Pod křídly draka - 7. část

Prvních pár let bylo pro ně jako by znovu našli život. Byli z nich přátelé, spojenci, blázni, vrazi a nakonec i milenci. Poznávali spolu novou svobodu, kterou jim takový život mohl nabídnout. Užívali si ho bezstarostně, neuváženě, lehkomyslně a krvelačně. Co jim bylo po těch nanicovatých lidech? Opovržení nahradilo lítost a krutá škodolibost stesky. Nebylo nic, na čem by jim záleželo.
Odjeli spolu do Itálie, Vlad učil Mariku dvorskou etiku, aby ji mohl přivést na ples. Učil ji tančit, zdvořilostní konverzaci, zkrátka vše, co se mohlo hodit ve společnosti šlechty. Přestalo ho bavit lovit dřevorubce a pasáčky ovcí, všichni mu páchli. Byl najednou víc než znuděný. Lákal Mariku na bohatou Italskou historii, její kulturní život a spousty mladíků, kteří ji budou slepě následovat zotročeni touhou, aspoň se oba trochu pobaví.
„Nechoď pryč. Zůstaň dnes v noci se mnou,“ přemlouvala ho Marika, zrovna když se koupal ve veliké dřevěné vaně. Stála ve vchodu oblečená jen do spodní košilky, vlasy měla vysoko vyčesané tak, jak se mu to nejvíc líbilo, a moc dobře věděla, že jí nedokáže odolat. V místnosti slabě osvětlené několika svícemi bylo tolik páry, že na ni skoro neviděl.
Vlad se usmál, ale nic na její svádění neřekl, i když si ho byl vědom. Jen směrem k ní lehce kývnul. I Marika se usmála. Popošla k němu, namočila žínku do horké vody plné mydlinek a přejela s ní po Vladových ramenech.
„Trochu žárlím,“ zamyslela se nahlas. Vlad si dal zatraceně dobrý pozor, aby teď neřekl, nebo neudělal něco špatně. I nevhodně načasované nervózní polknutí mohlo změnit klidnou dívku v zuřivou a běsnící bestii.
„Proč?“ zašeptal s tichým zavrněním, když ho svádivě omývala žínkou pod hladinou horké vody.
„Všimla jsem si, že jezdíš každý večer k tomu panství za lesem. Máš tam někoho?“ snažila se udržet svůj hlas v klidu Marika. Drobnými kroužky myla Vladovi hrudník, laškovně sjela níž, a musela připustit, že se jí líbilo, jak zalapal po dechu, když se přiblížila k citlivým partiím. Ráda ho sváděla, vlastně nejen jeho. Teď když ji Vlad oblékl do drahých šatů, představil ji „lepší“ společnosti, cítila najednou svou moc nad muži a doslova ji to omamovalo.
„Vadilo by ti to?“ zkusil Vlad nadhodit, zdálo se mu, že je Marika klidná a smířená. Třeba sama má někoho, nějakého zajíčka, který by po ní přímo šílel…
Marika zavrtěla hlavou: „Já nevím. Asi trochu žárlím, ale na druhou stranu vím, že nejsi můj, že máš právo za někým chodit.“
Vlad se usmál. Tahle zrzka pro něj byla nejen žákyní, ale i přítelkyní. Měl s ní zvláštní vztah, rád sledoval její pokroky, jak svádí muže, aby byli povolní než jim prorve hrdlo svými tesáky, na druhou stranu to nenáviděl, protože věděl, že občas na něj používá stejné triky. Chytl ji za ruku, která ho hladila a snažila se ho uchlácholit do polospánku, omámit jeho smysly. Marika po něm švihla pohledem, ale on se na ni usmíval.
„Jezdím tam, ano. Potkal jsem tam jednu dívku, je… jiná.“
Marika na něj nechápavě zírala. „Jak jiná? Je krásnější než ostatní dívky v okolí? Má snad její krev sladší chuť?“
„Přitáhla si mě blíž, když jsem z ní pil,“ přimhouřil oči Vlad při vzpomínce na první setkání. Stále držel Mariku za zápěstí, trochu čekal, že se mu pokusí vytrhnout a podrápat ho, přestože věděla, že na něj silou nestačí. Ale ona jen pomaličku vymanila svou paži z jeho sevření a dál pokračovala v dráždivých dotycích pod hladinou horké vody. Vlad pozoroval její výraz, ale byl naprosto nic neříkající. Drobný náznak úsměvu, ale i mírně zamračené obočí, jak usilovně přemýšlela. Po chvilce ticha na něj pohlédla.
