Pod křídly draka - 12. část

Od doby, co museli odjet z Florencie, uplynulo už pár let. Evropa se měnila každým dnem, útočiště teď hledali v císařské Vídni.

Začalo se smrákat, a jak ubývalo světla, všem nočním tvorům přibývalo sil. Gina se zrovna probírala ze svého vynuceného odpočinku a celá rozlámaná, s plícemi v jednom ohni, se vydala do knihovny, kde, jak doufala, bude aspoň jeden z jejích společníků.
Jen co ji zahlédla, seskočila Marika celá rozesmátá Vladovi z klína a upravila si pomačkané šaty. Zamávala mu nějakou knihou před nosem a posadila se na druhou pohovku. Ginu z toho bodlo u srdce, když si uvědomila, že je to sotva pár hodin, co… Zakázala si vzpomínat na včerejší noc plnou horké touhy a několika zadýchaných chvilek štěstí. Zjevně to pro něj neznamenalo tolik, co pro ni. A koneckonců proč se diví? Věděla dobře, jaký měli ti dva vztah, hned jak k nim se sestrou přišla. Proč by na tom měli něco měnit jen proto, že se něco událo i s ní? Všimla si a potěšilo ji, že se Vlad zatvářil trochu provinile, i když se mu hned po tváři rozlil ten nic neříkající výraz, ve kterém byl opravdový mistr.
„Nechtěl mi vrátit mou knihu,“ vysvětlovala Marika, jak se ocitla v klíně jejich druha.
„Je to má kniha,“ opravil ji Vlad klidně. „Vzala mi ji, když jsem ji začal číst. Jen jsem ji chtěl zpět.“ Gina kývla a posadila se k Marice, i když jí opět projel záblesk žárlivosti. Podívala se na Vlada, jestli jí nedá aspoň nějak najevo, že si vzpomíná na včerejší noc, zatímco byla Marika na lovu. Ale ten se klidně zvedl a šel přiložit do krbu.
„Nepůjdeme se projít?“ navrhla z ničeho nic Marika.
Ulice byly jemně poprášené sněhem, který stále padal v drobounkých vločkách. Vlad vzal obě dívky v rámě a pomaloučku vykročili po náměstí. Už to nebylo tak snadné předstírat příbuzenské vztahy jako v dobách, kdy byli jen dva. Marika byla vysoká a měla vlasy kudrnaté a ohnivě rudé, zatímco Gina byla drobná bledá blondýnka. Pro Vídeň byl Vlad jejich poručníkem a ony nevlastní sestry.
„Co jste tak zamlklé?“ zeptal se Vlad a po očku si obě prohlédl.
„Mně nic není,“ odpověděla rychle Gina a pevně sevřela čelisti. Marika si toho ale všimla, poslala tedy Vlada, aby jí koupil sáček horkých kaštanů. Co na tom, že nemůže jíst? Bude si o ně aspoň zahřívat dlaně.
„Co se ti stalo?“ pohladila ji po líci Marika. Gina jen zavrtěla hlavou. Přece jí nebude vykládat, že na ni žárlí. Ale Marika se nenechala odbít. „Vlad ti něco provedl, viď?“
„Mně nic není,“ opakovala Gina tvrdohlavě.
„Ale no tak? Vždycky jsi mi říkala všechno. Vidím, že tě něco trápí. Vlad je taky nějaký divný…“
„To je jeho problém,“ odsekla Gina a vydala se sama na cestu, aniž by dál čekala, až se Vlad vrátí s horkými kaštany.
Marika ji několika skoky doběhla. „Vy jste spolu něco měli, že jo?“ řekla vševědoucně.
„Tak do toho ti už teprve nic není!“
„Takže jo,“ usmála se Marika.
Gina se zastavila a prudce se po ni otočila. Namířeným ukazováčkem do ní po každém slovu šťouchla. „I kdyby, nebudu to povídat tobě. Kdyby jo, byla by to moje věc, se kterou se vyrovnám sama. Nepotřebuju k tomu slečnu šťouravou ani pana… dokonalého otce.“
„Kdo je dokonalý otec?“ zeptal se nevině Vlad, aby se zorientoval v jejich rozhovoru. Marika si od něj vzala hřejivý sáček a pevně ho stiskla dlaněmi.
„Hádej!“ usmála se na něj. „Gina se přiznala, že jste spolu něco měli.“
„To že udělala?“ usmál se Vlad, přesto na sobě nedal nic znát? Nic, z čeho by mohla Marika navázat na svou teorii. Gina jen ještě víc stiskla čelisti.
