Srdce bojovnice II - 90. díl

„Nezmínili o čem?!“ vypravila jsem ze sebe zdráhavě, protože jsem vlastně ani netoužila znát odpověď. Podle toho, jak to Ulmo podal, nemohlo jít o nic dobrého, a já se přistihla, že i když dosud nic neřekl, mám najednou oči plné slz.
„Zdá se, že měl menší nehodu...“ pronesl tajuplně a s překvapivou něžností mi palcem setřel pár slaných kapek, které se mi rozběhly po tváři. „Netrap se pro něho, takhle je to pro všechny lepší... stejně bys s ním nikdy nebyla a on to dobře věděl.“
„Co jste mu provedl?!“ špitla jsem žalostně, příliš vyčerpaná, než abych ho obvinila vášnivěji. Nemluvě o tom, že by to beztak bylo naprosto zbytečné.
„Já? Proč se domníváš, že za to mohu já? Třeba ho zabil sám Thranduil, protože mu byl na obtíž! Já na rozdíl od něj nemám zapotřebí zaobírat se kdejakým červem!“
„Ne. Ale pro něho to zase nebyl jenom nějaký červ! Byl to jeden z jeho mužů a na to by on nikdy nezapomněl!“ odvětila jsem chladně.
„Zato ty bys měla konečně zapomenout na něho! Přijmi mou nabídku a uvidíš, že nebudeš litovat! Nahoru se stejně už nikdy nevrátíš a čím déle otálíš, tím menší je má trpělivost a větší má zloba! Rozmýšlej se ještě chvíli a možná to dopadne tak, že budeš mou… ovšem nikoliv již jako má choť, nýbrž má služebná!“ pohrozil mi důrazně a já krátce zavřela oči, abych nemusela hledět do jeho tváře.
V tu chvíli jsem si přála být zase slepá. Neboť co platný mi byl zrak, když jsem měla svůj život strávit pod mořskou hladinou? K čemu mi byl, když jsem ho nemohla upírat na toho, koho tolik miluji?
A pak jsem náhle dostala nápad…
„Já Vám tu odpověď dám již brzy, Ulmo,“ přislíbila jsem mu ve snaze se ho co nejdříve zbavit. „Všechno se to seběhlo tak rychle… potřebuji ještě nějaký čas na to, abych myšlence, že tu mám žít s Vámi, přivykla.“
„Seběhlo rychle?“ Vala polaskal mé ňadro svou chladnou rukou a já musela zatnout zuby, jinak bych se proti té odporné důvěrnosti musela ostře ohradit. „Neřekl bych… už tolik času uplynulo od onoho dne, kdy mé vody hladily tvé zbité tělo… díval jsem se na tebe a skoro jsem neodolal a připojil se k tobě… Jenom vědomí toho, že bys něčí společnost po tom svém nepříjemném zážitku asi neocenila, mě přimělo se opět vzdálit. Avšak nyní už neodejdu… čekal jsem na svou další příležitost až přespříliš dlouho!“
„Vy jste ale měl možnost si to všechno srovnat v hlavě, zatímco mně jste něco takového odepřel,“ připomněla jsem mu a dokonce se mi podařilo vykouzlit na rtech náznak úsměvu. „Rozhodně to nemíním zbytečně protahovat… jenom si potřebuji být nejprve jistá…“
„Dobrá tedy,“ uvolil se Ulmo posléze. „Ponechám ti přesně dva dny na rozmyšlenou. Poté se staneš buď mou chotí nebo mou služkou! A věř mi, že mé chování k tobě bude podle toho vypadat!“
„Dva dny?“ Ustaraně jsem si olízla své okoralé rty. „Nemůžete mi dopřát aspoň týden? Všechno tady je tak nové… A ani my dva se vzájemně moc neznáme… tedy aspoň já Vás ne…“ S maximálním přemáháním jsem natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Nerada bych Vás zklamala… nemám ponětí, co se ode mne jako od Vaší choti očekává.“
Ulmo pohotově sevřel mou ruku ve své. „Však se to dozvíš…“ řekl mi, než umístil letmý polibek na její hřbet a opět se zvednul k odchodu. „Zanechám tě tedy tvým myšlenkám… avšak má lhůta dvou dnů je neměnná… déle totiž bez vody nevydržíš.“
„Bez vody? To mi nedáte vůbec napít?“ vyhrkla jsem zhrozeně. A samozřejmě jsem okamžitě dostala ještě větší žízeň.
„Najíst ani napít. Neber to z mé strany jako nějaký trest, tady v moři se jen žije jinak… a dokud nepřijmeš mou nabídku a nestaneš se jednou z nás, nemůžu pro tebe v tomhle ohledu vůbec nic udělat.“
„Vždyť jste pánem všeho vodstva, sehnat něco málo pitné vody pro mě by Vám nemělo činit potíže!“ naléhala jsem takřka zoufale.
Vždyť už teď se mi jazyk div nelepil na patro a ústa mne neskutečně pálila. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že bych to měla snášet po další dva dny, ta představa byla příliš deprimující. A já musela doufat, že můj plán vyjde, jinak jsem byla ztracená. Docela ztracená.
S úzkostí jsem se dívala, jak Ulmo kráčí k jedné ze stěn, těsně před ní se zastavil a otočil ke mně.
„Možná nečiní, avšak sladkovodní zdroje jsou nebezpečné…“ sdělil mi tónem, jako kdyby mi říkal nějaké velké tajemství. „Saeros by o tom mohl vyprávět.“
„Cože?“ vydechla jsem.
„Jeho kůň se splašil, když se s oddílem vracel zpět do Imladris. Museli překročit jednu menší říčku… avšak chudák Saeros se na její druhý břeh nikdy nedostal…“