„Co?“ usmála se a zavrtěla hlavou jako by nechápala, na co on čeká. Narovnala se a sedla si na okraj vany. Podala Vladovi jeho žínku, pak si otřela ruce.
„Čekal jsem, jestli tak trochu nezačneš zuřit,“ zašeptal.
„Měla bych?“ pozvedla obočí.
„Mohla bys,“ pokrčil rameny a pak je pomalu spustil. „Ta stará Marika by to udělala. Vydrápala by mi oči.“
„Asi jsem se změnila. Možná tys mě změnil. Chci tě pro sebe, ale vím, že nemám vlastnické právo. Dáváš mi svobodu, ale vyžaduješ totéž. Ano, změnila jsem se. Tohle všechno si teď uvědomuju.“
„Takže ti to nevadí? Že za ní budu chodit?“ zkusil to Vlad pomalu.
Marika přikývla, i když neochotně: „Mám odejít? Nechat tě samotného… Nevím, co mám dělat. Bojím se, že mě prostě opustíš, že zůstaneš s ní,“ zašeptala. „Bojím se zůstat sama. Vrátit se tam, kde jsi mě našel a sebral!“
„To přece nemusíš. Nikdo po tobě nic takového nechce. Chci, abys zůstala se mnou. Byla tu po mém boku.“
Marika se začala znovu usmívat a Vlad jí to oplatil. Mokrou rukou jí setřel slzy a oba rozesmálo, že je teď zrzka víc mokrá než byla předtím. Pohladila ho po vlasech a skoro jakoby ze zvyku ho políbila na tvář. Zvedla se od vany, že odejde ven, ale Vlad ji zachytil za ruku a přitáhl zpátky.
„Ještě ne. Nemám na to náladu,“ zamračila se Marika.
„Kdo tu mluví o náladě,“ usmál se šibalsky Vlad a pak s hranou podlézavostí dodal: „Nikdo mi neumí podat ručník tak elegantně jako ty.“ Znovu ji rozesmál, a když prudce zavrtěla hlavou a její nádherné zrzavé vlasy se rozlétly kolem, Vlad si ji stáhl k sobě do vody, že ani nestačila vykřiknout. „Už je ti líp?“ zeptal se, zatímco z ní svlékal mokrou košilku.
„Ani trochu,“ odpověděla se smíchem, přesto zvedla ruce nad hlavu, aby mu pomohla se svlékáním. Vytáhnul dvě velké spony z jejích vlasů, které, když se úplně uvolnily, jí sahaly do půlky zad. Vzal do rukou oba bohaté prameny, které jí spadaly přes prsa, a pomalu je přehodil za její ramena. Políbil ji na šíji, přesně na místo, kam by ji býval kousnul, kdyby mohl. Přitiskla se k jeho nahému tělu a voda, i když vychladala, je příjemně hřála. Objala ho pažemi kolem ramen a s roztaženými prsty zajela mezi jeho vlasy. Vlad udělal totéž, pokračoval v drobných polibcích vzhůru po šíji, až našel její ústa. V ten moment se celým domem rozeznělo hlasité klepání.
„Já zapomněl na ten ples!“ vykřikl Vlad.
„To je dneska?“ trhla sebou Marika, vyskočila nahá z vody a rychle sbírala své spony do vlasů i košilku ze země. Vlad ji pozoroval s usměvavým zaujetím.
„Čemu se směješ?“ zeptala se, zatímco se snažila si znovu sepnout vlasy. Stále stála nahá a moc dobře věděla, jak se mu líbí.
„Nesměju se,“ ohradil se Vlad. „Jen jsem rád, že jsi tu se mnou. To je všechno.“ Vyklonil se z vany a natáhl se po její ruce. Přitáhl si ji blíž, cítil jen předstíraný odpor a tak ji znovu políbil. „Nespěchej. Oni nám neutečou a kočár počká,“ šeptal ji do vlasů.
