Melien Edhel - LXXI. kapitola - část 2/2

Lidianna velmi jasně vnímala, jak se jí Rúmilovy zuby boří čím dál hlouběji do kůže, ale zatím nepociťovala strach, neboť se domnívala, že ji pouze zkouší. Navíc slabé mravenčení, které jí tím místem co chvíli probíhalo, nebylo úplně nepříjemné. Bylo v tom cosi primitivního... zvířecího... a ona se neubránila, aby si v duchu nepokusila představit, jaké by asi bylo milování s ním. Ne, že by ho přímo toužila okusit, pokud to bude jen trochu možné, hodlala se téhle fázi přesvědčování vyhnout, nicméně něco jí říkalo, že by to byl nepochybně nezapomenutelný zážitek.
„Ty ihned odejíti měla bys!“ zamumlal Rúmil takřka zoufale. Jeho ústa byla dosud přitisknutá k jejímu krku, kde dychtivě sála horkou krev z jedné menší žilky, kterou s jemností, jež ho stála značné úsilí, prokousnul. Jenže pokud se bláhově domníval, že tím tu stvůru v sobě ukojí, velice se mýlil, neboť ta, jakmile okusila tu opojnou chuť nevinnosti, se odmítala spokojit s pouhými pár kapkami krve.
„Proč? Vadí ti snad moje společnost?“ podivila se Lidianna a přestože si byla jistá, že je rudá až za ušima, troufale sjela rukou z Rúmilových zad až na jeho pevný, v nohavicích uvězněný zadek, a začala ho dráždivě hníst. „Tak vadí?“
„Ne,“ přiznal a přimhouřil oči, aby si mohl lépe vychutnávat její smělé dotyky.
Nepodivoval se jejímu nezvykle vyzývavému chování, pro onu chvíli byl za to pouze neskonale vděčný. Tichoulinký hlásek kdesi v zastrčeném koutku jeho mysli mu sice neodbytně našeptával, že to, čeho se dopouští, je špatné, avšak on se rozhodl ho prozatím ignorovat. Vždyť se už dost dlouho staral o blaho jiných, cožpak nemá on sám také právo na pár okamžiků štěstí? Ostatně Lidianna za ním přišla dobrovolně, nebylo to, jako kdyby ji k něčemu nutil, a rozhodla se zůstat, i když ji posílal pryč. Tím svou povinnost splnil... a nemusel si již pranic vyčítat. Jedno mu ale dosud vrtalo hlavou.
„Pověz mi... pročpak tohoto činíš? By ses Legolasovi pomstila?“ zeptal se, aniž by přestal pustošit její krk.
„A kdyby ano? Vadilo by ti to?“ vypravila ze sebe přerývaně, zvědavá, jak jí odpoví, neboť už předtím zaznamenala, že mu na princi nebývale záleží. A vzhledem k charakteru své žádosti potřebovala, aby svou loajalitu vůči němu aspoň trochu omezil. „Odmítneš mě jenom kvůli němu? Co pro tebe tak úžasného udělal, že jsi mu takhle oddaný?“
„My přáteli byli... kdysi...“ svěřil jí neurčitě, stále očekávaje její odpověď.
„Kdysi není teď... Ale abych byla upřímná, nedělám to proto, abych se mu pomstila. Chci odsud akorát zmizet... vrátit se zpátky do svého světa. A připadalo mi, že ty bys mi s tím mohl pomoct...“ zavrněla a litovala, že je všude kolem taková tma a tudíž Rúmil nemůže ocenit ty smutné psí oči, které na něho i přes tu naprostou marnost svého počínání dělala.
On si jich však povšimnul až moc dobře, a právě proto je bez dalšího slova prudce otočil a nepříliš šetrně přimáčknul Lidiannu ke stěně, div že jí tím nárazem nevyrazil dech.
„Tobě toho tak připadalo? A podle čehos jsi takto usoudila, pověz, princezničko!“ vyjel na ni ostře a jeho hrubý stisk ji varoval, že není na místě pokoušet dále jeho trpělivost.
