Savoy Place - 15. díl

Ušla jsem pouze několik kroků a narazila jsem do…do vzduchu? Žádná překážka tam nestála, vypadalo to, že cesta je volná. Zkusila jsem to znovu, ale změnu k lepšímu jsem nepocítila. Opřela jsem se o „vzduchovou hranici“ a pokoušela jsem se najít její slabinu. Pod prsty jsem cítila nějakou hmotu. Navenek byla samozřejmě naprosto průhledná a nepostřehnutelná, ale na dotek byla jako želatina pokrytá strukturovanou látkou. Připadala mi mírně plastická, proto jsem do ní zatlačila oběma rukama.
Což byla osudová chyba. No, možná ne osudová, ale hodně velká. „Stěna“ mi uštědřila elektrický šok a odhodila mě až na schody fontány. Ucítila jsem náraz hlavy o tvrdý kámen a pak už jen teplo rozlévající se mi po temeni hlavy.
Nevím, jestli jsem upadla přímo do bezvědomí, ale ocitla jsem se ve stavu, kde mě nic nebolí ani netrápí. Zdál se mi sen podobný tomu, který se mi zdál už první noc tohoto bláznovství. Zase jsem něco hledala, až jsem došla na náměstí s fontánou, pokračovala alejí stromů do kopce a ohlédla se. Nesvítilo žádné slunce a ani tam nestál Oliver, natož aby se usmíval, jako v mém prvním snu. Ptáci ztichli, obloha ještě více potemněla a jediný zdroj světla bylo hořící náměstí. Chtěla jsem se rozběhnout a jakkoli pomoci, ale jako by mě něco drželo připoutanou k zemi. Slyšela jsem výkřiky bolesti a naprostého zoufalství, ale nemohla jsem nijak zasáhnout. Zakryla jsem si uši, ale vůbec to nepomohlo. Po tváři mi začaly stékat slzy.
„Můžeš je zachránit,“ zašeptal mi nějaký hlas. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. „Stačí chtít a dokážeš vše, i nemožné,“ pokračoval. Odhadovala jsem, že hlas může patřit staršímu muži, ale byl neobvykle drsný a zastřený.
„Změň své prokletí na potřebnou zbraň a zbavíš všechny jejich bolesti. K dosáhnutí cíle, který si určíš, ti postačí, když otevřeš své srdce a budeš naslouchat. Nedovol jim, aby si takhle zahrávali s lidskými životy. Zabraň tomu!“
Pořád jsem slyšela jeho slova jako ozvěnu. Co kdybych je vážně dokázala zachránit?
„Ne všem můžeš pomoci, Megan. Je to jejich osud, který nezvrátíš ani ty. Nikdo z vás to neumí a ani nikdy nebude umět. Je to naše výsada, tak to nech v našich rukou. Pamatuj, že ne každý si zaslouží místo v tvém srdci.“ Nyní jsem slyšela ještě hlas nějaké ženy. Už jsem ji slyšela, včera v altánku. Čekala jsem na nějakou další odezvu, ale vše najednou utichlo.
S tupou bolestí hlavy jsem se probudila. Pořádně jsem prozkoumala celé náměstí, ale žádnou zmínku po ohni jsem nezaznamenala, takže jsem si ulevila. Pomalu jsem se postavila a dotekem ruky jsem se snažila odvrátit bolest hlavy. Na ruce se mi objevila krvavá stopa, tentokrát oprávněná.
Opatrně jsem došla k místu, kde jsem čekala onu neviditelnou překážku, ale ničeho jsem se nedotkla. Postupovala jsem dopředu a normálně jsem prošla. Do očí mi zasvítilo slunce a já byla zmatená ještě víc.
Pozornost jsem obrátila ke svým rukám, ale žádné zranění ani krev jsem nenašla. I povrchové zranění hlavy zázračně zmizelo a zůstala po něm jen příšerná bolest.
Ohlédla jsem se a viděla jsem jen prázdné náměstí, kde se honí děti.
„Kde…kde je?“ vyslovila jsem své myšlenky.
„Můžu vám nějak pomoct? Koho hledáte?“ nabídla se mi mladá maminka sedící na lavičce.
„Spíš co. Tady stávala fontána.“
„Myslím, že jsem něco takového už slyšela, ale já si ji nepamatuji. Zbořili ji dávno předtím, něž jsem se sem nastěhovala. Jste už druhá, kdo se na ni v poslední době vyptával.“ Usmála se. Přišlo mi to zvláštní, to rozhodně nebude náhoda.
