Forsaken - 230. díl

Pevně jsem semkla víčka a hořce litovala, že nemám volný ruce, abych si je mohla přitisknout na uši a ztlumit tak Michaelův zmučenej výkřik. Tušila jsem, co teď asi prožívá, protože já už jednou měla tu čest pocítit v sobě Arielův nůž a vzhledem k tomu, že se v tom ten parchant dost vyžíval, to byl hodně hnusnej zážitek. Ne teda že bych si představovala, že by to za jinejch okolností byla paráda...
„Oni ho snad zabili!“ vyjekla Nikola vyděšeně a já jenom nepřítomně přisvědčila.
Neslyšela jsem sice, že by jeho tělo dopadlo na zem, ale jelikož byl anděl, tak jsem to ani nečekala. Předpokládám, že se prostě rozplynul. A s ním i veškerý mý naděje. Tudíž když se znenadání objevil Ariel přímo přede mnou, v ruce stále tu svou kudlu, už jsem se ani nijak zvlášť nevzpouzela. Jenom jedenkrát jsem ho zkusila trefit bleskem a když se opět vůbec nic nestalo, poddala jsem se svýmu osudu.
„Neměla jsi s tím jeho podivným chováním náhodou něco společného, že ne?“ zeptal se mě ten hajzl podezíravě a hrotem nože mi pomalu kreslil ornamenty na tvář. Naštěstí nijak hluboko, ale ani tak nemůžu říct, že by ten dotyk chladný oceli byl dvakrát příjemnej.
„Záleží na tom? Vždyť už jsi ho stejně zabil!“ odsekla jsem.
„Já že ho zabil? Ale kdepak... zabili ho upíři... jako ostatně už tolik andělů a lidí před ním... právě proto je musíme vyhladit... protože jsou to nelítostní vrazi...“ sdělil mi Ariel a k mýmu úžasu se mu dokonce podařilo, že jeho hlas zněl rozhořčeně.
A mně docházelo, že jsem se ocitla mezi dvěma stranama, který si nejsou až zas tak nepodobný. A taky proč jsou upíři tak nenávidění a pronásledovaní. Jestli se Ariel a jeho kumpáni náležitě činí a pokaždý to svedou na ně, pak nebylo divu, že mají tolik fandů.
„A co s ní?“ zeptal se ten anděl, kterej mě držel, dychtivě. „Můžu se o ni postarat?“
Ariel na něho vrhnul nevlídnej pohled, za kterej jsem mu byla poměrně vděčná. „Kdyby už něco, tak se o ni postarám sám, ale ten čas zatím nenadešel!“
„Ale vždyť jsi prve říkal–“
„Pokud sis toho nevšiml, tak se situace mezitím změnila! Může se nám ještě hodit!“
„K čemu? Vždyť ti dva už jsou na cestě sem! A nikoho dalšího s sebou nemají...“ pronesl ten dobrák za mnou natěšeně a kdyby mě k sobě netisknul tak pevně, s chutí bych ho kopla někam.
„Ty ses očividně ještě s nikým z nich nesetkal, co, jinak bys takhle nemluvil!“ poznamenal Ariel s despektem. „Prostě ji chci mít naživu pro případ, že by se něco zvrtlo!“
„Co by se asi tak zvrtlo?!“ odsekl anděl nevlídně, zřejmě dotčený, že ho jeho společník kárá. „Vždyť Petr přivedl pět svých druhů... to je celkem šest andělů zkázy... Kdyby chtěli, srovnali by celé tohle místo se zemí. Co se zemí! Klidně by ho nechali propadnout až do samotného nitra Země!“
A do prdele! zaklela jsem v duchu. Jak se zdálo, tak jsem sama Ariela dost podcenila. Neměla jsem ponětí, co všechno takovej anděl zkázy dovede, ale stejně mě z toho zamrazilo. A pak jsem to zaslechla... zvuk, kterej jsem tak dobře znala... A očividně jsem nebyla jediná, kdo věděl, co to znamená, protože po Arielově tváři se rozlil nehezkej úsměv.
„Já oceňuji, že se tak staráš, ale tohle nech laskavě na mně! Radši hlídej spolu s ostatníma Izabelu. Však oni si rozmyslí něco na nás zkoušet, když ji máme v hrsti!“ nakázal tomu andělovi a ten neochotně přikývnul.
„Co máš v plánu?“ vyzvídal Petr, kterej postával poblíž nás, akorát vně kruhu. „Máme se do toho hned dát?“
„Zatím ne. Zůstaňte stranou, dokud vám neřeknu. Myslím, že s Izabelou máme velkou šanci, že se vzdají dobrovolně. Oba pro ni přece už několikrát riskovali... naposledy teď, když se odvážili až sem... Neudělali by nic, čím by ji mohli ohrozit...“
„Dobře,“ souhlasil Petr povolně.
Ten zvuk, co jsem prve zachytila, mezitím zesílil. Klidně se přiznám, že žádnej odborník na motorky nejsem, ale s Rielem jsem na tý jeho jela už tolikrát, že jsem nepochybovala o tom, že je to vážně on. Část mýho já měla radost, že je v pořádku, a že ho zas uvidím, a ta druhá část se proklínala, protože to kvůli mně mířil rovnou do Arielovejch nemilosrdnejch spárů.
„Jak mu můžeš pomáhat, když to on tě zabil?!“ houkla jsem naštvaně Petrovým směrem, protože tohle mi fakt nešlo na rozum.
Čekala jsem, že mě začne horlivě ujišťovat, že to neudělal Ariel ale někdo z upírů, jenže on mě docela zaskočil tím, že se o to vůbec nepokusil.
„To máš pravdu, ale já to po něm chtěl,“ sdělil mi prostě. „Vyprávěl mi o tom, co se ti stalo... že tě jeden z temných dostal v parku... a že podobný osud brzy čeká i mě... pokud nepřijmu jeho nabídku... Nebral jsem ho zprvu moc vážně, ale pak se objevil on... ten bastard Riel! Tvářil se dost nasupeně a já pochopil, že nemám na výběr... a tak jsem souhlasil...“