Pod křídly draka - 11. část

„Chybí ti Lena?“ zeptala se jednou navečer Marika Giny, zatímco spolu hřebelcovaly koně. Už u nich bydlely něco přes dva měsíce, Lena trávila každou volnou chvilku po Vladově boku a Gina zase s Marikou. Nikdo se nikdy neptal, kam kdo odchází a kdy se vrací. Teď Vlad odjel s Lenou, už byli pryč skoro dva týdny.
Gina se zasmála: „Měla by, že ano? Nevím, celý život jsme vyrůstaly jedna vedle druhé, neudělaly jsme bez sebe krok. A teď…“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Nevím; chybí mi, když odjedeš na lov a já jsem sama v celém domě. Vlad je ke mně milý, ale myslím, že by mu nevadilo, kdybych prostě odešla.“ Odhrnula si vlasy z čela a zadívala se na Mariku. „Proč se vlastně ptáš?“
„Nevím. Zdáš se mi zamlklá, myslela jsem, že je to proto,“ odpověděla popravdě zrzka a dál hřebelcovala svého koně. Gina jemně pokývala hlavou, ale ke koni se nevrátila.
Marika se na ni zadívala: „Co se děje?“
„Něco se semele. Cítím to!“ řekla záhadně. Položila kartáč na stoličku a odešla ven, jako by se to mělo stát tam. Marika ji následovala. Vyšla ven ze stájí zrovna ve chvíli, kdy přijel kočár, ze kterého vystoupila Lena a pomohla Vladovi. Byl bledší než jindy, pod očima měl tmavé kruhy a nemohl se udržet na nohou, jak byl slabý. Gina s Marikou přispěchaly Leně na pomoc.
Když byl Vlad v domě, převzaly zavazadla od kočího a zaplatily mu, pak se vrátily k Leně, která stála nad jeho postelí a najednou byla stejně bledá jako on. Rychle se omluvila a vyběhla z místnosti. Marika si klekla k Vladovi, pohladila ho po zpoceném čele a konejšila ho tichými slovy a Gina se šla podívat po své sestře. Našla ji na zahradě, jak zvrací. Počkala, dokud si ji sama nevšimla.
„Co se stalo? Co je ti?“ zeptala se, když k ní Lena došla. Musela ji podepřít, jak se jí třásly nohy.
„To se mi teď stává často,“ hlesla. Gina jí pomohla sednout si v altánku do stínu a svým kapesníčkem jí otřela čelo a pak ústa. Jak k ní byla skloněná, všimla si, že už nemá šátek, kterým zakrývala Vladova kousnutí, a na krku má jen dvě růžové jizvičky. Nedotkl se jí minimálně celou dobu, co byli pryč, uvědomila si. Místo, aby jí to potěšilo, byla vyděšená k smrti.
„Co se stalo?“ zeptala se znovu. Lena zavrtěla hlavou a pak mávla rukou na znamení toho, že to nestojí za řeč. Gina se zamračila. „Nemívaly jsme před sebou tajemství.“ Seděla jedna vedle druhé, na vzdálenost sotva dvou metrů by je od sebe nikdo nerozeznal, i když už delší dobu se dalo poznat, která je která, protože Gině zůstala přirozená barva pleti, zatímco Lena byla den ode dne bledší a bledší.
„Čekám dítě,“ zašeptala tak tiše, že ji její sestra skoro neslyšela.
„Cože?“ vykřikla Gina, i když to nebylo tím, že by nerozuměla. „To přece… Vlad není zrovna opravdu živý… Nemůžeš…“
„Jak nás přepadli,“ zašeptala znovu Lena a rozplakala se. „Vlad se mne už víc jak dva týdny ani nedotkl.“
Tak proto se jí stihla rána na krku téměř zahojit, uvědomila si Gina. Najednou měla pocit, že i ona bude muset jít zvracet. Nevěděla, jak má sestru utěšit. Koneckonců potřebovala, aby někdo teď utěšoval ji. Obejmula ji a hladila po vlasech. Se zoufalstvím v očích vzhlédla k domu, jako by doufala, že ji někdo přijde pomoc. Kupodivu z něj zrovna vyběhla Marika, zamířila do stájí a během chviličky vyváděla svého koně. Když si všimla, kde jsou obě sestry, uvázala ho stranou a rozeběhla se k nim.
„Jedu do vesnice. Nepřibližujte se k němu. Zvlášť ty ne!“ a k Gininýmu překvapení ukázala na ni. Když se zatvářila nechápavě, Marika dodala: „Zamkla jsem ho v jeho pokoji. Nebyl celou tu dobu na lovu… Někoho mu dovezu. Nepřibližujte se tam!“ Pak se otočila, doběhla ke svému koni a v okamžení na něm uháněla pryč. Sestry se za ní ještě nějakou chvíli dívaly, pak zapadlo slunce a obě se zvedly, že bude lepší počkat v domě.
Zatímco Gina připravovala něco teplého k večeři, Lena seděla stále stejně zdrcená na divanu. Aspoň to si Gina myslela… V okamžiku, kdy sundala z ohně malý hrnec plný horké polévky, uslyšela z horního patra zoufalý výkřik. Hlas patřil její sestře. Hned jí došlo, že se její sestra bláznivě rozhodla s Vladem promluvit, ale se západem slunce, se v něm probudilo jeho, jak to Marika nazývala, zvíře.
Postavila hrnec na stůl tak neopatrně, že z něj horká polévka vyšplíchla přímo na její šaty a popálila ji. Nevšímala si toho. Běžela jako šílená po schodech nahoru, kde pláč její sestry rychle utichal.