„Hmm, tak trochu,“ broukla Marika.
„Takže ti nic neřekla, ale ty sis zase vytvořila vlastní teorii. Mar, kdybych byl tvůj poručník, dohlédnu na to, aby ses co nejdřív vdala.“
„Jenže mě by nikdo nechtěl, na to jsem už svým poručníkem příliš zkažená.“
„To jsme dvě,“ špitla Gina, ale dost nahlas, aby to oba slyšeli.
Vlad se rozesmál: „ Vy jste se na mě snad domluvily, nebo co.“
„Uděláme si pořadník,“ řekla napůl vážně Marika. „Budeme se o něj střídat. Ty ho budeš mít v sudé dny a já si zamlouvám liché. Ale každou neděli ho budeme mít dohromady.“
Gina se konečně rozesmála. Občas si přála mít tak veselou povahu jako má Marika. Všechno rychle hodit za hlavu a ničím se dlouho netrápit. I když věděla, že její společnice jí pro změnu závidí její chladnou hlavu a rozhodné jednání.
„A co z toho budu mít já?“ zeptal se Vlad, zatímco procházeli kolem hostince, z kterého na ně dýchla vůně pečeně a svařeného vína, ale i zpocených nemytých těl a kyselost alkoholu.
„Ty z toho máš snad nejvíc,“ konečně se usmála Gina, škádlivě ho chytla na chviličku kolem pasu a Marika ji bleskově napodobila. S rachotem je minul poštovní vůz, který zastavil u hostince. Rychle z něj vyskočil mladík a ochotně pomáhal vystoupit jedné starší dámě a jedné mlaďounké dívce. Nakonec z dostavníku vyhopsala i maličká holčička, sotva čtyřletá, a sama své spolucestovatele vedla do krčmy.
Marika s Ginou pustily Vlada a sledovaly ten rumraj kolem vykládání vozu. Připadaly si jako lvice na lovu přesto pro kolemjdoucí museli působit jako nerozhodný hlouček příbuzných.
„Že bysme dneska zašli na pečenou husu?“ zašeptal Vlad.
„Jedna z nás by hladověla a ty to víš,“ špitla Marika.
„Byl tam ten mladík a tři ženy. To je dost i pro tebe,“ škádlil ji. Jenže v tu chvíli je minul mladý pacholek a zmizel do průjezdu. Marika se ani neohlédla a vydala se za ním. Přes rameno na ně křikla, že se vrátí o půlnoci.
Vlad s pokrčením ramen nabídl Gině rámě a otočil se směrem k hostinci. „Máš chuť?“
„Kterou z nich si vybereš?“ zeptala se Gina. Vlad měl najednou pocit, že se neptá na matku s dcerou, které zrovna viděli přijet. A na to teď neměl nejmenší náladu myslet. Už včera večer věděl, že je chyba, zaplést se s oběma. Jako by jedna nestačila!?! Ale Ginina přítomnost včera večer…

Marika se vydala lovit. Chodila teď ven sama skoro každý večer. Přišla na jednoduchou taktiku, jak si obstarat večeři a neuvést se v nebezpečí. Muž zaslepený touhou, se nebrání.
Vlad se nad tím jenom usmál. V knihovně bylo příjemně teplo, Gina udržovala oheň celý večer, a teď když se blížila půlnoc a venku mrzlo, to bylo obzvlášť příjemné.
Vlad se pohodlněji usadil a své dlouhé nohy si natáhnul na stolek. Aniž by se na Ginu podíval, věděl, že po něm vrhá vyčítavé pohledy.
„Musíš mít ty nohy na stole?“ dočkal se konečně jejího spílání. Dívka vstala a jemně ho švihla po paži šátkem, který vyšívala. Jenže jak sebou cuknul a zároveň sundával nohy ze stolku, převrhnul vázu, ta spadla na zem a rozbila se na několik kusů. Aniž by se podíval po zhrozeném pohledu jeho společnice, začal střepy sbírat.
„Ta byla Maričina oblíbená,“ podotkla Gina a vzala si od Vlada střepy, aby je mohla vyhodit. Ale málem je sama upustila. Na několika kouscích porcelánu byla krev. Nebylo jí tam nijak moc, ale byla tam.
