Zajatec

Zpoza nedalekého kopce se na dosud osiřelou oblohu konečně opatrně vyškrábal zlatý kotouč a svými dlouhými prsty rozzářil věčný sníh, který se jako moře rozléval všude, kam jen oko dohlédlo. Jemný větřík se otíral o mohutné větve stromoví a vzduchem se nesla libá vůně borových šišek. Krásné polární ráno. Až příliš krásné, až příliš milé na tyto jinak nehostinné a kruté končiny, kde snad i srny lační po krvi.
Kovový hlas trubky prořízl jitřní ticho a ohlásil všemu živému příchod nového dne. Nebyl však vítán. Žádný člověk zde nebyl plně tolerován, natož cizinec ve zbroji.
Armáda začala bourat stany a chystala se k pochodu. Velké hemžení, halekání a ostré rozkazy velitelů dávaly znát každému pozorovateli, že spěchají. Snad kvůli docházejícím zásobám, chladu či nutnosti ujít co nejdelší kus cesty, jisté však bylo, že na zahálení nikomu nezbýval čas.
Neuteklo mnoho písku v hodinách a za početným vojskem už se uzavíraly brány hvozdu. Rytmická pochodová melodie se nesla korunami jehličnanů daleko do nitra lesa a dávala znát uspokojivou atmosféru kolující mezi muži. Velitel hrdě cválal v čele a v ruce držel vysoko zdviženou uzdu. Nic nenasvědčovalo nebezpečí, ale bylo přesto příliš bláhové nechávat o sobě takto nahlas znát.
***
K životu mě probouzí bolestivý tlak v rameni a následné nesnesitelné škubnutí. Agónie donutí mé oči roztrhnout zatvrdlý povlak, který k sobě ještě před malou chvílí lepil víčka a já začínám částečně vnímat okolí. Ležím v nějaké místnosti, je celá ze dřevěných kůlů, včetně palandy, která mě tlačí do zad. Osvětlení je tu chabé, podle všeho jej zajišťují pouze svíce nebo nějaký podobný zastaralý zdroj. Najednou slyším, jak se někdo přibližuje. Kroky jsou to pomalé, skoro bych řekl, že šouravé a mi konečně začíná docházet závažnost situace. Teď už je ale příliš pozdě něco řešit. Postava se přibližuje a já mám v ústech něco, co zabraňuje mým hlasivkám vydat jakýkoli zvuk, natož křičet. Cítím bolest, která znenadání zaplavuje mé tělo a rychlý tlukot rudého balvanu pod hrudníkem.
***
Sedím na bílém koni, který se pode mnou vzpíná, a hmatám po šavli připevněné na zdobeném řemenu u pasu. Vzduchem se nese hvizd šípů, doprovázený svými vraždícími druhy. Jeden z nich po chvíli zasahuje mého koně a já se kácím k zemi. Plazím se do bezpečí. A pak…
***
Mé zuby drtí předmět v ústech a rukou se pevně držím za rameno. S vypětím všech sil zadržuji moč a výraz zápasu se zračí i v mém obličeji. Něčí končetina snímá z rány mé prsty a chladivý pocit úlevy se za několik okamžiků rozlévá do všech mých útrob. Slyším, jak se můj dech se sípáním pomalu uklidňuje a smysly se po dlouhé přestávce odhodlávají plnit svůj úkol. Mé zorničky s novým elánem hledají tišitele mých zranění
Sotva však spatřím jeho první „součást“ přelije mě nová vlna děsu. Pár palců nad mou hlavou se houpe čísi ruka. Podle velikosti by nejspíš patřila dítěti, ale namísto pěti zdravých prstů, z ní trčí jen dva zprohýbané pahýlky a i celý úd je pokroucen a znetvořen do příšerných tvarů. S přivřenými zorničkami už jen čekám, kdy na můj obličej odpadne kus měkkého shnilého masa a můj žaludek se užuž převrací naruby, když hnát opustí mé zorné pole a namísto ní do něj vstoupí bílá vrásčitá tvář postaršího muže. Muže asi mého věku…
***
Stojím na návsi v kruhu malých slaměných chýší. Cítím, jak mi slunce pálí do tváře a také přítomnost svého svalnatého těla, překypujícího energií. Poznávám to tady, je to má rodná ves.
V ruce třímám prak a na krku se mi houpe váček s kamínky, kolem mě postává dalších pět chlapců. Všichni se něčemu (nebo někomu) pošklebují a já pochopitelně s nimi. Viditelně čekají na můj povel. „Tak jdete tomu spratkovi vysvětlit, jak se k nám má chovat nebo to mám jít vyřešit sám?“ zeptám se vyzývavě. Odpověď je stejně tak blesková jako kladná: „Jo, jdeme mu nakopat tu jeho posmolenou prdýlku!“ Dáváme se do běhu. Zastavujeme až za palisádou osady u chýše nedaleko lesa. Otáčím se na své nohsledy a čekám, který z nich sebere odvahu a vyláká oběť ven. Po chvíli se jeden osmělí a zabuší na okno. „Tak co srabáku, jak se ti líbil minulý výprask? Už sis mamince stihl postěžovat, co jsme ti provedli?“ Dnes asi tenhle kumpán snědl hodně vtipné kaše, protože ve svých nadávkách pokračuje dál: „No pochlub se, co ti na to ta čubka řekla! Snad ne, že si máš tu svou prohnilou hnátu str...“
Náhle se se skřípotem rozletí domovní dveře a z nich vybíhá rozzuřená žena. Na sobě má staré, už hodně zašlé a otrhané oblečení, na krátko střižené zubaté vlasy a mezi prsty svírá něco velmi podobného noži na krájení masa. Kamarádi rychle berou do zaječích, ale já zůstávám stát na místě a tupě zírám na tu zběsilou útočící vlčici. Nejsem vůbec schopen pohybu. Čepel zbraně se blíží a já cítím, jak mi srdce bije až v krku. *Pomoc! * chce se mi křičet, ale nejde to, strach již ochromil má ústa. Nůž se neúprosně blíží k mé krční tepně. Jen malý kousíček a….
V posledním okamžiku chytám ženu za zápěstí a švihem jí ruku vykloubím. Její prsty povolují a já vidím, jak se rukojeť kuchyňského nástroje vymyká jejich kontrole. V rychlosti jej lapím a s nenávistnou grimasou, způsobenou vítězícím pudem sebezáchovy, zabodávám jeho čepel do těla mrzáčkovy matky. A znovu a znovu… Tráva pod nohama se barví krví a já stále pronikám nožem hlouběji a hlouběji do bezbranného těla…
***
Náhlé píchnutí v ráně mě znovu navrací do života. Muž mi prsty své zdravé ruky pootevírá ústa a vyjímá z nich objemnou dřevěnou kouli. Dříve než stihnu cokoli říci, protéká znovu obnoveným otvorem teplý nápoj. Je tak osvěžující. Starý mrzák stále nepromlouvá. Jen čeká, až spolknu poslední kapku a pak mi mezi zuby opět vloží zábranu. Poté se zvedne a odchází. Sleduji jeho pohyby. Kráčí shrbený, jako bez života, bez srdce, bez vůle.
A byl jsem to právě já, kdo ho o ně připravil. Ne, nelituji toho. Udělal bych to znovu. Ten chlap se nikdy neměl narodit! Ta zrůda nemá právo žít...