Pod křídly draka - 10. část

A najednou se z ničeho nic objevila Vladova láska přímo před Marikou. Věděla, že je hned za lesem, ale nikdy ji nevyhledala. Stačilo jí vidět ho šťastného.
Vlad se ještě nevrátil z nočního lovu, ale Marika očekávala jeho návrat každou chvíli, a tak šla rychle otevřít dveře, když se rozezněl zvonek na vchodem. Venku stály dvě krásné dívky s bílou pletí, plavými vlasy a modrýma očima, jedna podobná druhé, že to ani víc nešlo. Obě byly neuvěřitelně špinavé, mokré a z jejich tmavě zelených šatů zbyly cáry. Jedna podpírala druhou, která plakala tak usedavě, že jí bylo Marice skoro líto.
„Dobrotivé nebe! Co se vám stalo?“ vykřikla Marika. První, co ji napadlo bylo, že si na sebe Vlad vzal větší úkol, než dokázal zvládnout, a dívky mu utekly. Pak ale ucítila ostré bodnutí žárlivosti a pochopila, kdo to je. „Pojďte dál!“ vyzvala je chladněji než měla v úmyslu. Dobře cítila, jak se jí hrdlo stahuje nenávistí vůči té plačící dívce. Proč sem jen chodila…
Obě vešly dovnitř a neustávající liják zanechaly za dveřmi. Marika je beze slova uvedla do přijímacího salónku, kde do teď seděla a vyšívala. Ještěže rozdělala oheň v krbu, aby se Vlad aspoň trochu ohřál, totiž i když mu nevadil ani mráz či déšť, uznával, že je příjemné vrátit se do přátelského prostředí vyhřáté místnosti. Usadila je na malý divan a odešla pro džbánek vína a domácí pláště, které by jim mohla půjčit. Nabídla by jim své šaty, ale převléknout se nebylo zrovna jednoduché, korzety, výztuže a hromady spodniček bylo nelehké vysvléknout natož znovu obléci. Když se trochu ohřály a uklidnily, zeptala se Marika znovu, co se jim stalo.
Jedna se opět rozplakala a tak ji druhá chytila kolem ramen a utěšovala, zatímco se to pokusila vypovědět. Představila se jako Gina a svou sestru jako Lenu. „Cestovaly jsme s naším strýcem do Benátek, ale cestou nás přepadli lupiči, ani nevím, jak se nám povedlo utéct, zatímco kradli náš kočár…“ Zhluboka se napila vína.
Marika ji se zájmem poslouchala. Po očku pokukovala po Leně, která se znovu začala uklidňovat. Přemýšlela, jestli by ji mohla zabít, aniž by na to Vlad přišel. Má dokonalou příležitost se jí zbavit, Vlad to neodhalí. Může se toho tolik stát… Ztratíš ho navždy, když ji zabiješ, ozval se v ní varovný hlásek.
Chce to klid, přikazovala si v duchu Marika. Dej těmhle holčičkám něco teplého k pití, osuš je, starej se o ně, než si pro ně přijde někdo z jejich domu. Pokud přijde Vlad a potká je tu, předej mu je, ať si s nima udělá, co chce. Určitě to ocení, že se chováš tak dospěle. Nevyváděj, nežárli. Vždyť jsou docela milé… Zatraceně!
„Leně ublížili víc než mně. Většinou je ona ta silnější…“ poznamenala Gina tiše. Pohlédla na svou sestru a povzbudivě se usmála. „Lena mě tahá z malérů. Já jí spíš do malérů. Jako teď, to já chtěla do Benátek na ples,“ dodala omluvně. Marice se začínala tahle Gina líbit, ale stále se pokoušela, aby necítila tak silnou nenávist vůči Leně.
„Co se stalo s vaším strýcem?“ zeptala se soucitně, i když jí šlo jen o to, aby udržela hovor.