Vlad se vyděšeně podíval na svou ruku, kterou střepy sbíral, a v ten moment Ginu prudce odstrčil, aby zabránil dotyku jeho krve s kýmkoli živým.
„Kam se tak ženeš?“ chytla ho právě včas za rukáv dívka. „Tohle už znám.“
Smotala šátek, který vyšívala, a několikrát ho ovinula, kolem prstu, na kterém byla jen maličká ranka, která by přesto mohla uvrhnut další duši do temnoty zatracení.
„Dávej pozor!“ ucuknul prudce Vlad, když se dotkla přímo jeho krve.
„A co se mi asi tak může stát?“ řekla jízlivě Gina, a aby dokázala svá slova, olízla si kapku z prstu. Vlad bolestně sykl. „Chutná pořád stejně.“
„Promiň,“ hlesl. Gina beze slova odnesla střepy.
„Nikdy jsi už o tom nemluvila,“ zašeptal, když se vrátila a usadila do protějšího křesla.
„Nikdy ses na to taky neptal.“
„Vyčítáš mi, co jsem ti udělal?“
Gina byla chvíli potichu. „Tobě, Marice, Leně, sobě. Každému.“
„Neomluvil jsem se.“
„A to musíš?“
„Jsi ještě tvrdší než jsi byla předtím.“
„Nějakou část jsem tehdy mohla nechat na sestře, teď to celé zbylo na mně.“
Vlad si přisedl k ní, aby ji objal, ale odstrčila ho. „Z tvého posledního obětí jsem se ještě nevzpamatovala, tak si přestaň hrát.“
„Gino,“ hlesl. Hlas se mu zadřel v hrdle a zněl hrubě a cize. „Odpustíš mi? Aspoň trochu?“
Dívka se sotva znatelně usmála. Posunula se na pohovce a stáhla ho z područky, na které seděl, vedle sebe. Nakonec ho dlouze sama objela. Hladil ji po hlavě a dlouhých vlasech, které spadaly až pod lopatky. Přistihl se při myšlence na Lenu. Když mu s pláčem oznámila, že čeká dítě, nezmohl se nejdřív na nic, ale potom ji objal a hladil po vlasech tak dlouho, dokud všechnu svou zoufalost nevyplakala. Gina byla v mnohém stejná.
Oheň skoro vyhasl, když se dívka odtáhla a začala si stírat poslední slzy z oteklých tváří. Vlad ji bezmyšlenkovitě políbil, nejdřív na čelo, pak na špičku nosu a nakonec na rty. Nebránila se, ale ani mu polibky neoplácela. Není to Lena, opakoval si stále v duchu, ale pouhá myšlenka na ni, ho zbavovala příčetnosti. Konečně mu vyšla vstříc. Propletla prsty jeho vlasy a pootevřela semknuté rty. Sama se přisunula blíž. Ani nevěděla jak a ležela na kožešině na zemi před vyhaslým krbem, kabátec i korzet odhozený kdoví kde a sukni zbavenou výztuží a vyhrnutou vysoko nad kolena. Vlad nad ní klečel nahý do půl těla, jeho pokožka byla zbrázděna tucty šarlatových jizev, které utržil za staletí své existence. Znovu se sehnul, aby ji políbil, tentokrát ale nezůstal jen u rtů, postupoval stále níž, po šíji a nahém těle. Srdcem jí projel plamen a sežehl ho na troud. Prohnula se jako luk a zasténala. Vlad se opět sklonil níž k jejím rtům, aby je políbil. Pak se zvedl a našel svou halenu.
„To je vše?“ zeptala se Gina celá rozbolavělá.
„Chceš?“ odpověděl jí otázkou.
„Ne,“ špitla. „Chci, aby to pokračovalo.“
Nabídl ji ruku a pomohl na nohy. „Nevemu si tě na zemi, jako nějakou děvečku od krav.“
„O co to tady bude lepší?“ zeptala se Gina s nepatrným úšklebkem a rozhlédla se po jeho pokoji. Dřevěný stůl, židle, skříň, velké zrcadlo a postel pokrytá houní. Přistrčil ji k ploše zrcadla, takže ji na kůži zastudila jako led.
