Forsaken - 231. díl

„Ty ses nechal zabít dobrovolně?!“ vyjekla jsem nevěřícně a bezděčně jsem se přitom zadívala na Ariela, snad v naději, že mi řekne, že tak to nebylo. Ale on se jenom usmíval tím svým chladným způsobem a zdál se bejt na sebe náležitě pyšnej. A upřímně, měl taky proč. Přesvědčit hned několik lidí, že je pro ně lepší bejt po smrti, to už chce fakt velkou dávku talentu!
„Neměl jsem moc na výběr, když jsem nechtěl skončit jako ty... jedna z temných... zatracená a pronásledovaná... Navíc být andělem zkázy má spoustu výhod... jakmile mi Ariel prozradil, co všechno budu mít za schopnosti, už jsem déle naváhal. Navíc jsem si říkal, že tak aspoň budu moct ztrestat tvé vrahy... A teď k tomu budu mít konečně dokonalou příležitost!“ Petr se hrozivě zasmál a já se nemohla nepodivit, co jsem na něm vlastně kdy viděla.
A nejvíc mě znepokojovalo vědomí, že povaha andělů by měla zhruba odpovídat tomu, jací byli jako lidé... ještě za života... Jak je potom ale možný, že jsem si nikdy nevšimla, co je Petr vlastně zač? Že je tak... záštiplnej... krutej... nemilosrdnej... A nebo ho tak změnila ta jeho smrt?
„Jestli chceš ztrestat mýho vraha, tak stojí poblíž tebe a je to Ariel!“ sdělila jsem mu důrazně, i když jsem si od toho vůbec nic neslibovala. Jak se zdálo, vraždy jeho rukou byly vždy brány jako součást jeho poslání a tedy nic, co by mělo být potrestáno. A ani teď tomu nebylo jinak.
„Ariel se tě jenom pokoušel zachránit před údělem temných...“ vysvětloval mi Petr tónem, jako bych byla snad nesvéprávná. „Kdyby tě opravdu zabil, tak bychom to nemuseli dělat teď. Tolik bych si přál, aby tvá duše mohla být ještě očištěna, ale podle všeho už je na to příliš pozdě...“
Zvuk motorky ještě zesílil a Ariel začínal bejt netrpělivej.
„Petře, už odsud zmiz! A čekejte na můj signál!“ nakázal mu a on se poslušně vytratil kamsi mezi baráky.
Proč by měl taky odporovat svýmu spasiteli, že jo?! Chtělo se mi z toho všeho řvát. A nebo metat blesky... Znovu jsem se o to neúspěšně pokusila a v duchu jsem nadávala Nikole, že zničila všechný mý ampule s krví. Kdyby se mi podařilo získat něco málo z ní... dokázala bych nás možná zachránit obě... říkala jsem si s pohledem skoro hladově upřeným na ni. Všimla si toho.
„Iz... o co tady jde? Co jsi vlastně zač?!“ dožadovala se odpovědí, který jsem ani já neznala.
Nenamáhala jsem se na to nějak reagovat, už jen proto, že jsem zrovna skrz hradbu andělů zahlédla Riela... a pohled na něho mi skoro vzal dech... Vyhlížel skoro jako nějakej středověkej rytíř, akorát místo oře měl motorku a namísto dřevce třímal svou katanu... a aniž by zpomalil, řítil se přímo na nás. Mí strážní se začínali nervózně ošívat a neustále otáčeli hlavy jeho směrem, jenom na Ariela to zřejmě moc velkej dojem neudělalo.
„Jenom blafuje! Zůstaňte na svých místech!“ nařídil jim a sám se pro všechny případy odsunul jinam.
A dobře udělal, protože v následujícím okamžiku stočil Riel svou motorku prudce doleva a pravačkou, v níž svíral svou zbraň, máchnul přímo proti našemu malému shromáždění. Její ostří se zalesklo, jak naprosto lehce projelo těly čtyř andělů a ti bez jediného zvuku, bez jediné kapky krve klesli k zemi. Koukala jsem se na ně, jak z nich vyprchává energie... vypadalo to skoro jako nasvícená mlha, která stoupá vzhůru k nebi... a čím víc jí mizelo, tím méně zřetelné byly ty... jejich ostatky...
„Izabel! Ke mně!“ zařval na mě Riel krátce před tím, než jsem za sebou zaslechla bolestivý výkřik a náhle se ocitla docela volná. Bez váhání jsem uposlechla a pospíšila si k němu, zatímco on té prodlevy využil k tomu, aby vyslal ještě několik dalších hvězdic mezi anděly. Byli z toho stejně nadšení jako ten, co mě prve hlídal, a díky tomu, že si je začali okamžitě vytahovat, se mi podařilo bez větších problémů dostat až do Rielovy blízkosti.
„Dělej, nasedej!“ pobídnul mě celkem zbytečně, protože v tu chvíli jsem se už drápala za něj a sotva jsem ho objala kolem pasu, provedl velkým obloukem obrat, při kterém katanou pocuchal pár dalších andělů, a pak prostě vyrazil pryč dřív, než se na nás mohl zbytek tý sebranky vrhnout.
„Kde je táta?“ houkla jsem mu do ucha a přitiskla se ještě těsněji k jeho zádům.
„Na druhý straně!“ odvětil stručně, ale nevypadalo to, že by se tam chystal v nejbližší době vydat.
„To ho tam necháš samotnýho?!“
„Umí se o sebe postarat! Já tě mám co nejrychlejc dostat do bezpečí!“
„Umí postarat?! Je tam Petr! A má s sebou svý kámoše... anděly zkázy! To taky jako zvládne docela sám?!“
Riel procítěně zaklel.
„Přesně tak!“ sdílela jsem plně jeho názor.
„Fajn, vyhodím tě někde ve městě a pak se sem vrátím!“ rozhodnul se.
„Na to není čas, musíš se vrátit hned! Pomůžu vám... aspoň si vyzkouším bleskování v praxi... jenom potřebuju krev!“
„Tady!“ zalovil Riel bez zdržování v bundě a podával mi svý pouzdro. Zatím to ale neotočil.
Chystala jsem se do něj znova pustit, jenže než jsem se k tomu dostala, objevila se přímo před náma se strašlivým hřmotem ta puklina...