„Zemřel,“ hlesla poprvé Lena. Zněla ochraptěle, z jejího hlasu Marika cítila veškerou beznaděj a hrůzu, kterou dívka prožila za poslední hodinu. Představila si převrácený kočár, krev prosakující kabátcem jejich strýce, dívky prodírající se houštím a za nimi pár lupičů, toužících po kořisti. Přesto se zdálo, že se už uklidňuje. Marika si všimla, že na jejích šatech je krvavá stopa a jsou daleko víc roztrhané, než šaty její sestry. Domyslela si, co myslela Gina tím, že Leně ublížili lapkové víc než jí. V duchu se nad tím ušklíbla, protože věděla, že Vlada tohle nejvíc pobouří. Půjde tu bandu najít a pomstí se? Určitě…
V tom uslyšela před domem dusot koňských kopyt. Omluvila se dívkám, že jde přivítat svého otce, který se už vrací z města, kde byl vyjednávat nějaký obchod, a odešla otevřít. Srdce jí bilo jako splašené. Odejde od ní Vlad hned? Nebude hlídat, zatímco ona bude svádět další kořist… Bude jí aspoň vděčný, že ty dívky zachránila? Všimne si vůbec její přítomnosti?
Otevřela dveře a hlasitě ho pozdravila jako svého otce, aby věděl, že mají návštěvu. Vlad jen nepatrně kývl, že pochopil. Neměl na nikoho náladu, chtěl se jen zavřít do svého pokoje a vychutnávat pocit sytosti a klidu, který přicházel pokaždé, když ulovil. Stoupl si do světla lucerny, aby mohla Marika zkontrolovat, jestli není někde od krve. Zamračila se a lehce mu setřela rudou skvrnku z čelisti, sama si pak ukazováček labužnicky olízla. Chtěl pak vstoupit do domu, ale ještě ho chytla za paži. Otočil se na ni a zahleděl se do smutných očí.
„Co se děje?“ zašeptal. Stoupnul si aspoň do vchodu, aby na něj nepršelo a prohrábl si rukou mokré vlasy.
Marika nevěděla přesně, jak mu to má říct. Nebo ho má nechat nepřipraveného a kochat se jeho rozpaky…? „Mám pro tebe dárek.“ usmála se a doufala, že to bylo dostatečně statečné. Měla chuť plakat, vřískat a kopat kolem sebe jako malé děcko. Vlad se nechal odvést do vstupní síně a nechápavě na ní hleděl, jak mu s výrazem bolesti pomáhá z mokrého pláště jako hodná dceruška. „Čeká v přijímacím salónku,“ dodala a kývla tím směrem. Marika cítila, že by radši zemřela sama, než aby ho dívkám představila, ale přesto tak učinila.
Gina vstala a jemně s úsměvem se uklonila, zatímco Lena zůstala sedět a nevěřícně na Vlada hleděla, oči se jí rozšířily údivem a ústa trochu pootevřela. Vlad stál jako ve snu, ale stále pomalu a hluboce dýchal. Nemohl uvěřit, že ji tady vidí. Pohlédl na Mariku, jako by doufal, že něco řekne. Ta ho jen popostrčila do místnosti. Nevěděla, kde se v ní ta síla vzala, přesto Vlada, který to stále nemohl pochopit, dovedla ke stolku, u kterého dívky seděly, a představila ho. Gina se znovu jemně uklonila. Lena si stoupla, najednou byla mnohem krásnější než její sestra, únava z ní spadla a o okolní svět nejevila zájem. Udělala několik kroků směrem k Vladovi, který jí okamžitě obejmul a přitiskl k sobě, dřív než Gina nebo Marika stačila něco namítnout.
„Co se ti stalo?“ zašeptal Vlad Leně do mokrých vlasů, zatímco utěšoval další záchvat pláče. Povedlo se mu ji dovést na gauč a usadit, zůstávala schovaná v bezpečí jeho náruči a tichounce plakala. Vdechovala jeho vůni, směs vůně hlíny, jeho koně, kůže, všechno jí to uklidňovalo víc než přítomnost její sestry, vědomí že se jim povedlo utéct lapkům.
Gina to vše velmi zmateně sledovala, skákala pohledem z jedné osoby na druhou a nechápala, co se děje. Odkdy zná sestra toho muže, jak je vůbec možné, že se s ním chová důvěrněji než s jejich strýcem, který jim byl poručníkem posledních pár let. A tahle žena, která je uvedla do domu? Dlouhé rezavé vlasy plály odlesky ohně, to co ale viděla v jejích očích nebylo způsobeno ohněm, i když se to na první pohled mohlo zdát.
„Tak co se stalo?“ zeptal se Vlad znovu, tentokrát hlasitěji. Marika škubla hlavou, jako by dostala políček.