„Právě o to zrcadlo,“ hlesl a stáhl jí sukni. Obemkla ho nohama kolem pasu a rukama se zapřela za rám zrcadla. Vlad zasténal jako raněné zvíře a zuřivě jí políbil, ale Gina ho nenechala zdivočet, jak by si přál. Místo toho se znovu postavila na zem a nechala se něžně obejmout. Přestože byl stále navlečený v nohavicích, jen stěží před ní skryl své vzrušení. Postavila se k zrcadlu přesně tak, aby ji i sebe viděl, jako by pozoroval někoho jiného. Zdálo se mu, že ho Gina mučí záměrně, i když si byl jistý, že žádné muže doteď nesváděla. Pomaličku si k němu klekla.
Rozepínala mu zrovna opasek, když se z přízemí ozvaly kroky, naznačující, že se Marika vrátila z lovu. Gina zvedla k Vladovi hlavu a pomaličku vstala. Pak se otočila a sebrala ze země svou sukni.
„Kam jdeš?“ chytil ji za paži.
„Teď už nemůžu pokračovat,“ špitla.
„Právě naopak. Teď už nemůžeš přestat!“ skoro vykřikl, prudce si ji přitáhnul k sobě, políbil a hned na to s ní mrštil do postele.
„Takhle to nebude jako s nějakou děvečkou od krav?“ zeptala se skoro se smíchem, když se jí vklínil mezi stehna.
„Ležíš snad na zemi?“ řekl divokým hrubým hlasem, tak málo podobným tomu jeho sametově hebkému a černě splývavému, kterým okouzlil nejednu dívku a ženu.
„Vlade?!“
Jeho dobyvačný a brutální pohled rázem zmizel. Pevně stiskl čelisti a posadil se na okraj postele, kterou sevřel tak silně, až mu zbělely klouby na rukách. Snažil se o klidné dýchání, ale moc se mu to nedařilo.
„Tak běž. Budu muset být asi chvilku sám.“
„Ale já nechci jít pryč!“ skoro vykřikla Gina a obejmula ho kolem ramen. Nenechavou rukou se jí konečně povedlo uvolnit sponu na opasku.
„Nechceš?“ zeptal se ukřivděným hlasem, přesto plným naděje. „Tak co teda chceš?“
„Abys mě nebral jako děvečku od krav.“
Vlad se jí vyprostil tak jemně, jak v danou chvíli dokázal, a znovu ji položil na polštář.
Obličej i tělo měla stejné jako jeho Lena, ale svou duší byla někde úplně jinde. Zamyšlená a klidná, k uzoufání jemná a něžná. Nebylo mu to nepříjemné, ale chyběla mu Lenina jiskrná povaha nebo aspoň požitkářská Marika.

Gina Vlada šťouchla do žeber, aby ho vytrhla ze vzpomínek. „Tak půjdem? Buď umřu hlady nebo zimou.“
„Neumřeš, věř mi!“ ušklíbl se, ale přesto ji nabídl rámě a odvedl do hostince.
Uvnitř bylo horko, nedýchatelno, spousta hluku a pachů. Usadili se do rohu jedné z místností, aby byli skryti pohledu všech hostů a mohli si zatím nerušeně vybrat z nepřeberné nabídky. Gina přemýšlela nad mladým kočím, který se před chvilkou vrátil z dvorku, kde si byl ulevit, a nad o něco starším mužem v černém plášti, který působil otcovským dojmem. Vlad měl vybráno od první chvíle. Zaměřil se na tu mladou dívku, která před chvilkou přijela v poštovním dostavníku.
„Kdybys měla problémy, začni křičet, že tě chtěl znásilnit.“
„Já vím. Neboj. V jedenáct před kostelem.“
Oba se zvedli od svého stolu a vydali se každý opačným směrem. Gina se rozhodla, že půjde okouzlit toho staršího muže. Protáhla se davem, který stál kolem jednoho stolu, u kterého seděla jedna velmi štědrá a málo oblečená dívka. Nejdřív kolem toho muže prošla a rozhlížela se kolem sebe. Po chvilce se k němu vrátila.
„Promiňte?“ dotkla se jemně jeho ramene a hned zase ucukla, aby si nemyslel, že se mu jde nabízet. Muž, kterému mohlo být mezi padesáti a šedesáti, s hustým bílým knírem a krátce střiženými vlasy se po ní podíval, ale když uviděl bledou dívku, hned ho přešla chuť ji poslat ke všem čertům.
„Promiňte, ale neviděl jste vysokého muže, postavou tak jako vy, v hnědém plášti?“
„Nemyslím, slečinko,“ vyhrknul bez rozmyslu.
