LO III: 53. kapitola Na začátku

Můj rodný dům lehl popelem.
Něco skončilo. Skončilo mé nečinné období? Můj bezstarostný život? Nebo skončila éra samostatného Eleska?
Islaminští zničili poslední hraničářské sídlo. Můj syn tu nevyroste a nezapůsobí na něj kouzlo, které mě ovládá celý život.
Vrhla jsem se mezi ruiny a doufala, že déšť zachránil alespoň něco, ale musela jsem shledat, že mi nezbylo vůbec nic.
„Promiň, tati,“ zašeptala jsem, a utíkala do mlýna. Ten stál na svém místě neposkvrněn, přesně jak řekl Oliver.
Leona stála na zápraží, chovala mého syna a vyhlížela mne. Zrychlila jsem a s úlevou je oba objala.
„Už jsi byla doma?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla jsem ponuře a políbila Felifka na čelíčko. Smál se a vřeštěl. Převzala jsem si ho do náruče.
„Je mi to líto,“ zašeptala moje věrná přítelkyně.
„Mně také,“ přiznala jsem.
„Připravila jsem ti pokoj. Je to v zadní části domu a vchází se tam zvenčí, takže budete mít soukromí.“
„To je od tebe opravdu milé,“ usmála jsem se. Bylo mi jasné, k čemu taková místnost je. Její manžel se tam stulí, když se domů vrátí příliš opilý. A nebo se nevrátí sám…
„Spíš samozřejmé,“ opravila mne.
„Já… Budu se snažit ti pomáhat… A samozřejmě si něco najít. Až se situace uklidní.“
„Jsem si jistá, že Oliver tě tu dlouho nenechá,“ povytáhla obočí.
Oliver… Nebyla jsem si teď jistá ničím kolem něj. Nevěděla jsem ani, jak se zachovám, až ho zase spatřím. Jak se zachová on. Když…
Pokrčila jsem rameny.
„Povídá se o něm všelicos, ale nemyslím si, že bys s ním byla, kdyby se k tobě choval špatně,“ prohlásila.
Ušklíbla jsem se. Co v jejím pojetí znamenalo ‚chovat se špatně‘?
„Oliver se chová, jak nejlíp umí,“ uzavřela jsem to.
„Třeba si tě vezme. Teď už by mohl,“ špitla. Jistě, i ona si myslí, že nežít v manželství je špatné.
„Ne, nemohl,“ řekla jsem ostřeji, než bylo nezbytné. „Nechci umřít. Islaminští dědici zabíjejí matky svých dětí. To nevíš?“
„Eh,“ zalapala po dechu.
„Nikdo nesmí vědět, že Felif je jeho syn, rozumíš mi? Nikdo! Ne, dokud jsem naživu.“
„Jistě,“ špitla a zatáhla mě za mlýn, aby mi ukázala naši novou světnici. Byla vybavena prostě, ale stačilo to. Dvě postele, stůl se svícnem a židle. Příliš jsem se nerozhlížela a pokračovala ve vysvětlování. Cítila jsem potřebu s někým se konečně podělit o své zážitky a obavy a Leona dokázala, že je ta pravá.
„Islaminští jsou… pověrčiví,“ vysvětlovala jsem. Záměrně jsem se vyhnula tomu, co jsem si opravdu myslela: že nepoužívají rozum. „Věří věštbám a mají jich docela dost. Jedna tvrdí, že poslední hraničářka rozhodne o zkáze Islamina. Druhá říká, že Islamino zahubí matka dědice trůnu. A já sedím na obě tyhle pověry.“
Přikývla. „Jsi v háji.“
„Ano.“
„A Oliver?“
„Oliver… Tomu už nevěří. Ale čemu věří… Já nevím. Nevím.“