„Přepadli je,“ řekla už klidně. Dívala se mu zpříma do očí a čekala, co v nich uvidí. „Zabili jejich strýce, ukradli jim kočár a ji znásilnili,“ kývla směrem k Leně, kterou Vlad o to pevněji objal. Znovu zabořil hlavu do jejích vlasů, teď už skoro suchých, ale stále páchnoucích po hlíně a zetlelém listí. Jeho citlivý nos rozlišoval pach několika mužů, doufal, že aspoň jeden patří jejímu strýci, který seděl vedle ní v kočáře. Aby si ulevil ze své zloby a zároveň neublížil Leně, zaťal nehty do sofa, na kterém se mu dívka choulila v náručí.
Vlad po Gině vrhl ostrý pohled, jako by ji obviňoval: Proč se nedotkli tebe? Dívka sklopila oči a kousla se do rtu, aby nezačala plakat.
„Kolik jich bylo?“ zavrčel.
Marika pokrčila rameny a pohlédla na Ginu, která tichounce špitla: „Čtyři.“
Vlad pokýval hlavou, že rozumí, pohladil Lenu po vlasech a vymanil se z jejího objetí. Její sestra ho nahradila a přimkla se k dívce, aby si poskytly vzájemně pocit bezpečí a útěchy. Lena se znovu rozplakala, uslzenýma očima pohlédla na Vlada a napřáhla k němu ruku, kterou ale odmítl pouhým zavrtěním hlavy. Pak se otočil k Marice s tichou prosbou ve tváři.
„Ano, postarám se o ně,“ zašeptala a pobídla ho k odchodu.
„Ka-kam šel?“ vykoktala Lena, když se trochu vzpamatovala. Zvedla se a udělala několik kroků, jako by chtěla jít za ním, ale to už slyšela klapot koňských kopyt.
„Ani ho neosedlal,“ poznamenala v duchu Marika, zatímco pomáhala Gině vstát a odváděla obě dívky do patra do pokoje pro hosty.
„Neměj o něj strach, on bude v pořádku,“ uklidňovala Marika Lenu, která ji nechtěla následovat. Sama byla překvapená, kde se v ní vzala síla ho nechat jít, nevyškrábat oči téhle holčičce a nepřervat jí krční tepnu zubama. „Bude zpátky dřív než vyjde slunce, neboj.“
„On ji jel pomstít?“ hlesla Gina. „Odkud se znají? Jak dlouho?“ nechápavě hleděla na Marika, která jí pohled oplácela s pozvednutým obočím, teprve pak se otočila k Leně. „Jak dlouho se znáte? Proč jsi mi nic neřekla?“
Lena mlčela. Mlčela celou dobu, co Marika připravovala lázeň, i když se k ní později přidala Gina, aby ji pomohla. Mezi těma dvěma vznikalo rychle pouto, které naopak rozšiřovalo propast, která se vytvořila mezi dvojčaty. Gina a Lena si vždycky říkaly všechno, teď je rozdělilo tajemství. Lena v těch chvilkách, kdy neplakala, kdy byla schopna rozumně uvažovat, kdy se ji povedlo zapomenout na příkoří a hrůzu posledních hodin, přemýšlela, kdo je vlastně Marika a kdo je Vlad. Po celou tu dobu neměla ponětí, že bydlí hned za lesem. Nějak si nepřipouštěla možnost, že její milovaný se zabývá tak světskou záležitostí jako je střecha nad hlavou. Nepotřebovala to vědět, nepátrala po tom. Proto byla v šoku, když se objevil na prahu tohoto domu. Znovu ji to ale přivedlo na myšlenku o Marice. Je stejná jako on? Nebo mu nahrazuje její vlastní náruč, když ona spí?
„Jak to, že tobě neublížili?“ zašeptala Marika k Gině, zatímco přelévaly horkou vodu do lázně.
„Nestihli to.“
„Jak nestihli?“
„Někdo se blížil. Možná utekl náš kočí a dovedl pomoc, možná jel někdo náhodně kolem. Vlastně ani nevím, popadla jsem Lenu hned jak ji pustili a utíkala s ní pryč.“
„Jak to myslíš, pustili? Kolik jich bylo?“
„Celkem byli čtyři, jeden hlídal kočár, jeden mě držel, jeden držel Lenu a poslední…“ nechala doznít hlas s pohledem upřeným na svou sestru, která se ztratila ve světě svých myšlenek.