„Měl tu na mě čekat. Ale mohl se zpozdit. Mohla bych počkat s vámi? Docela se tu té chásky bojím.“
„Ale to víte, že jo. Mladé děvče jako vy tak pozdě samo v noci uprostřed putyky jako je tahle, to je o strach. A kdo vás to vlastně nechal čekat?“ drmolil, zatímco jí uvolňoval místo.
„Papá. Šel sehnat nějaký kočár, při procházce jsme se zdrželi s přáteli a najednou byla tma. Doufám, že se mu nic nestalo. Sama bych se bála jít tak pozdě domů.“
„Kdyby nepřišel, tak vás milerád doprovodím, slečinko. Ale to on určitě přijde. Počkáte tu se mnou ještě hodinu, zatím vám koupím něco, co by vás zahřálo, a pak se uvidí. Nemějte strach.“
Vlad na to šel podobně. Odešel ven z hostince a po chvilce se vrátil. Rozhlédnul se po lokále, kdyby ho někdo sledoval, a pak se rychlým krokem vydal ke skupince, kterou viděl přijet dostavníkem. Bylo vždycky riskantní, vybrat si někoho ze společnosti, ale než skončit na hnoji s děvečkou, radši se vzdal pohodlí nelovit.
„Tak tady jsi!“ chytil dívku za rameno, ale hned jak se otočila, cuknul sebou. „Velmi se omlouvám, slečno.“ Dívka byla vskutku nádherná. Měla bílou pleť, velké černé oči, rámované hustou sítí řas. Vlasy měla umně stočené pod kloboučkem a jen po šíji jí rafinovaně spadaly dvě černé lokny. Její rty byly v kontrastu s bílou pletí sytě rudé a smyslně plné. Málem se mu z její krásy zatočila hlava.
„No dovolte, pane?“ vyhrnul se na obranu své dámy ten mladík.
„Myslel jsem, že jste má dcera,“ vysvětloval Vlad trpělivě. „S jejím snoubencem jsem ji poslal sem než seženu dostavník a ten čeká venku a ona nikde. Doufám, že se jí nic nestalo. Neviděla jste tu dívku v podobných šatech a s mužem asi tak stejně stavěným jako je ten váš? No nevadí. Půjdu se ještě po ní podívat. A ještě jednou se omlouvám.“
Počkal venku než zvon odbil celou a vrátil se. Nemohl se dočkat, až tu krasavici znovu uvidí, jen ta představa, že ještě dnes večer bude jeho, ho doháněla k šílenství. Společnost tam stále seděla a velmi starostlivě se ho ujali. „Však oni sem dorazí. Znáte mladý! Ti si musí užít každou chvilku, co jsou spolu sami,“ spustila matróna, ale hned zase Vlada stáhla zpátky na židli, když se zvedl, že svou jedinou dceru přece nenechá samotnou s takovým holobrádkem, obzvlášť když mají teprve před svatbou.
„Počkejte tu s námi, dejte jim chvilku čas, uvidíte, že se vrátí sami.“
„Dobrá,“ souhlasil na oko neochotně. Posadil se naproti dívce a jejímu manželu, jak vyplynulo z konverzace. Nemohl se jí nabažit pohledem, ale ona jen stydlivě klopila oči a občas upila z manželova poháru punče.
„A odkud cestujete?“ snažil se zapříst hovor Vlad, který se představil jako pan Hoff, obchodník s látkami.
„Můj syn je hudebník. Jezdíme s ním po Evropě a doprovázíme ho na koncertech,“ spustila matróna. „Nevěřil byste, jak je dnes těžké sehnat dobrý povoz. Už druhý den cestujeme tímhle ubohým dostavníkem, jsem celá rozlámaná. K tomu musíme jet s tou malou. Je sice hodná a poslechne na slovo, ale je to opravdu hrozný neposeda.“
„Ale mamá, tak o mém kvítku nemluv,“ napomenul ji syn a pohladil svou ženu po vlasech. „Nejsi unavená, Adele?“ zeptal se starostlivě. Dívka zavrtěla hlavu a na důkaz toho se zářivě usmála.
„Škoda, že nemáte nějaké látky sebou, hned bych jednu vybral pro Adele, aby si mohla nechat ušít nové šaty.“
„Ale Rolphe, nové nepotřebuju,“ usmála se dívka. Bylo to poprvé, co promluvila. Její hlas Vladovi připomněl vítr prohánějící se lesem a nadzvedávající spadané listí. Byl mladý, jiskrný a voněl dálkou.