„Mám hlad!“ odtáhla se od něj s úsměvem. „A vím moc dobře, že tě lov baví víc, když se máš na co těšit. A to dneska, myslím, rozhodně máš…“ dodala svůdně. Pomohla mu vstát z vany a utřela ho suchým ručníkem. Vlad ji zatím stále zaujatě sledoval. Občas ji pohladil po vlasech a nebo po paži. Nechal se obléknout jako poslušné dítě a stále stál beze slova. Pak ji sledoval, jak se obléká a chystá ona. Nedokázal ani přemýšlet, jen jí prostě pozorovat a být ohromen její krásou.
Když nastupovali do kočáru, pomohl jí do schůdků a teprve pak nasedl za ní. Chodili na plesy poměrně často. Tady, ve Florencii, platili za velmi bohatého otce s dcerou, v Benátkách za manžele, v Neapoli Vlad vystupoval jako její opatrovník a v Římě se vydávali za nevlastní sourozence. Kdykoli vzklíčilo podezření, že záhadná zmizení a vraždy nemá na svědomí obyčejný smrtelný člověk, předstírali panický útěk z prokletých míst… Dnes byl pořádán ples u samotných vládců Florencie – v domě rodu Medici se konaly plesy velmi často, koneckonců museli přece dokázat, že mají na to, aby financovali umění a vědu ve městě.
V kočáře konečně Vlad promluvil: „Nechám tě samotnou si vybrat, ale budu nablízku, kdyby… vznikly komplikace.“
„Já vím, papá,“ odpověděla sladce Marika. Tahle role se jí neskonale líbila a i Vladovi dávala více příležitosti na navázání kontaktů, než když předstírali manžele. „Děkuji,“ dodala a přitiskla se k němu, jako by jí byla zima. Pohladila ho po tváři a jemně políbila na rty. Když se vrátila na své místo, Vlad se netrpělivě zavrtěl a s blaženým úsměvem pronesl: „Už se nemůžu dočkat, až se vrátíme domů.“
Ples probíhal jako každý jiný. Spousta vyšňořených lidí tančila v řadách na pomalou melodickou hudbu beze zpěvu, další postávali kolem zdí a tvářili se, že se dobře baví. Dámy pomlouvaly šaty té či oné šlechtičny a pánové se bavili o bohatství jejich manželů. Většina lidí však čekala, až začne hostina. Stejně tak Vlad s Marikou. Oba měli již dávno vyhlédnutou svou oběť. Marika se právě v kole bavila s mladíkem ve světlých šatech a po vzoru Francie s načesanou parukou a Vlad okouzloval jednu dámu, která byla příliš korpulentní, než aby šla tančit. „To je pro ty mladé,“ odváděla řeč, kdykoli ji někdo požádal o tanec. Vlad ji vůbec neposlouchal, ale s lehkou úklonou s ní souhlasil.
„Tak co kdybychom se šli projít? Venku je opravdu příjemná noc,“ sváděl ji. Dáma se rozesmála, ale souhlasila, pokud se stihnou vrátit do začátku hostiny. Vlad jí to opět s jemnou úklonou slíbil a přitom po očku sledoval Mariku, jak se zrovna nechává vyvést svým partnerem na vzduch poté, co se jí udělalo trošičku nevolno a zamotala se jí hlava.
„Povězte mi, hrabě, odkud že to jste? Máte sice výbornou italštinu, ale přesto v ní slyším něco… přízvuk jako z velké dálky,“ švitořila dáma a Vlad odpovídal natolik vyhýbavě, aby si udržel její pozornost. Stále sledoval Mariku, která zrovna se svým kavalírem mizela za kmenem stromu. Vydechl úlevou, když zahlédl, jak se bez jediného výkřiku povedlo Marice, dostat mladíka na kolena, nekladl nejmenší odpor. Teď se mohl klidně věnovat své oběti.