„Já vlastně ani nevím...“ hlesla s obavami, že ho ještě více rozlítí. „Jsi tu jedním z mála, kdo se mnou vůbec mluví... všímá si mě... aspoň trochu. Navíc taky vypadáš, jako kdybys sem tak úplně nepatřil, a proto jsem doufala, že bys pro mě mohl mít pochopení...“
„Já jeho třebas i mám, však toho ještě neznamená, že tobě k útěku nápomocen budu! Zapomněla jsi snad již, kterak za čin podobný princ potrestán byl?!“ zasyčel na ni nevlídně.
„Ne... nezapomněla...“ špitla provinile.
„A přec tohoto ode mě žádáš?! Domníváš se snad, že na osudu tvém mi toliko záleží, že pro tebe ochotně zmrskati se nechám?!“
„To se ale stane jenom v případě, že někdo odhalí, že jsi v tom měl prsty! A pokud si budem počínat obezřetně, tak k tomu nedojde! Rozhodně nechci, abys měl kvůli mně problémy!“ hájila se Lidianna neobratně.
„Nu dobrá, dejme tomu, že by toho odhaleno nebylo. Však stejně mi pověz, proč bych zákonů pro tebe porušiti měl? Čehožpak mně z toho celého kyne?“ vyptával se Rúmil dál a Lidianna se začínala smiřovat s možností, že z toho nevyjde tak lacino, jak zprvu poněkud naivně doufala.
Nedalo se však říct, že by mu to vyloženě zazlívala. Vždyť proč by měl nasazovat svou kůži pro někoho, kdo pro něj vůbec nic neznamená? Není přece hrdinkou nějakého viktoriánského románu, kde by muž klidně položil svůj život, jen aby ji zachránil. Tohle byla syrová realita a očividně stejně jako v jejím světě, tu nic nebylo zadarmo.
„Co by sis tak představoval?“ zmohla se na nesmělou a celkem zbytečnou otázku, neboť neurvalý způsob, jakým se Rúmil hned vzápětí zmocnil jejích úst, dával tušit, že o čtení pohádek před spaním rozhodně zájem nemá.

Když se dveře od ložnice konečně otevřely a poněkud zemdlený léčitel stanul na prahu, naskytnul se mu pohled, který si neodbytně našel cestu až kamsi k jeho srdci. Neboť i on sám kdysi miloval a přestože jim nebylo určeno, aby zůstali spolu, nezapomněl dosud, jak nádherné to bylo.
A výjev, který spatřil v předpokoji, byl přímo ztělesněním všeho, co by si jeden mohl představit pod pojmem láska. Záviděl jim… tu blízkost a důvěru, se kterou se k sobě tiskli… to, že mají toho druhého, aby jim dodal sílu, když je toho zapotřebí. A nutno říci, že lady Nimloth vyhlížela, že jí péče lorda Gildora opravdu prospívá. Když ji viděl naposledy, obával se, aby v ní vbrzku nezískal dalšího pacienta, avšak nyní, když důvěřivě podřimovala v lordově objetí, pohodlně natažená na pohovce, se zdálo, že již překonala počáteční šok, který jí těžká zranění jejího bratra způsobila. Nezamlouvalo se mu, že by ji měl budit, avšak bylo jeho povinností oznámit jí, jak na tom lord Glorfindel je a jak by měla probíhat jeho další léčba.
S tímto na zřeteli zamířil směle k té zdánlivě nic nevnímající dvojici, ovšem sotva učinil dva kroky tím směrem, ocitnul se takřka přibodnut na místě párem ocelově šedých a stejně tak chladných očí tmavovlasého lorda. Otevřel ústa, aby své chystané vyrušení ospravedlnil, nicméně přísné zamračení a ukazovák, který si ten ellon ihned přitisknul ke svým rtům, ho přiměly si to rozmyslet.
Mlčky sledoval, jak lord Gildor opatrně podsunul lady Nimloth polštář pod hlavu, ve snaze jí aspoň trochu vynahradil ztrátu svého klína, na němž až dosud spočívala, a pak mu suverénně pokynul, aby ho následoval na chodbu. Zdráhavě uposlechl, přestože se nemohl nepodivovat, proč to vůbec dělá. Vždyť ten panovačný lord neměl zhola žádné právo mu něco nakazovat, byla to pouze jeho aura důležitosti a značná dávka arogance, která ho k tomu přiměla.