„Leno, ne!“ řvala její jméno, jak hlasitě mohla, přesto se přes bušení svého srdce neslyšela. Doběhla do patra, zaslechla dunivou ránu a po ní následovalo ticho o mnoho horší než předchozí pláč. Vzala za kliku u Vladova pokoje, ale dveře se nepohnuly. Zoufale na ně zabušila, začala střídavě volat Vlada i svou sestru.
S další hlubokou ránou, při které se otřásla podlaha, se dveře přiotevřely. Gina toho využila a proklouzla do Vladova pokoje. Ještě než se stačila rozkoukat v temnotě, něco ji prudce udeřilo pod koleno, až zavrávorala a upadla. Slyšela tichý pláč své sestry, neměla ponětí, kde je Vlad. Zašeptala její jméno, v odpověď jí bylo jen tichounké zavrčení. Znělo to ze stejné strany jako Lenin pláč, po kolenou se k ní plížila, ale něco ji znovu uhodilo, tentokrát do břicha a to tak prudce, že odlétla stranou. Jak se pokoušela vstát, chtěla se něčeho chytit, zabrala za těžký závěs, který se poodhrnul a vpustil dovnitř jediný tenoučký paprsek skomírajícího světla.
Zaječela a prudce kopla před sebe. Cítila, jak nohou narazila do Vlada, a pak ucítila dunivý otřes, jak jeho tělo dopadlo o kus dál. Strhla prudce závěs, takže stříbrné světlo brzké noci ozářilo celou místnost. Viděla, jak se Vlad pomalu a těžce sbírá ze země, jak její sestra leží na podlaze vedle dveří, a slyšela jak slabě sténá. Vlad se doplazil po kolenou k Leně a naklonil se nad její hrdlo. Ta znova tichounce vykřikla, ale neměla už ani sílu ho od sebe odstrčit. Gina to chvíli nevěřícně sledovala a pak znovu vykřikla.
Jediným skokem se ocitla u těch dvou, a aniž by věděla, co dělá, kopla do Vlada, slyšela, jak něco nepříjemně zapraštělo a s hrůzou si uvědomila, že její sestra přestala naříkat. Vlad se zvedal pomaloučku nad její tělo, v očích se mu odrážely rudé záblesky, jeho tvář k nepoznání změněná zvířecí touhou po krvi. Než si Gina stihla uvědomit, co se stalo, vrhnul se po ní, vahou svého těla ji porazil a jen nepatrnou chvilku po dopadu na hrdle ucítila jeho tesáky. Pokusila se ho odstrčit, ale jen jí chytil obě ruce, zkroutil je za jejími zády a kousl. Vykřikla. Do této chvíle si neuvědomovala, jak hrozná může být bolest… Pomalu ztrácela sílu i vědomí. Přestala se bránit a už jen stěží dýchala.
Marika do domu vtrhla, když oheň v kuchyni dohasínal.Vlekla s sebou malé děvče, které se stěží drželo na nohou. Zakřičela postupně jména všech obyvatel domu, pak uviděla na stole hrnec, jehož obsah byl z větší části na podlaze. Ucítila, jak se dům otřásl, když něco těžkého dopadlo nahoře přímo nad její hlavou na podlahu. Upustila dívku na židli, a aniž by se o ni chvilku zajímala, rozeběhla se ke schodům. Křičela, i když dobře nevěděla co. Snad volala Vlada, snad Ginu. Když dorazila do jeho pokoje, zůstala ohromeně stát.
Gina nevěděla, jak dlouho to trvalo, ani kdy to přestalo… Jako z dálky slyšela dívčí hlas, jak křičí, tíha z její hrudi spadla a poslední, co si pamatovala byl uplakaný obličej Mariky těsně nad tím jejím…
Marika, odtrhla Vlada od polomrtvé Giny. Už se nijak nebránil. Pomalu se mu vracelo jeho vědomí a konečně si začal uvědomovat, co se stalo. Sklonila se nad plavovlasou dívkou, hrdlo měla ošklivě potrhané, rána už ovšem skoro nekrvácela… Zůstávalo ji pár minut života. Pomalu vstala, věděla, že Lena je dávno mrtvá, přesto nechala Vlada, aby se ujistil sám. Klečel nad jejím tělem, neplakal, skoro ani nedýchal. Najednou Marice blesknul nápad. Věděla, že ho v má v hlavě už delší dobu, ale nikdy si to neodvažovala přiznat. Odtáhla Vladovo vzpouzející se tělo od jeho milované.
„Ona je mrtvá. Nezachráníš ji, ale Gině ještě můžeš pomoc,“ řekla tiše a klidně, i když uvnitř křičela. Vlad ovšem jen seděl, nevnímal okolí. Vší silou ho udeřila do obličeje, upadl, ale hned se zvedl a zdálo se, že začal vnímat.
„Pomoz jí!“ rozkázala Marika, byť to ona sama v tu chvíli cítila jako prosbu. Rukou jakoby ledabyle mávla k Gině. Vlad jen velmi pomalu mrknul. „Pomoz jí! Ty můžeš. Prosím… Zachraň ji pro mě.“ Vyhrnula Vladovi rukáv a přidržela mu zápěstí u rtů. Nechápavě na ni zíral, když ale bezhlesně znova vyslovila slůvko prosím, natrhnul si zápěstí a podržel ho nad přiotevřenými rty bledé Giny. Počkal, až proužek krve steče z jeho paže na okraj jejích úst. Nezajímal se o nic. Pak se odvrátil a po kolenou se připlazil zpět k Leně.