Dotkni se hvězd - 14. díl

Eve nepřítomně hodila mobil zpátky do tašky a neudržela se, aby tlumeně nezaklela. Měla toho všeho už akorát tak dost. Pořád ty stejné výčitky… prosby… omluvy… Proč jen si po každém rozhoru s mámou připadala ona jako ta špatná?
Nejradši by se sebrala a odjela někam pryč… jedno kam… hlavně když už by nikdy nemusela poslouchat tátův zlostný hlas a dívat se do máminých posmutnělých očí. Jak dlouho to ještě dokáže snášet, než definitivně ztratí trpělivost a pud sebezáchovy převáží nad její neochotou zanechat mámu napospas jejímu osudu? Ostatně neměla to snad být ona, kdo měl jako první navrhnout, že by se měly sbalit a odejít? Na co proboha ještě čeká? Copak nevidí, jak je to tam obě ubíjí? Pokud má nějaké mučednické sklony, ona je rozhodně nesdílí a ani na tom nehodlá nic měnit!
Kdyby jenom měla nějaké peníze… pak už by se domů nejspíš nikdy nevrátila, ani kvůli mámě ne. Jenže její náročné studium jí nedovolovalo nic víc než občasné brigády a těmi by si na živobytí a školu vydělala jen stěží. Jistě, vždycky tu byla možnost se na to prostě vykašlat a jít rovnou pracovat, jenže to viděla jako to poslední východisko… vždyť do získání doktorátu jí zbývaly necelé tři roky a po ty už to snad nějak vydrží, i když se jí zdálo, že je to čím dál obtížnější.
Nešťastně si povzdechla a znovu přelétla pohledem kvapem se vyprazdňující místnost, stále nerozhodnutá, co by měla podniknout. Jediné, co věděla s jistotou, bylo, že nijak netouží zopakovat si podobně příjemný zážitek jako byla ta společná snídaně, to se raději zdrží ve městě a domů dorazí až dlouho po večeři. Zůstávalo pouze vymyslet, jak se mezitím zabaví. Možná by mohla zajít ke kadeřníkovi… ty její polodlouhé přirozeně platinové vlasy už se jí notně zajídaly. Poslední dobou si je sice hned po umytí splétala do drobných copánků, aby se zvlnily, ale stejně jí připadaly zoufale fádní.
Bezděčně si je pročísla prsty, zatímco dumala, jaká barva by se jí vlastně líbila. Černá… nebo snad červená… byly takové živé… plné vášně… tajuplné… A pro ni naprosto nevhodné, jak po jednom experimentu ještě v San Diegu odhalila. Byla na ně moc světlý typ. Ale kdyby zkusila něco jako medovou…
Náhodou zachytila pohled tmavovlásky, která se o pár řad pod ní bavila s dalšími třemi studentkami, a trochu rozpačitě se na ni pousmála, jako kdyby se obávala, že by Claire, jak se ta dívka jmenovala, mohla poznat, o čem přemítá. V minulosti spolu prohodily sotva pár slov, a proto ji nemálo překvapilo, když ta její úsměv nenuceně opětovala a namířila si to rovnou k ní.
„Ahoj… Eve, že jo?“ ujišťovala se a ona mlčky přisvědčila.
Sama se přeptat nepotřebovala, na tohle měla vždycky mimořádnou paměť, i když neseznala, že by jí to nějak výrazně ulehčovalo život. Vždyť na co jí bylo, že znala většinu studentů, se kterými se vídala na přednáškách, jménem, když stejně neměla ponětí, o čem si s nimi vlastně povídat. A jazyk měla dočista svázaný i v tomhle případě. Naštěstí se nezdálo, že by to švitořivé Claire nějak vadilo.
„Jdeme s holkama za hodinu do kina, tak jsem si říkala, jestli se nechceš připojit?“ nabídla jí a aniž by jí dala příležitost odpovědět, pokračovala. „Máme lístek navíc, protože Ann musela nečekaně domů hlídat malýho bráchu. Byla z toho pěkně otrávená, tolik se těšila na ten novej film s Tedem, jenže její máma si to nedala vymluvit. No, chápeš to?“
Eve akorát stihla nasadit podobně znechucený výraz, jaký se objevil Claire ve tváři, ale ke slovu už se nedostala.
„Viděla jsi Teda na těch plakátech? Není tam úplně k pomilování? Podle mě je to ten nejúžasnější chlap na týhle planetě! Škoda jenom, že je tak zatraceně nedostupnej, hned bych si dala říct!“ básnila o překot a Eve se neubránila drobnému pousmání. Připomnělo jí to její relativně bezstarostné dospívání, kdy také neustále horovala pro nějaké herce či zpěváky, ale ten čas byl už nenávratně pryč, ve svých takřka pětadvaceti letech by více ocenila nějaký vážný vztah než zářivý úsměv opáleného krasavce na billboardech. A Claire její bezprostřední reakce neunikla.
„Jen se směj! Ale řeknu ti, že s tímhle týpkem bych šla kdykoli kamkoli!“ prohlásila vášnivě a mocná ňadra se jí vzrušením dmula tak, že div nevyskočila z úsporného topu, ve kterém byla uvězněna. „A nechtěj mi namluvit, že ty ne!“
„No…“ hlesla Eve, zatímco rychle přemítala, jestli je moudré Claire přiznat, že špinaví blonďáci s patkou a vybělenými zuby jako z reklamy na pastu nejsou zrovna její typ, nakonec se rozhodla pro částečnou pravdu. „Je to určitě fešák, ale nepřipadá ti takový moc… dokonalý?“
„A to ti snad vadí? Aspoň někdy přece můžem snít o tom, že takovýhle chlapi existujou i v reálu, ne? Protože s tím, co jeden potkává každej den kolem sebe, by už jinak pomalu propadnul depresi.“
„Nepřeháněj, tak zlý to přece není!“ zaprotestovala Eve, spíš aby uklidnila sama sebe, protože se jí náhle zmocnila obava, jestli její kamarád Bob není také jenom nějakým hercem. Jeho nezvyklé oblečení by tomu přinejmenším nasvědčovalo. Jenže kdyby tomu tak skutečně bylo, proč by potom marnil svůj čas s ní? Nepovažovala se sice za vyloženě nehezkou, ale její panenkovsky kulatý obličej ani nepatřil mezi ty, které zaujmou na první pohled, stejně jako její spíše drobná postava, která si o dmoucím poprsí mohla nechat leda zdát.
„Že není?“ Claire se poněkud skepticky ušklíbla. „To musí bejt tvůj přítel něco extra, když to můžeš tvrdit!“
„Zatím jsme jenom kamarádi… ale něco extra to on určitě je…“ přikývla Eve v touze aspoň jednou nevypadat jako totální zoufalec. „Chceš ho vidět? Třeba bude zrovna on-line…“ navrhla spontánně a hlavou pohodila směrem k notebooku, který dosud ležel zaklapnutý na stolku.
O pár minut později své neuvážené nabídky hořce litovala.