Když kostelní hodiny odbíjely půl, prošla kolem něj Gina a vedla se s mužem, kterého si vybrala, jako by to byl její otec. Vlad tedy uznal za vhodné, že i pro něj nastal čas, dostat svou oběť ven. Zvedl se: „Já nevím. Půjdu se po nich ještě jednou podívat.“
V tom se podle jeho očekávání zvedl i mladík: „Přece vás v tom nenechám, půjdu vám pomoc.“
„Přece nás tu nenecháš samotné,“ vykřikla Adele dotčeně a vstala. Chytla mladíka za paži a vrhla po něm vyčítavý pohled.
„Můžete jít s námi, abyste tu nezůstaly. Bylo mi trapné říct si o pomoc, ale když víte, jak vypadají, bude opravdu snazší a rychlejší prohledat okolí. Možná jen zašli do jiného hostince,“ snažil se Vlad urychlit jejich rozhodnutí.
„Tak já půjdu s Adele a ty, mamá, půjdeš s panem Hoffem.“
„Počkej, ty takový tintítko a půjdeš se Adele? Ani omylem. Pan Hoff je vysoký, na něj si jen tak někdo netroufne. A přiznejme si, kdo by si troufnul na mě.“
Společnost se rozesmála. Vlad ani nemohl uvěřit, jak mu všechno nahrává. Kdyby dívka zůstala v hostinci, měl připravenou ještě povídačku, jak její muž venku uklouznul a potřebuje pomoc. Prostě něco, jen aby ji dostal ven. A kdyby přece jenom nešla, pořád tu jsou ještě děvečky za maštalí...
Vyšli ven do mrazu, Vlad, tedy pan Hoff, nabídl dámě rámě, aby neuklouzla, a vydali se opačným směrem než Rolph a jeho matka. Ušli sotva dvě stě metrů, když Vlad zakryl Adele ústa a smýkl s ní do průjezdu. Tam zmítající se dívku hodil na zem a celým svým tělem ji přikryl, aby se mu nevysmekla. Adele kňučela jako štěně, které berou od mámy, ale nesnažila se mu utéct.
„Když se uklidníš, nebude to tolik bolet,“ stačil jen říct, než se dotkl ledovými rty její šíje. Když ostré zuby projeli tenkou kůží a horký pramínek krve se spustil po dívčině bledé pokožce, dovolil si Vlad ten luxus, vychutnávat. Dívka byla pod jeho tělem až nepřirozeně tichá a pokojná. Kdyby necítil její srdce, jak prudce bije, a neslyšel každé její nadechnutí, které připomínalo tonoucího, myslel by si, že snad zemřela. Když to uznal za vhodné, povolil stisk, kterým jí drtil paže a tvář. K jeho obrovskému překvapení ho dívka objala a vzdychla. Něco takového nezažil od doby, kdy naposledy držel v náručí Lenu. Udiveně ji pustil, ale ona jen broukla a znovu se k němu vzepjala.
„Nepřestávej,“ špitla.
„Cože?“ najednou byl Vlad tak vyvedený z míry, že si vedle ní klekl a nechal ji ležet.
Adele si k němu sedla a pevně ho objala. „Znala jsem jednoho jako jsi ty,“ šeptala zadýchaně. Vlad ji pohladil po vlasech. Nikdy neslyšel o jiném nemrtvém, natož aby se setkal s některou z jeho obětí, které se to dokonce líbilo. Co je to za bláznivý svět, napadlo ho, ale pak se mu Adele opatrně nastavila, tak aby měl čerstvou ránu přesně u úst a slastně vzdychla, když znovu zajel zuby pod kůži, aby trochu pootevřel zasychající ránu. Už neměl náladu přemýšlet. Vychutnával si ten pocit, který cítil zatím jen se dvěmi ženami.
Když ale dívka začala ztrácet vědomí, odtáhl se. Celý zmámený jen nejasně slyšel, jak mu šeptá: „Jsme tu jen na jednu noc. Až přijedeš do Insbruku, najdi mě.“
Pomohl jí na nohy a podpíral celou cestu až k hostinci. Uvnitř už čekal její manžel s matkou.
„Je mi to velmi líto, ale nenašli jsem je, měli jste vy to štěstí?“ zeptal se Rolphi.