Vlad ji odvedl dál od paláce, hlouběji do zahrady, kam nedosáhlo světlo svící. Položil ji prst na rty a ona se blaženě usmála. Návrat do jejích mladých let ji úplně omámil. Takže když se Vlad naklonil k její šíji, aby ji políbil, slabě zavzdychala. Ucítil v zádech pohled a prudce se ohlédl, dáma znovu zakňučela jako pes, asi aby dodala svému kavalírovi odvahu. Vlad se rozhlédl a po chvilce si všiml Mariky, jak je pozoruje od stromu, kde dosud leželo tělo mladíka. I na tu dálku viděl, jak se jí vzrušením lesknou oči, lehce pootevřené rty byly ještě stále zbarvené krví. Kývla na něj a jemně se usmála, ale neodvrátila zrak a s jakýmsi zvrhlým sebetrýzněním sledovala, jak Vlad jemně zaklání korpulentní dámě hlavu, dlaní jí zakrývá ústa a s pohledy stále zaklesnutými do sebe, protíná svými špičáky bílou pokožku jejího hrdla. Pak ale zavřel oči a plně vychutnával příliv úlevy, kterou pro něj krev znamenala. Měl pocit, že by se v ní mohl utápět věčně, dámě již dávno podklesla kolena a pomalu přestávala klást už tak velmi slabý odpor, ale on stále ještě toužil chvíli zůstat v té blažené sytosti. Ke všemu vědomí, že je sledován ho vzrušovalo jako všechno zakázané. Z ráje ho vytrhnul až něčí rozhovor, který byl poměrně blízko. Poznal Maričin hlas, když odpovídala na otázku zřejmě nějakého sloužícího, že nikoho tam vzadu už nezahlédla a ona sama se hned vrátí do paláce na hostinu. Udělalo se jí jen trochu nevolno z toho horkého vzduchu uvnitř.
Počkal až sluha odejde a pak se vykradl ze stínu keřů. Marika na něj čekala u vchodu. Navzájem se zkontrolovali, jestli na nich neulpěla jediná krůpěj krve, pak vešli dovnitř, kde Marika povinně poklesávala v kolenou. Vlad se rychle omluvil, že se jeho dceři udělalo nevolno a raději ji doprovodí domů, ať si vážený pán Medici nedělá starosti a že oba velmi děkují za příjemné pohostinství paní domu.
V tichu kočáru, který ještě čekal na svého vozku, pohladila Marika Vlada po tváři, ruku však nezastavila ani na hrudi, ale nestydatě s ní postupovala níž. Kočár se zakymácel, jak na něj vozka naskakoval, a pak se hrkotavě rozjel po slušně upravené cestě.
„Ty ses dívala,“ vydechl Vlad vyčítavě mezi jednotlivými polibky a sledoval Maričin necudný úsměv. Jeli sotva pár minut, k domu to měli ještě aspoň půl hodiny, přesto ji Vlad nedovolil zacházet příliš daleko…
„Líbí se mi tě pozorovat při lovu. Nikdy nedosáhnu takové… elegance jako ty,“ vydechla zatímco se bránila jeho pokusům o zpomalení své vášně. Chytil její ruce do svých, takže se už nemohla dál pokoušet ho vysvléct aspoň z kabátce. „Chceš mi snad tvrdit, že ti to vadilo? Ne… Nevadilo. Vím to, viděla jsem tě!“ Vymanila jednu paži z jeho sevření a znovu dlaní zabloudila aspoň pod jeho košili. Opět ho začala vášnivě líbat, chuť krve ještě nezmizela z jeho rtů.
Vlad rychle vozkovi zaplatil, když zastavil před jeho domem, ani nečekal až mu poděkuje a popřeje dobrou noc, a honem odváděl Mariku dovnitř. Sotva za nimi zapadla závora a ocitli se v naprosté tmě svého sídla, svlékla Vladovi kabátec a rozhrnovala košili. Když se jí to napoprvé nepovedlo prostě ji z něj strhla. Nepřestávala ho líbat. Bylo jí jedno, že jeho vášeň není už taková jako v době, kdy neměl tuhle …holku, co za ní jezdí, zkrátka se potřebovala uklidnit…
Milovali se téměř do rána. Zatímco se Vlad propadal do temnoty smrti, ale jeho srdce stále ještě slabě bilo, zašeptala mu Marika do vlasů: „Jezdi si za ní, ale vrať se mi.“
Vlad ještě zvedl ruku, aby se dotkl její paže, která dnes zůstávala příjemně teplou. S posledním výdechem ji ale spustil zpět podél těla.
Věděla, že ji už Vlad neslyší ani necítí, přesto ho ještě políbila na chladné rty. Pak se vymanila z jeho sevření a oblékla se pro případ, že by dnes někdo přišel, vyptával se na otce (Odjel na den za obchodem!) nebo na její zdraví (Je to mnohem lepší, děkuji. Včera se mi jen udělalo nevolno z toho vzrušení na plese.)