„Já rád jsem, že lady Nimloth se již lépe vede…“ prohodil váhavě, když za nimi lord zlehka zavřel dveře, a on se s ním ocitnul docela sám.
„Vskutku?!“ opáčil Gildor mrazivě a z jeho tónu sálala němá hrozba. „A přec jste toho ihned zmařiti chtěl!“
„Toť úmyslem mým nebylo, já pouze sděliti jí chtěl, kterak se –“
„Pak toho mně sdělte a já jí toho šetrně tlumočiti budu, neb nevěřím, že byste na stav její ohledů bral!“ nařídil mu lord ostře a léčitel se proti své vůli neubránil tomu, aby se lehce nepřikrčil.
„Já obav Vašich o ni chápu, však přec se mi reakce Vaše přehnanou poněkud zdá, heru Gildor,“ zaprotestoval přesto, i když jeho námitka postrádala potřebnou razantnost.
„Přehnanou?! Kdybyste lady Nimloth lépe znal, pak byste takto nehovořil! Ona citlivou převelice jest… a pokud jeden opatrný dosti není, snadno by ji slovy svými ledabylými k činu neuváženému dohnati mohl! Já doufám, že nyní mi již rozumíte a vůči chování mému pochopení většího míti budete!“ dodal Gildor jakoby mimochodem a nesmlouvavě si přeměřoval toho pošetilého ellona, jenž si dovolil pokoušet jeho trpělivost.
„Naznačujete tímto, že…“ spustil léčitel srdnatě, jen aby se vzápětí zarazil a nechal to nakonec nedokončeno. „Ovšem… rozumím… Kdybyste bylin tišících pro ni potřeboval, pak na mě se pokojně obraťte a vězte, že já důvěry Vaší nezklamu.“
„Toho si cením,“ pokynul mu lord vděčně hlavou. „Však nyní povězte mi již, kterak se švagrovi mému nastávajícímu daří. Já doufám, že toho příliš závažným není, neb my časně zrána odplouti musíme.“
„Já obávám se, že toho možným nebude, neb on zranění dosti těžkých utrpěl. Klid na lůžku pro něho nyní převelice důležitým jest,“ zdůraznil léčitel, třebaže se mu výraz, která jeho slova vyvolala na lordově tváři, pranic nezamlouval. Ale ani tak nehodlal zanedbat své povinnosti. „On horečkou vysokou zmítán jest a bolesti jeho i přes podání bylin omamných dosud silnými jsou. Nezbytné jest, by jemu odvarů z nich pravidelně podáváno bylo, sic do šoku upadnouti by mohl.“
„Vskutku? Pak na toto raděj sám dohlédnu, by nedbalost něčí jemu neuškodila,“ nabídnul se Gildor natolik starostlivě, že byl léčitel nucen poupravit si svůj ne zrovna lichotivý názor na jeho lordstvo.
„Toť od Vás šlechetné jest, heru Gildor,“ ocenil to a byl více než překvapen tou nenadálou změnou. „Já směsi bylin vhodných připravím a dne zítřejšího zrána Vám jich přinesu. Do doby té Vám množství, jež již do konvice připravil jsem, postačí. Však více než-li poháru jednoho mu naráz nedávejte... a vždy dbejte, byste mezi dávkami jednotlivými vždy prodlevy přinejmenším hodin dvou dodržel, by k otravě nedošlo. A též přiměti se ho snažte, by co nejvíce pil, neb tělo jeho díky horečkám o velkou část tekutin přišlo.“
„Vy obav činiti si nemusíte, pokud zbytí nebude, já mu vody přímo do krku líti budu, jen aby vbrzku opět zdráv byl,“ ubezpečil ho Gildor v žertu a ještě se na léčitele lehce pousmál, aby ho ujistil, že to opravdu není míněno vážně.