Marica se zachmuřeně usmála: „Jestli tě to potěší, do rána jsou všichni mrtví. V tomhle ohledu, si myslím, je Vlad velice pečlivý.“
Poodstoupila od vany a začala pomáhat Gině svléknout její sestru. Ta se nebránila, dokonce se ani nesnažila zakrýt svou nahotu. Na stehnech měla krvavé škrábance, Marika zalapala po dechu a odvrátila se, i když z jiného důvodu, ne že by dívku tolik litovala.
Lena se nechala posadit do lázně, každý centimetr ponořený pod hladinu zaplatila tichým syknutím, jak jí voda omývala krvavé šrámy. Nakonec ale skončila v lázni celá, zatajila dech a namočila si i hlavu, potřebovala ze sebe smýt všechno, co se stalo tenhle večer, bylo toho na ni prostě příliš. Gina s Marikou si vyměnily tichý pohled, lítost nad tou třetí převládala všechny ostatní emoce. Dokonce i Marika pocítila k té malé něco jiného než žárlivost a nenávist. Nechala chvíli dívky o samotě, aby mohla Gina sestru uklidnit zatímco jí myla vlasy. Blížila se půlnoc, když se vrátila s léčivou mastí.
„Namaž jí tím ty podlitiny,“ podávala krabičku Gině. Zkusila se u toho usmát, ale i tak to znělo krutě a panovačně.
„Kdes to vzala?“
„Dojela jsem ke kořenářce.“
„Teď v noci? Co když tě prokleje?“
„Prokletá už dávno jsem, nemyslíš?“
Gina na Mariku chvíli nechápavě hleděla, pak pokrčila rameny a vzala si krabičku z její ruky. Lena mezitím opatrně vylezla z lázně, aby ještě neuklouzla, pak se posadila na dřevěnou židli u krbu. Její sestra začala opatrně nanášet mast na šrámy a škrábance na bledou pokožku. Lena začala tak nějak automaticky žmoulat Gininy vlasy ve své dlani. Vyměnily si úsměv a dál se věnovaly každá své činnosti.
Marika na ně hleděla s nezakrývanou účastí, už dlouho si nepřipadala tak lidská jako dnes. Byla krutá a brala si, co chtěla, už příliš dlouho. Nečekala na odpovědi, nečekala, že s ní bude její kořist debatovat nebo snad prosit o politování. Najednou měla v domě dvě živé dívky, jejich neštěstí vyplavilo na povrch její mysli city, které dlouho nepotřebovala a nepoužívala.
„Neumím vařit a nemáme služebnictvo, které by pro vás něco připravilo,“ ozvala se po čase, stále hypnotizovaná něžnými dotyky, které si sestry vyměňovaly.
Gina ani nevzhlédla, jen odpověděla, že něco sama uvaří. Ale Lena se na Mariku dlouho zahleděla.
„Kdo vlastně jsi?“
„Bydlím tu,“ odpověděla prostě, protože si nebyla jistá, co měla Lena na mysli. Gina evidentně neměla tušení o tom, kdo jsou lidé, kteří jim poskytli přístřeší, a Lena přes všechny zkušenosti, které měla s Vladem, asi nevěděla o moc víc.
„Jak se teda jmenuješ?“
Marika se představila a dívky jí automaticky odpověděly. Usmály se na sebe, dokonce i Lena se donutila k úsměvu. Vlad o Marice nikdy nemluvil, vlastně nemluvili skoro vůbec. Potkávali se v noci za měsíčního světla v sadu, procházeli se a vzájemně se dotýkali. Vlad si bral, co potřeboval, teď už mnohem něžněji, většinou ale nepil vůbec, a když tak jenom mělce, aby Lenu nepřipravil o život. Bral na ni ohledy, za které byla vděčná, ale nevěděla, jestli se jí líbí.
Zavrtěla hlavou, aby zaplašila myšlenky, jenže tím se jí tam vkradly vzpomínky na dnešní večer. Kousla se do rtu, aby zahnala pláč, který se jí automaticky vedral do očí. Už nechce plakat, věděla, že Vlad ji jel pomstít, až se vrátí, stočí se mu do náručí a nechá se ukolébat k spánku.
Marika zatím pomohla Gině ze šatů, přilila do lázně trochu horké vody, ještě než se do ní dívka ponořila.
