Pod křídly draka - 8. část

Vlad se toulal lesem, koně nechal uvázaného kousek od domu, kde dívka bydlela a ze kterého se právě vrátil. Hlavu měl bez jediné myšlenky a zároveň přeplněnou, cítil se skoro jako opilý. Už je to týden, co ji potkal…
Dojel tehdy k panství za lesem, vlastně nechal koně jít kam sám chtěl, nevedl ho. Když dorazil k jednopatrové budově, sesedl a uvázal ho k jednomu ze stromů, kterými byl domek zakryt, teprve pak se pořádně rozhlédl kolem. Pokaždé si plně uvědomoval, že do budov by nikdy neměl chodit lovit; riziko odhalení bylo příliš veliké. Ale teď si nemohl pomoc, skoro jako by ho to vábilo.
Všechno spalo, lehký větřík si hrál s větvemi jabloní v sadu a Vlada přitahovalo světlo z maštale za domem stejně jako přitahuje lampa nočního motýla. Přikradl se tam a škvírou v dřevěných vratech pozoroval malou dívenku s tmavou pletí, co seděla u telící se krávy. Světlo z její lucerny ozařovalo prvních pár stromů v sadu, zbytek se topil v temnotě. Sotva desetiletá dívka si hrála se svou panenkou ze slámy, občas pohlédla na neklidnou krávu, ale v zásadě si jí nevšímala. Vlad se musel usmát nad její nevinností, koně podupávali ve svém stání, pohazovali hlavou a otáčeli se, aby zahlédli šelmu, kterou cítily jejich citlivé nozdry, ale dívka jim nevěnovala pozornost, byla příliš zabraná do své hry.
Vlad se pomaloučku pohyboval kolem vrat, měl v plánu vejít dovnitř a dřív než si dítě uvědomí, co mu hrozí, mu zaklonit hlavu, zacpat ústa dlaní, aby nekřičelo, a pak…
Něčí ruka, příliš něžně na to aby to bylo varování, se mu usadila na rameni. Zavřel na vteřinku oči, aby zahnal ponížení; ani ne před minutkou se ušklíbl nad dívčinou nedbalostí, teď byl sám natolik ponořen do lovu, že neslyšel blížící se kroky. Pomalu se otočil a spatřil dívku, o které by přísahal, že kdyby mohl snít sny, by se mu zdávalo každou noc. Dlouhé světlé vlasy ji dopadaly na bílou noční košili, velké oči a plné rty zářily na jemné pleti, to vše korunováno modravou září měsíce. Vlad nebyl schopen slova, jen zalapal po dechu.
„Ji ne,“ špitla tichounce.
Položila si prst na našpulené usmívající se rty, aby umlčela všechny jeho dotazy, pak nechala volně spadnout svou ruku z jeho ramene a bez nějaké snahy skončila v jeho nastavené dlani. Vedla ho těsně za okrajem dopadajícího světla z maštale, našlapovala tiše jako kočka a vyhýbala se nízkým větvím jabloní. Vlad ji následoval s hlavou prázdnou, neschopen jediné myšlenky.
Zastavila se pod jednou z jabloní, z toho místa nebylo vidět na dům ani přilehlé stáje. Přitáhla si bezmocného Vlada blíž k sobě, až se jejich těla dotýkala, opřela se zády o kmen jabloně a jednu nohu pokrčila a zdvihla k jeho bokům. To už Vladovi stačilo, odhrnul jí vlasy a ztratil kontrolu nad svými činy.
Když se nad tím zamýšlel později, když bloudil po lesích mezi jeho panstvím a tím, na kterém dívku poznal, nebyl si tak úplně jistý, co se vlastně stalo. Ona mu sice řekla, že ho viděla přicházet a prostě za ním musela jít a odvést ho od té malé holky, ale to nebylo žádné vysvětlení. Nedokázala povědět, proč ho přivedla do toho sadu a dala mu víc, než žádal.
Její krev, sladkou a jiskřivou, stále cítil na jazyku, a když zavřel oči, viděl její bledou pleť zářit ve světle měsíce. Ležela na zemi, vlasy rozhozené v trávě, její bílá noční košile roztrhaná a špinavá od krve přehozená přes větev stromu. Odevzdávala se mu bez hlesu a on jí to oplácel jen krutostí, s jakou si ji bral. Přesto se dívka šťastně usmála a pohladila ho po tváři, když jí pomáhal na nohy.
Před úsvitem se vrátil se do svého domu, Marika byla pryč na lovu, ani se po ní nesháněl, šel rovnou do svého pokoje, přijmout smrt z rukou ranního slunce, poprvé po mnoha desetiletích smířený a těšící se na další noc.