LO III: 52. kapitola Stefan

Obloha se zatáhla a rozpršelo se. Hned jsem se cítila lépe. Konečně jsem měla po ruce nějakou zbraň. Něco, co dokážu ovládnout. A to byla moje přirozenost.
Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla se proudem vody valícím se z nebe. Klopýtala jsem a raději se nestarala, o co nebo o koho zakopávám. Mohla jsem jen doufat, že se Stefan zatím díky svému věku a nemoci nedostal příliš hluboko do města.
Nemýlila jsem se. Našla jsem ho u vstupních bran. Chytila jsem ho za plandavý rukáv mokré košile a táhla ho ven z města. Protestoval, ale cítila jsem nějakou zvláštní sílu, která naplnila mé žíly a hnala mě dál. Možná to bylo nadšení, možná naděje.
„Co to děláš, Leno?“ čertil se stařec, když jsem ho zatáhla na kraj lesa pod husté stromy. Od okolního světa nás oddělovala voda, jejíž proud jsem kolem stromu pro jistotu ještě zesílila, aby nás nikdo nezahlédl.
„Zachraňuji naše město,“ usmála jsem se na něj.
„Copak už jsi neudělala dost? Darovala jsi ho Islaminským!“
„Ne!“ zakroutila jsem hlavou. „To není pravda. Já ne. Ale… Možná to tak musí být. Možná je to správná cesta. Možná se musíme podřídit a, pokud nám bude hůř, bojovat uvnitř.“
„Nerozumím!“
„Partyzánská válka. Není to ta nejúčinnější válka? Partyzáni určují místo a čas. A když nemají šanci, můžou utéct…“
„Eleští neutíkají!“ prohodil.
„No právě,“ zamumlala jsem si pod vousy. Jak říkal Oliver, jsme příliš zásadoví. „Eleští se musí naučit utíkat. Jinak zemřou.“
„Takže to je tvůj plán, Leno? Utíkat?“ prohodil.
„To přeci ne!“ hodila jsem oči v sloup. Nejchytřejší člověk, kterého jsem kdy potkala, a mele takové hlouposti.
„Tak co?“
„Tak vyplníme tu věštbu. Jen trochu jinak, než si ji vysvětlují Islaminští.“
„Věštbu?“ zarazil se.
„Ano, věštbu. Oliver mi řekl o věštbě, podle které zabíjejí hraničářky. Poslední hraničářka bude mít jediná dost síly zasáhnout do bojů měst a rozhodne o jejich vítězství či zkáze. Dost síly zasáhnout, rozumíš? Jenže já nemám dost síly zasáhnout v boji. Ovšem mám tebe. Lidé tě slyší. A jednou třeba uslyší i mě.“
Zamyslel se. Chvíli si mě prohlížel starýma moudrýma očima. Zase se na mě díval jako na normální holku, kterou stojí za to poslouchat. Přikývl. „Máš pravdu. Asi už bojujeme tak dlouho, že nemůžeme vyhrát. Možná je tohle opravdu jediná možnost. Čekali jsme na tebe příliš dlouho.“
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Přišla jsem naopak dřív než ostatní hraničářky a to nás zachrání,“ připomněla jsem mu.
„Ano, to nás zachrání,“ přitakal.