Začínala se bát o Vlada, doufala, že si tentokrát neukousnul příliš velké sousto. I ona byla silnější než smrtelné dívky, džber s vodou pro ni nebyl žádný problém, ale tady bude Vlad sám stát přesile čtyřem na jednoho. Přistihla se při modlitbě: Bože, dej, ať se mu nic nestane…
Klapot koňských kopyt uslyšely teprve až před úsvitem. Gina spala na malém sofa, stočená do klubíčka, ale Lena celou noc seděla s pohledem upřeným do ohně, chvílemi se nepřítomně usmívala, hned na to zaháněla pláč. Jak ale uslyšela, že se Vlad blíží, vyskočila a běžela ke dveřím. V Marice opět zahryzala žárlivost, věděla, že ji dnes Vlad už neobejme.
Lena padla Vladovi kolem krku, ani nestačil odvést koně do stáje. Už neplakala, věděla, že všichni muži, kteří ten večer přepadli jejich kočár a dotkli se jí, byť jen jediným prstíčkem, jsou mrtví. Vlad ji pomaloučku hladil po vlasech, zatímco v druhé ruce držel koně za opratě.
Marika k nim přistupovala jen pomalu a opatrně, ruce založené na prsou a ve tváři zachmuřený výraz. Najednou si nebyla jistá, kde je její místo. Jako by ale Vlad vycítil její obavy, pustil koně a natáhl k ní volnou ruku, vděčně ji přijala a nechala se přitáhnout do společného objetí.
Stáli tam tak jenom chviličku, nakonec od nich odstoupila Lena. Vyšlo slunce a ona cítila, jak oba její společníci zatajili dech, trhli sebou a bolestně sykli, oba se jí najednou zdáli menší, starší a víc unavení. Stála od nich na dva kroky a fascinovaně pozorovala tu změnu, kterou s nimi východ slunce provedl. Marika dýchala zhluboka, oči zavřené, jak se urputně bránila volání malé smrti. Vlad ji objímal jednou rukou, druhou nechal volně podél těla, když ho Lena opustila, skoro jako by si toho ani nevšiml. Trhaně se nadechoval, čelisti pevně sevřené skoro jako v křeči. Přesto se donutil znovu natáhnout k Leně ruku a přitáhnout si ji zpět do obětí.

Marika je nechala o samotě, odvedla koně, odstrojila ho a vyhřebelcovala. Všechny činnosti prováděla automaticky, ale s láskou.
„Co bude teď?“ ozvala se za ní Gina. Nohy měla mokré od ranní rosy, za ní se po zemi táhla mlha, kterou rozespalé slunce ještě nestačilo zahnat. Krátce probuzení ptáci hlasitě zpívali, aby si dali jasně najevo, kdo vládne na kterém území.
Marika se k ní otočila: „Nevím, abych pravdu řekla. Máte ještě někoho příbuzného na tom vašem statku?“
Gina jenom zavrtěla hlavou, pak se posadila na stoličku a dívala se, jak Marika dlouhými tahy hřebelcuje Vladova koně.
„On je všechny zabil, víš to?“ řekla jakoby mimochodem Gina. Marika jenom kývla. „Zabil je sám? I když dojel k nám, aby dal vědět, co se stalo, a vzal si pak s sebou pár chlapů, stejně je zabil on sám…“
„Pravděpodobně,“ znovu pokývala hlavou Marika.
„Tak co bude? Zůstaneme tady? Vrátíme se na statek? Strýc nás chtěl provdat někam do Benátek,“ Gina se na chvilku odmlčela, jako by vzpomínka na strýce byla příliš bolestivá.
„Proto jste tam jeli? Aby vás tam provdal?“ zkoušela Marika. Gina jenom pokývala hlavou.
„Chtěla jsem se seznámit s tím, kterého mi vybral. Přemluvila jsem strýce, ať vyrazíme takhle na noc do Florencie a pak ranním dostavníkem do Benátek. Nebyl to nejlepší nápad.“
„Nemohla jsi to vědět, z toho se nejde vinit,“ uklidňovala ji Marika, zatímco dávala koni poslední mlsku v podobě jablka. Popleskala ho po zadku a pak natáhla ruku k Gině: „Tak pojď domů. Teď zůstanete u nás, dokud nezjistíme co a jak dál. Neboj se.“