Srdce bojovnice II - 89. díl

Zachvěla jsem se při představě, že bych měla celou věčnost strávit v tomhle mokrém hrobě s Valou, kterého jsem každým okamžikem nenáviděla víc a víc, a podle úsměvu, který se Ulmovi objevil na rtech, věděl naprosto přesně, co se mi právě honí hlavou.
„Jsem rád, že už se začínáš umoudřovat, Riel. Já ti přece nechci ubližovat...“ Natáhl ke mně ruku a já strpěla, aby mě pohladil po tváři. „Myslíš si snad, že mne těší, vidět tě takto? Prochladlou a žíznivou?“
„Copak Vám na tom vůbec záleží? Chcete jen dosáhnout svého, nic víc!“ potřásla jsem slabě hlavou a bezděčně jsem si olízla vyprahlé rty. Bylo utrpením dívat se na všechnu tu vodu stékající po obvodu mého vězení a vědět, že se jí napít nemůžu. Protože jak už jsem během své nedobrovolné koupele zjistila, byla strašlivě slaná.
„Jeden přece musí vědět, co vlastně chce, a hlavně jak to získat, Riel. A já nečiním nic, co by tvůj milovaný princ nezkoušel také. Akorát že já mám oproti němu větší možnosti.“
„Neopovažujte se srovnávat se s ním! On není jako Vy! Nikdy by nedokázal být tak krutý a bezcitný!“ zaprotestovala jsem ihned, třebaže to v mé současné pozici bylo hodně nerozumné.
Avšak to bych nebyla já, abych si ji ještě o něco nezhoršila, i když kvůli tomu jsem to rozhodně neudělala, prostě jsem jenom nesnesla, aby ten... ten netvor... házel Thranduila do stejného pytle jako sám sebe. Jistě, některé princovy metody byly dosti nezvyklé, ovšem vždycky jsem z toho celého mohla nějak vycouvat... Ulmo mi oproti tomu podobný přepych volby nedopřál. Ne doopravdy.
„Krutý a bezcitný? Já se tě pouze snažím chránit, Riel. V tomto případě před tebou samotnou. Nepatříš k Thranduilovi... a pokud vím, tam nahoře už sis toho vytrpěla dost... Proč se tam tak tvrdošíjně toužíš navrátit?“ vyzvídal, zatímco jeho ruka neomaleně sklouzla o něco níž.
„Patřím tam,“ odvětila jsem stroze. „A věřím, že s ním můžu být šťastná.“
„Šťastná?!“ vysmál se mi Ulmo do tváře. „Ty s ním nebudeš šťastná, protože on zakrátko zemře! A klidně si ušetři své nenávistné výlevy vůči mé osobě, neboť jeho smrt nebude přičiněním mým nýbrž ruky osudu, kterou ani já nemohu zvrátit!“
„Zemře?!“ vydechla jsem polekaně, ale okamžitě jsem se snažila opanovat. „To říkáte jenom proto, abyste mi ublížil! Já Vám nevěřím!“
„Že ne?! Však budoucnost ukáže, že jsem ti nelhal!“
„A když...“ zajíkla jsem se a musela jsem chvilku počkat, než jsem byla opět schopná pokračovat. „Když už se s ním nikdy neshledám, bude žít? Unikne tomu nelítostnému osudu?“ vyzvídala jsem, přestože jsem si nedávala nijak velkou naději, že bych se s ním mohla ještě kdy střetnout. Vždyť Ulmo mi dal již dosti jasně najevo, že mě nehodlá nikam pustit.
„Ne,“ odvětil Vala nemilosrdně a bylo zřejmé, že ho ta skutečnost nevýslovně těší. „Zemře tak či onak, je to již vepsáno ve hvězdách.“
„A proč mi to tedy říkáte, když se tomu nedá zabránit?“
„Abys pochopila, že svazek s ním by tobě akorát zármutek přinesl! A to již velice brzy... Chceš snad zůstat v Eryn Galen docela sama pouze s králem, který ti bude každý den připomínat, že smrt jeho syna je pouze tvou zásluhou?! Mám takřka před očima všechno to utrpení, které by ti přinesl. A ty bys ho kvůli svému synovi ochotně snášela.“
„Jsem si jistá, že bych si to líbit nenechala a odjela bych i se synem pryč!“ namítla jsem nepříliš přesvědčivě.
„Neodjela. Nechtěla bys ho přece připravit o jeho dědická práva... nemluvě o tom, že Oropher by tě nenechal, abys mu ukradla jeho jediného vnuka...“
„Je to především můj syn!“ vyjekla jsem.
„Inu... syna za syna... není to takřka poetické?“ dobíral si mě Ulmo a jeho chladné oči si mě nestydatě prohlížely.
„Nesmírně!“ odsekla jsem. „Zapomínáte ale, že bych ani tak nebyla na všechno úplně sama! Je tu přece Amras... a... a Saeros...“ začala jsem pomalu vypočítávat, přestože u toho druhého ellona jsem si nebyla vůbec jistá, jestli ho ještě smím pokládat za přítele. Zradila jsem ho a opustila... a ani on nemohl být natolik velkorysý, aby to jen tak přešel.
„Saeros?“ Ulmo se bouřlivě rozesmál, až jsem sebou leknutím trhla. „Na toho láskou zaslepeného blázna bych, být tebou, už raději nespoléhal!“
„Já vím, že jsem mu hodně ublížila, ale není přece docela vyloučené, že se vztahy mezi námi ještě někdy urovnají...“ oznámila jsem mu s předstíranou sebejistotou, jen abych mu z tváře setřela ten jeho samolibý výraz. „On přece vždy věděl, co k princi cítím, netajila jsem to před ním!“
„Tohoto jsem také na mysli neměl, Riel, co se jeho týče, on by ti odpustil snad i vraždu... avšak naneštěstí již není ve stavu, aby ti mohl cokoliv odpustit. Copak se ti o tom Thranduil ani Elrond nezmínili?“