„Hlavně opatrn buďte,“ upozornil ho ještě léčitel. „Tvář jeho značně opuchlou jest... já ran jeho všech vyčistil a pak ji mastí chladivou potřel a látkou v bylinném séru namočenou přikryl, by se všeho lépe vstřebati mohlo. Snad toho horečky zanedlouho z něho vytáhne, neb než-li jeho jsem uspal, on dosti blouznil a též nevolností silnou trpěl.“
„Já noci celé u něho probdím a uvidíte, že ho ráno, až sem opět zavítáte, téměř ani nepoznáte.“
Léčitel se na něho poněkud úkosem zadíval. „To od Vás modřiny oné na spánku má?“
„Já obávám se, že ano, však věřiti mi můžete, že bych toho nečinil, kdyby zde možnosti jiné bylo. Já doufám, že jemu tím příliš neublížil jsem?“ staral se Gildor a jeho zkormoucený výraz by obměkčil i tvrdší nátury než byl jeho společník. Co před sebou viděl, byl lord, který se sice na první pohled mohl jevit jako chladný a bezcitný, avšak to byla pouze tvrdá slupka, jenž chránila jeho citlivé nitro. Vždyť kolik ellyn by se dobrovolně nabídlo, že budou celou noc dohlížet na raněného, k němuž je takřka pranic neváže, než aby raději utěšovali krásnou elleth? Léčitel si byl jistý, že na jejich spočítání by mu bohatě stačila jedna ruka.
„Vy pro to trápiti se nemusíte, heru Gildor. Já tvrditi si troufám, že on rány Vaší pravděpodobně ani nevnímal a spíše vysvobozením pro něho byla,“ pravil, aby ho upokojil, a jelikož se zrovna otočil k odchodu, nemohl tak spatřit pobavené pousmání, které se na okamžik mihlo lordovi na rtech.
„Slova Vaše útěchou nesmírnou pro mě jsou,“ řekl mu na rozloučenou, avšak ani tehdy léčitel nezachytil jemný náznak sarkasmu a pokojně opustil dům, přesvědčen, že je o jeho pacienta výborně postaráno.
A postarat se o něho Gildor mínil skutečně dokonale.

Thranduil chvilku přemítal, jestli svému synovi říct, že se chová jako naprostý hlupák, a posléze usoudil, že podobná upřímnost nemůže být rozhodně na škodu. Nevlídný pohled, který na něho Legolas hned vzápětí vrhnul, však svědčil o tom, že tomu jeho otevřenost není příliš po chuti.
„Pokud Vám na vztahu našem toliko záleží, pak jste do něj zasahovati neměl! Či snad jste již pozapomněl, že pouze kvůli Vám k roztržce oné došlo?!“ vmetl mu princ hbitě do tváře a byl překvapen, jak příjemné je, když může veškerou vinu svalit na někoho jiného. Jenže skutečnost, že otcovo chování k Lidianně bylo sice podnětem k jejich odloučení, nikoliv však tou hlavní příčinou, mu tento požitek poněkud kazila. A Thranduil si to uvědomoval stejně tak dobře.
„Kdybych to pouze já byl, kdo mezi vámi dvěma stojí a v udobření vám brání, pak bychom tu nyní o tomto nedebatovali. Ostatně ty by ses tu se vší pravděpodobností nyní ani nenacházel, neb bys kdes s Lidiannou byl. To bys však slov jejích zpochybniti nesměl a tomu nejhoršímu hned uvěřiti,“ vyčetl mu mírně, neboť již nebylo zapotřebí zapojovat do toho nějaké emoce. Ty se do toho vmísily hned na začátku a podle toho to také dopadlo...
„Já tomu věřil, neb se mi vysvětlení jiného rozumného nedostalo!“ ohradil se Legolas chabě.
Thranduil trochu zádumčivě potřásl hlavou. „Ne vždy jich dostati můžeš, nin-ion, někdy prostě slepě věřiti musíš... A já raděj snad ni zvěděti si nepřeji, zda tohoto přihodilo se, neb důvěra tvá v Lidiannu příliš malou byla či snad spíše toho nedůvěra tvá vůči mně způsobila. Tak či onak tys jediný, který pochybení toho napraviti může, čehož se však nestane, když tu pouze seděti a řečí pošetilých vésti budeš!“
„Vy téhož činíte, Adar, přestože situace Vaše té mé nepodobna není!“ upozornil ho princ vzpurně a z neznámého důvodu ho potěšilo, když se král tlumeně zasmál.
„Pak bychom s tím nejspíše čehos učiniti měli, bychom se do paláce docela sami navrátiti nuceni nebyli!“ pronesl rozhodně a aniž by se potřebovali více domlouvat, začali se opět chystat na cestu.