Forsaken - 229. díl

„Ale ale, kampak sis to namířil?! Najednou už se o život své svěřenky neobáváš?“ ozval se Arielův posměšnej hlas a mně se sevřelo srdce úzkostí, protože pokud se Michaelovi nepodaří ho něčím uklidnit, můžu na jeho pomoc zapomenout. Jenže… může jako anděl vůbec lhát?
Už o chvilku pozdějc jsem ale zjistila, že jsem spíš měla dumat, jestli ze sebe dokáže vypravit aspoň dvě slova za sebou, aniž by se zadrhnul.
„Já… vždyť jsi slíbil, že… no… že se Nikole nic nestane… a tak… jsem si říkal… že tu nebudu už překážet…“ lezlo to z toho strážnýho anděla jako z chlupatý deky a já útrpně protáhla obličej. Je tohle možný?! To už nemělo s čistotou duše nic společnýho, to zavánělo normální natvrdlostí! Mít toho zoufalce ve svým dosahu, snad bych ho i nakopla, aby se trochu vzpamatoval!
„To jsem slíbil,“ připustil Ariel takovým tónem, že jsem si úplně živě představila ten jeho nepěknej úsměv. „Ale ty bys jako dobrý pastýř stejně neměl opouštět své ovečky. A nebo snad věříš vlkovi, že ti tvou ovečku pohlídá?“
Zaslechla jsem několik pobavenejch uchechnutí a pomalu jsem začínala pochybovat, že mají andělé zmaru s andělama vůbec něco společnýho. Jeden by přece čekal přívětivé a dobrotivé bytosti… ne takovou bandu hajzlů, se kterou jsem měla tu čest se setkat. A nebo že by tak okouzlující byli jen Arielovi kumpáni? Ani by mě to nepřekvapilo, svůj k svému, že jo...
„Arieli, já...“ Michael se odmlčel, zřejmě jak se zuřivě snažil vymyslet nějakou důvěryhodnou výmluvu a já svěsila hlavu, mý naděje tytam ještě dřív, než to odpískal sám Ariel.
„Ty co?! No?!“ vyjel na něho znenadání, jeho předchozí laškování rychle ustoupilo rostoucímu hněvu. „Copak máš za lubem? Jít na nás snad žalovat?! Myslel jsem, že jsi rozumnější... ale očividně je pravda to, co se říká... že vy strážní jste moc rozumu nepobrali!“ Neochotně jsem s ním musela v tomhle bodu výjimečně souhlasit.
„Však o vás se taky leccos povídá!“ odsekl mu Michael odbojně.
„Vážně?“ Ariel to jediné slovo výhružně protáhnul a já v duchu vzývala svýho spojence, aby držel jazyk za zubama a radši už nic neříkal, jenže on mě pro tentokrát docela ignoroval.
„Nechtěl jsem tomu věřit... vždycky jsem tě považoval za svého přítele... ale když se rozhlédnu kolem a vidím, kým ses obklopil, nemůžu nepřemýšlet, jestli na tom náhodou něco není...“
„Není na čem?“
„Že andělé zmaru nebyli za svého pozemského života dobrými lidmi... že to byli... kriminálníci... vrazi...“ Michael zněl celkem vyděšeně, ne asi z pomyšlení, že je ve společnosti takové sebranky, jako spíš proto, že ta představa pro něho byla až doposud naprosto nemyslitelná. A přece...
„Ale takoví přece do nebe nepatří, ne?“ odtušil Ariel se smíchem.
„To ne... Já nevím, jak se to mohlo stát... nejspíš nějaký omyl... musím to nahlásit... tohle přece nemůže dál pokračovat...“ chrlil ze sebe Michael a já si říkala, že ten mladý neopeřený chlapec má zřejmě ještě menší pud sebezáchovy než já. Jak jinak si vysvětlit, že takhle otevřeně Arielovi vyhrožuje?
„Musíš to nahlásit? A komupak bys to chtěl hlásit?“ nenechal se tím Ariel vyvést z míry. Očividně ho ta vidina ani trochu neznepokojovala.
„Archandělu Azraelovi... a také našemu Nejvyššímu...“
Petr se bouřlivě zasmál. „Ta nevinnost mě takřka dojímá!“
„Jo? To máš štěstí!“ odvětil mu Ariel znechuceně. „Mně se z toho chce zvracet!“
Zaregistrovala jsem, jak Michael tlumeně vykřiknul, a obávala jsem se toho nejhoršího.
„Když jsem se tě tehdy před tou nemocnicí ujal, myslel jsem si, že budeš co k čemu! Že budeš chtít pomstít smrt své přítelkyně a přidáš se k andělům zmaru a nebo zkázy! Ale ty jsi naprosto neschopný imbecil! Strážný andílek... pche!“ vysmíval se mu Ariel krutě. „Měl jsem tě tehdy nechat, aby ses zabil sám... to bych se s tebou aspoň nemusel obtěžovat!“
„Chtěl jsem jenom ochránit další dívky před podobným osudem, co je na tom špatného?!“ vypravil ze sebe Michael a podle toho, jak přiškrceně jeho hlas zněl, ho nejspíš Ariel držel hodně pevně pod krkem.
„Před podobným osudem?! Hochu, ty jsi neskutečně naivní... Obávám se, že pro někoho takového už nebudu mít další využití... a měl jsem to s tebou skoncovat už dávno...“ povzdechl si ten zmetek tak útrpně, že by ho jeden snad i litoval.
„Já ti nerozumím, Arieli...“ Rozpoznala jsem v Michaelově tónu stopy paniky a podle toho jsem usoudila, že tomu naopak začíná rozumět až příliš dobře. Na rozdíl ode mě.
„Tvou holku jsem zabil já, žádní upíři. Je to poměrně osvědčený způsob, jak rozšiřovat naše řady,“ oznámil mu Ariel prostě, jako kdyby vlastně o nic zásadního nešlo. Jasně, úplná personální agentura Anděl & Co. s.r.o.
„A to mi říkáš jen tak? Přede všemi?“ zalapal Michael po dechu. „Nemáš obavy, že bys je tím mohl rozzlobit? Jestli také o někoho přišli...“
„Dost už!“ utnul ho Ariel rázně. „Máš pravdu v tom, že většina z nich o někoho přišla... ale protože to bylo nejčastěji jejich vlastní rukou, nemají mi co zazlívat... Jsou přesně takoví, jak jsi říkal... akorát v jednom ses zmýlil... Ty už to nikomu nepovíš!“