„Ano,“ hlesla Adele a sesunula se k manželovi na lavici. „Zatočila se mi hlava a upadla jsem, asi jsem unavená víc než jsem myslela. Mohl bys objednat trochu svařeného vína, abych se zahřála?“
„Jsem rád, že jsem vás potkal a že jste mi pomohli,“ řekl pomalu Vlad hlasem, který sám nepoznával. Nedokázal z dívky spustit oči. Byla by ochotná kvůli němu opustit rodinu, přemýšlel.
„Sbohem, pane Hoffe,“ špitla Adele, jako by četla jeho myšlenky a podala mu ruku k políbení. Kostelní zvon začal vyzvánět jedenáct. To vytrhlo Vlada z myšlenek na Adele. Gina na něj bude čekat před kostelem. Spěšně se rozloučil a odcházel. Jako ve snách k němu pronikal Adelin hlas, vysvětlující její rodině, že našli ty dva v jiné hospodě skoro mrtvé strachy, co se panu Hoffovi mohlo stát.
Gina už stála před kostelem, zahalená do pláště, který určitě nebyl její. Jen kývla na pozdrav.
„Svezeme se kočárem, nebo půjdeme pěšky?“
„Byla bych ti vděčná, kdybys sehnal kočár,“ špitla.
Když seděli uvnitř kočáru, který drkotal po dlážděných ulicích, zeptal se Vlad, co se jí stalo.
„Nic!“
„Nezačínej zase, Gino!“ vyštěkl, ale přesto ji jemně sevřel kolem ramen. „Promiň. Pověz mi, prosím, co se ti stalo?“
„Zemřel,“ špitla. Neměla daleko k pláči. Vlad věděl, že dívce ještě nikdy nikdo nezemřel v náručí, natolik se kontrolovala. Nedokázal pochopit, jak by kdy mohla ztratit sebeovládání. Byl si jistý, že kdyby ji praštil po hlavě kamenem, jediný vlas by se jí nezkřivil, dokud by mu to nedovolila.
„Asi měl špatné srdce, jak jsem ho kousla, prostě se sesunul k zemi a zemřel.“
„Takže jsi hladová?“
„Nemám chuť,“ vyštěkla, jako by věděla, co by jí nabídl.
„Ale no tak! Včera jsi venku nebyla, to vím jistě.“ Ještě než stačila cokoli namítnout, umlčel jí pohybem. „A pokud vím, tak předevčírem taky ne. Musíš mít pěkný hlad.“
„Ne takový, aby nebyl pod kontrolou,“ řekla pevně.
Vlad zaťukal na kočího, ten zpomalil a otevřel okýnko, aby se zeptal, co vážený pan potřebuje.
„Chtěl byste si vydělat zlatku?“
„Cože? Tolik? A jak?“
„Zastavte a pojďte sem, budete slečně k službám.“
Kočí, aniž by přemýšlel, co to má znamenat, zastavil koně a vlezl do kočáru k panstvu. Vlad mu nejdřív vložil do dlaně zlatku a počkal, až si ji uklidí do měšce. Pak mu ukázal další a naznačil, že bude jeho. Přesedl si na protější sedadlo a pokynul Gině, aby si sedla vedle kočího. Když jen zavrtěla hlavou, surově ji tam přehodil.
„Co se děje? Co po mě vlastně budete chtít?“ znervózněl kočí.
„Neboj se! Celou dobu budu tady,“ usmál se Vlad. Kupodivu to kočího nijak neuklidnilo, ale zato Ginu, která pochopila, že věta patřila jí, jen kývla.
Přisedla si blíž ke kočímu, až se jejich těla dotýkala. Naklonila se, jako by ho chtěla políbit, ale místo toho se dotkla rty jeho krku.
Jako z dálky kočí slyšel hlas toho muže, jak říká: „Pamatuj na tu druhou zlatku. Za jak dlouho si ji vyděláš? To za to stojí.“ Pak mu žílami projela ohnivá bolest, chtěl se jí vzepřít, ale to už dívka seděla na jeho klíně a vší silou ho tiskla k zadní stěně kočáru. Do toho slyšel neustále mužův hlas, který mu připomínal onu zlatku. To přece vydrží…
„Jeď domů a řekni ženě, že jsi vydělal dost peněz, a jdi spát.“ Slyšel hlas, který už ani nemohl patřit tomu muži, byl řezavý, horší než ta bolest, která pulzovala v jeho hrdle. Nato práskl bičem a koně se rozjeli tak zprudka, jako by věděli, od čeho utíkají.