Forsaken - 228. díl

Odkládám tužku a unavenýma očima se rozhlížím po svý nehostinný tmavý cele.
Už se mi ani nechce psát dál... jakej to má vůbec smysl? Copak se odsud někdy dostanu? Navíc nemám chuť vzpomínat na události toho dne... je to stále někde hluboko ve mně... ten pocit viny... má svý trnitý šlahouny omotaný kolem mýho srdce a když si nedávám pozor, dokážou ty ostny zajet pěkně hluboko...
Nevím, jak se s tím vypořádat... copak to vůbec jde? Zavinila jsem smrt dvou lidí a na to neexistuje žádná omluva. Pravda, neměla jsem tehdy na výběr, tenhle luxus mi byl sebrán bez jakýkoli debaty, ale za to se moc schovávat nemůžu. Protože kdybych neměla ten blbej nápad, že od Riela zdrhnu, k ničemu z toho by nedošlo. Udělala jsem chybu. Stejně jako tenkrát, když jsem utekla od táty. Nebýt mě, oba mohli bejt ještě naživu a kdo ví, třeba by našli způsob, jak bejt spolu. Strašně bych chtěla věřit, že jsou spolu i tak, ale nejsem už malá holka, co si plete pohádky s realitou.
A i kdybych byla, při pohledu na špinavý zdi, který mne obklopujou, a olezlou matraci na zemi, by mě to hodně rychle přešlo. Protože princezny se přece zavírají do věží, ne někam do podzemí, a jejich potencionální zachránci většinou nedlí jenom pár metrů od nich v okovech víc mrtví než živí… Tentokrát už se Riel nepřiřítí na svý motorce, aby nás odvezl někam daleko pryč… do bezpečí…

„Arieli, trvám na tom, že ať tu chystáte cokoli, Nikole se nesmí nic stát! Nechte mě ji odvést pryč!“ ozval se Michael s důrazností, kterou bych od něj nečekala, a nic mu přitom nevadilo, že mu skočil do řeči. Jenže Ariel měl v tu chvíli očividně docela jiný starosti, než aby ho její úděl zajímal.
„Nikola počká!“ odsekl mu bez dlouhýho rozmýšlení a zavolal si k sobě Petra, nepochybně aby spolu domluvili nějakej hnusnej trik.
A mně z toho všeho bylo čím dál tím víc úzko. Pravda, skupinka andělů, která mě obklopovala, nebyla ničím, co by táta s Rielem, pokud budou spolupracovat, nezvládli, ale měla jsem neblahý tušení, že to není to jediný, co si na ně Ariel připravil. Naneštěstí nebyl způsob, jak je varovat, mohla jsem pouze doufat, že ví, co je tohle za místo, a hlavně s kým mají co do činění… Nebo že by přece jen…?
Michaeli? promluvila jsem v duchu k Nikolinýmu ochránci a trochu se mi ulevilo, když jsem ve svý hlavě zachytila jeho znepokojenej hlas.
*Tohle se nemělo stát…*
Já vím, Michaeli, ale pořád je způsob, jak to celé zastavit… jak Niku zachránit…
*Jak? Oni mi nedovolí ji odsud teď dostat… a kdoví, jaké peklo tu zanedlouho vypukne…* dělal si starosti a mně se to náramně hodilo, protože tím spíš se mi podaří ho přesvědčit, aby mi pomohl. On byl mou poslední nadějí, a tak jsem to nemínila zvorat.
I kdyby se jí tady nic nestalo, stejně skončí v blázinci. Copak tohle chceš? Hodláš tomu jen tak přihlížet a nebo uděláš něco, čím ji před tím hrozným osudem ochráníš? To je přece tvoje práce… povinnost! zpracovávala jsem ho dál. Sice jsem dost pokoušela štěstí tím, jak jsem na něho tlačila, ale netušila jsem, kolik mi ještě zbejvá času. Samozřejmě, že ta nenadálá péče připadala Michaelovi podezřelá.
*Proč tě najednou zajímá, co s ní bude? Vy dvě se přece nemáte nijak zvlášť v oblibě.*
To je pravda, nejde mi zas až tak o ni, jako o Riela. Na tom ale vlastně nezáleží, protože když pomůžeš jemu, pomůžeš zároveň i Nikole. Musíš ho jenom vyhledat a varovat, že tu na něj Ariel čeká…
*Zradit svůj druh, abych zachránil někoho z temných?!* Michael se tou myšlenkou zdál být naprosto zděšený. Jo, to mi ještě scházelo… čistá neposkvrněná duše v okamžiku, kdy jsem došla k závěru, že většina andělů jsou prachsprostý gauneři!
A ty si snad myslíš, že to, co tu chystají, je správné? Vždyť mají v plánu normální popravu!
*Nedělají nic špatného, jejich úkolem je potírání těch druhých… a ty mezi ně prý patříš také…*
Prý?! opáčila jsem podrážděně. Ty nevíš o mým původu vůbec nic, co?! Můj otec je možná upír, ale moje máma byla anděl a to z nás dvou činí skoro sourozence! Takže by sis laskavě mohl načechrat křídla a zkusit pro mě něco udělat!
*Takže to jsi ty?* vydechl Michael užasle. *Zaslechl jsem u nás nahoře zvěsti o dítěti, které je zčásti upír a zčásti anděl… i když jsem netušil, že se s tou prazvláštní bytostí kdy střetnu…*
Fajn, tak se ti to poštěstilo, potěšení na mý straně! pokoušela jsem se ho vybudit k nějaký činnosti. Musíš vyhledat Riela a říct mu, ať sem za žádnou cenu nejezdí sám! Slyšíš?!
*Vždycky jsem si myslel, že jsou to jenom povídačky… Nikdy se o tom nemluvilo nahlas… vždy jen vskrytu… šeptem… A ty jsi přitom skutečná…* blekotal dál a mně kvapem docházela trpělivost.
To jsem, ale jestli konečně něco neuděláš, pak už dlouho nebudu! zařvala jsem na něho ze všech sil.
*Dobrá… já… udělám to…* přislíbil Michael zdráhavě, zřejmě dosud v šoku z toho odhalení.
Tak běž! Pospěš si! vybídla jsem ho a snažně jsem doufala, že není příliš pozdě.