Pod křídly draka - 9. část

Lilith přestala vyprávět. Blížilo se k půlnoci. Oheň v krbu spokojeně praskal a rozdával své světlo celé místnosti. Tom se narovnal, ani už nevěděl, jak dlouho seděl na své bundě na zemi vedle krbu. Když ho hned, co se setmělo, rozdělal, posadil se a asi tam bez pohnutí zůstal několik hodin. Byl celý dřevěný, potřeboval se umýt, zajít si na záchod a nejasně si uvědomoval, že by měl někomu dát vědět, že je v pořádku…
Lilith také vstala a hned si urovnala dlouhou sukni. Usmála se na něj, když viděla jak se nejistě rozhlíží kolem. „Budete něco potřebovat? Jídlo…“ zeptala se.
„Ne díky. Zítra asi zajdu do vesnice,“ odpověděl Tom a předstíral, že nevidí nazlobený výraz, který po jeho slovech Lilith nasadila. „Zajdu tam, povím jim, že jsem v pořádku. Něco si nakoupím, ať nemusíš krást,“ usmál se na ni, i když měl pocit, že ho nevnímá, že se soustředí na to, aby dala hodně najevo, že se jí jeho nápad s návštěvou vesnice ani trochu nelíbí. Tak rychle pokračoval: „A vrátím se.“
Lilith se v obličeji objevil nejdřív šťastný úsměv, pak nevěřící pohled a nakonec se znovu zakabonila. Tom to moc dobře chápal. Sama mu řekla, že lidem nikdy moc nevěřila.
„Slíbila jsi, že mi budeš věřit,“ zavrtěl hlavou Tom nad její slabostí.
„Já nevím, nelíbí se mi myšlenka, že by ses dobrovolně vrátil, když bys měl možnost utéct. Nevěřím tomu. Já bych utekla, být na tvém místě…“ Přešla k němu a dlouze se mu zadívala do očí. Měl pocit, že mu snad umí číst myšlenky, proto se soustředil, aby jí rychle objasnil, že má v úmyslu se vrátit.
„Kdybych se nevrátil, neuslyším do konce tvůj příběh. Je to skoro k neuvěření. Už mě napadlo, že to budu moc sepsat, pak to vydám, nikdo nebude věřit, že se to stalo, a já budu v balíku.“ Když na něj dál zírala, jako na blázna, pokusil se jí to vysvětlit jednoduššími slovy, koncem minulého století asi nepoužívali výrazy typu „budu v balíku.“ Nevěřícně se na něj usmála. Tak rychle dodal: „A ještě ke všemu, kdybych nedal aspoň někomu vědět, že žiju, mohli by mě začít hledat, prohledali by hrad, dost možná by to tady objevili, tebe taky…“
Odvrátila se od něj, přešla k oknu a zůstala u něj stát a vyhlížet ven, a tak Tom netrpělivě čekal, až znovu promluví. Neviděl jí do očí, byl si jistý, že se v ní odehrává nepříjemný boj o důvěře k cizímu člověku. Po dlouhé chvíli, kdy jen tak stál a nepříjemně si uvědomoval svou situaci, se Lilith konečně pohnula od okna.
„Zítra tu ale nebudu. Můžeš jít, jestli budeš chtít. Počkám na tebe večer ve velkém sálu. Když se nevrátíš, najdu si tě, i kdybys odjel na kraj světa…“ dodala výhružně a chystala se odejít. Tom ji ale zahradil cestu ke dveřím, opět jí v očích zahlédl rudý plamének výstrahy, ale nedbal na to. Chytil ji za ruku a tiše promluvil.
„Vrátím se, slibuju. Ale, myslíš, že bys mi mohla ještě chvíli vyprávět? Je to vážně k neuvěření. Dokázal bych tě poslouchat celou věčnost.“
Lilith se rozesmála, takže na ni Tom shlížel jako na blázna. To se směje jemu? Co řekl tak vtipného? „Tak věčnost? Nemyslím si… Ale i tak je to povzbudivá informace. Dobře, budu ještě vyprávět, koneckonců čím dřív to skončím, tím dřív ty budeš moc splnit svůj slib…“
Tom nasucho polknul. Skoro zapomněl, že by ji měl zabít. Zamračil se, i když doufal, že to bude spíš zoufalý výraz.