to šlo, tak bych ho nejradši zklamala zas, jenže ať jsem se kolem sebe rozhlížela sebevíc, nenapadal mě vůbec žádnej způsob, jak se z týhle šlamastiky dostat. Kdyby mi třeba pomohla Nikola… ale ta na mě jenom tumpachově zírala a nezmohla se najednou ani na slovo. Káča jedna!
„Takže sis to rozhodl dneska pojistit?!“ vyjela jsem na Ariela s kuráží, kterou jsem musela zatraceně hodně předstírat, protože jinak ve mně byla docela malá dušička. Ale říkala jsem si, že u něho bych s prosíkem stejně neuspěla, takže mi vylučovací metodou zbejvala trochu sebevražedná možnost ho naštvat. A vzhledem k tomu, že zabít už mě beztak chtěl, neměla jsem ani co ztratit.
„Jak to myslíš?“ Ariel kupodivu vyhlížel spíš pobaveně než naštvaně. „Narážíš snad na mé společníky? Ti tu ale nejsou kvůli tobě…“
„Že ne?“ Znepokojeně jsem se zamračila. „A kvůli komu teda?“
„To zatím nevím… Ale někdo se určitě objeví… a nebo o tom snad pochybuješ?“
„Já?“ Rychle jsem dumala, jak na to zareagovat. Mám radši předstírat, že jsem nikdy neutekla a tudíž je Riel někde v dohledu? Co já bych za to jen dala! Takhle jsem mohla akorát doufat, že mu mý speciálně upravený kafe neublížilo a že ho táta nezabije za to, že mě ztratil z dohledu.
„Opravdu jsi věřila, že by ses jim tak lehce ztratila? Neměla bys je podceňovat, Izabelo, protože oni také znají pár užitečných triků…“
„Oni? To jako upíři?“ ujišťovala jsem se a upřímně si přála, aby se Ariel nemýlil. Protože již známá kudla, kterou vytáhnul zpod svého pláště, mě zrovna moc nepotěšila.
„Samozřejmě. Sledují tě přes tvůj mobil, ale určitě netuší, jak výjimečně jsem na ně připravený… Dnes bude dobrý den… zabiji hned několik upírů takřka jednou ranou…“ prohlásil a zase nasadil ten svůj křivej úsměv, ze kterýho mi přebíhal mráz po zádech.
„Přes mobil?“ Bezděčně jsem zaletěla pohledem k autu, v jehož útrobách se skrývala má taška i s tím převzácným přístrojem, kterej jsem ještě včera proklínala. Jo, představa toho, jak se někdo přiřítí na mou záchranu, byla dost lákavá, ale výrazně míň se mi zamlouvala ta uvítací četa. Vždyť kdokoliv by se sem pro mě vydal, by akorát padnul do jejich pasti! A já bych prostě nesnesla, kdyby to byl Riel! Copak si zasloužil pykat za mou blbost?!
„Proč jsme vlastně tady?“ zeptala jsem se zvědavě. A taky abych hrála o čas. „Už tě to přestalo bavit v parcích?“
„Protože tohle je naše území, sem se žádný upír neodváží. Pokud má ovšem všech pět pohromadě,“ ušklíbnul se Ariel.
„Vaše území? Fakt útulný místečko...“
„A brzy se ti bude zamlouvat ještě víc, že, Petře?“ odtušil.
„To bez pochyb,“ přisvědčil můj bejvalej úslužně. Mezi všema těma panákama v béžovo-šedejch kabátech působil poněkud nepatřičně, ale horlivě to doháněl svým mrazivým pohledem. „Izabela měla vždy ráda horory... a teď se ocitne přímo v dění jednoho z nich... Boj mezi anděly, upíry a lidmi... může být snad něco působivějšího?“
„Mezi lidmi?“ ozvalo se znenadání kdesi za tou živou hradbou, která mi blokovala cestu, a já i bez koukání poznala, že je to Michael. A proti svý vůli jsem zadoufala, že nás třeba nějak zachrání, ačkoli co by zmohl proti tak obrovský přesile, mi zatím nebylo úplně jasný.
„Petr se jenom přeřekl, Michaeli,“ konejšil strážného anděla Ariel. „Tvé svěřenkyni se vůbec nic nestane, o tu nám přece nejde.“
„Možná...“ pronesl Petr chladně a mě překvapilo, že si najednou dovolil oponovat. „Ale viděla toho až příliš... A to není dobré pro nikoho z nás...“
„Nebylo by ani dobré, kdyby přišla nahoru a vyprávěla o tom!“ upozornil ho Ariel důrazně. „Však už se postarám, aby se dostala na klidné místo, kde nebude moct nikomu škodit... znám pár příhodných ústavů, kam odkládám podobné případy...“ Krutý úsměv zkřivil jeho tenké rty, až vypadaly jako had, kterej se právě chystá k útoku.
A Petr jeho veselí sdílel. „Dám na tvé zkušenosti, přece jen už jsi tu déle než já...“
Michael s tím však srozuměn nebyl. „Ústav?“ opáčil a nezněl přitom právě nadšeně. „A není nějaká jiná možnost?“
„Ne!“ odseknul Ariel. „Copak ona sama nevyhrožovala něčím podobným Izabele? Nyní okusí svou vlastní medicínu! A pak že neexistuje spravedlnost!“ Ošklivě se zasmál a já zaznamenala, jak se na něho Nikola vyděšeně zadívala.
„Tys měla pravdu...“ hlesla, stále omámená tím nenadálým vývojem událostí.
„Jo,“ přitakala jsem stroze. „Ale život si za to asi nekoupíme.“