„Vážně? No, to je jedno. Stejně vám děkuju. Mějte se.“
„Nashle.“
S dost rozporuplnými a zmatenými pocity jsem se vydala do práce. Stále jsem si kontrolovala ruku, jestli z ní neteče krev, ale byla v pořádku, jen trochu pálila.
Co se to, sakra, vůbec stalo? Jak to, že tam byla a najednou už ne? Je tohle vůbec možný? Ne není! Tak proč se to děje zrovna mně? Sakra! Sakra!
„Megan, jsi v pořádku?“zeptal se Samuel zase uvnitř mé hlavy.
,To ti jako nepřipadám, nebo co? A ty na mě vlastně ani nemluv!‘ vyštěkla jsem na něj.
„Co jsem udělal?“
,Jak se můžeš tak blbě ptát? Co jsi udělal? Právě že jsi neudělal vůbec nic! To bylo řečí, že na tebe stačí pomyslet a nebo ti zavolat na mobil a ty se se mnou nějak spojíš a pomůžeš mi. Příště neslibuj, když to nedokážeš splnit.‘
„Z čeho mě tu obviňuješ? Že jsem ti pár hodin nebral telefon?“
,Ne, ale že jsi tu nebyl, když jsem tě potřebovala. Nehraj, že nevíš, o čem mluvím. Schválně mi řekni, kolikrát jsi mi už prošel vzpomínky?‘ křičela jsem na něj čím dál víc. Musela jsem vypadat jako úplný blázen. Mlčky jdu a přitom se tvářím přinejmenším naštvaně.
„Laskavě mě neurážej. Jasně jsme se domluvili, že bez tvého svolení ti lézt do vzpomínek nebudu. A já to taky dodržuju. Máš pravdu, byl jsem nedostupný. Za to se omlouvám, ale mám svou práci a někdy jsem duchem trochu mimo.“
,Fajn,‘ odpověděla jsem rozzlobeně.
„Fajn? To je jako všechno, co mi k tomu řekneš? Já myslel, že jsi měla nějaký problém, když jsi mě sháněla. Tak promiň, že vůbec otravuju.“
,Tak se hned neurážej. Je toho na mě moc, tak po mně nechtěj žádný super výkony a chování,‘ reagovala jsem trochu smířlivěji. Dovolila jsem mu prohlídnout si mé vzpomínky a vyprávěla jsem mu o všem, co mě momentálně napadlo. Na všechny moje otázky se mi dostávaly odpovědi, že neví jistě a musí se zeptat, nebo že mi to nesmí říct. Pak se na pár minut odpojil a já se trochu zklidňovala. Vrátil se a v hlase se mu objevila naléhavost s obavami.
,Děje se něco?‘ zeptala jsem se podezřívavě.
„Jo, celkem jo. Potřebuju si s tebou promluvit.“
,Tak mluv. Co ti brání?‘
„Není tu bezpečno. Potřebuji, abys došla na jedno místo.“
,Jak tu jako není bezpečno? Jsme v mé hlavě.‘
„No právě, někdo by mohl poslouchat.“ Jo, tak tohle dává zase velkej smysl.
,Fajn, ale já teď musím do práce.‘
„No to odložíme buď na zítra nebo na dýl. Uvidíme. A chci tě o něco porosit. Hlavně se mě neptej proč, protože ti to nesmím říct. Na to jsou tu jiní.“
,Mám na vybranou? Povídej.‘
„Jdi teď domů a vem si věci na večer. Připravíš se v práci. Nebudeš zůstávat v bytě tak dlouho sama. Bude lepší, když zůstaneš ve společnosti lidí.“
,Cože? To nemůžeš myslet vážně. Jednou jdu na nějakou významnou akci a mám se připravit za pár minut v práci? Tak to ti vážně děkuju.‘ Dodala jsem sarkasticky a málem jsem viděla, jak protočil oči.
„Myslím to smrtelně vážně. A věřím, že na chvíli tě někdo zaskočí a času budeš mít dost. Tak nebuď naštvaná.“
,Hmm…‘
„Mohl bych mít ještě jednu prosbu?“ Aniž by čekal na odpověď, tak pokračoval. „Nevadilo by ti, kdybych se stavil do tvé hlavy, až budeš mluvit s rodiči?“
,Ne, v pohodě. Ale až tě zavolám a odejdeš, když ti řeknu. Platí?‘
„Jasný. Díky. Teď musím zpátky do práce, než mě uškrtí, že se ulejvám. Tak nezůstávej v bytě dlouho a dávej na sebe pozor.“